10. března 2008 v 22:00 | Já=)
|
Tak tohle je úplně poslední kapitola. Doufám, že se moc nezhrozíte nad tím koncem =) My broken world se s vámi loučí!
Probudil jsem se celý rozlámaný na pichlavém jehličí v lese. Má hlava byla těžká jako kus železa a po opakovaných pokusech se zvednout mě velmi bolela. Klesla znovu na tvrdou lesní půdu a trvalo mi dobrou půl hodinu než jsem se zvedl. Další půlhodinu mi zabralo přemýšlení o tom, kde jsem, proč tu jsem a jak se dostanu zpět domů. Vzpomněl jsem si na tu děsnou noc. Večírek, zloději, vodka a rány. A polomrtvý Frank... Lidé koukaly na mě - plačícího chlápka, co si tak smutně vykračuje po ulici a hlavou se jim určitě honilo spoustu otázek. Nikdo neměl odvahu se zeptat, jestli nepotřebuju pomoc. Ale ani bych nechtěl. Ještě aby se do téhle záležitosti motal někdo jiný...
Doma bylo ticho a prázdno. 'Kde je vlastně Frank?' pomalu jsem prohledával místnosti a hledal ho. Pak můj pohled zavadil o římsu, kde vždycky stávala naše společná fotka. Nebyla tam. Ihned mě začaly napadat hrůzostrašné myšlenky, že se Frankie odstěhoval. Bezmyšlenkovitě jsem vyběhl schody a vrazil do ložnice. Ruce automaticky otevřely skříň a já propadl panice. Moje oblečení bylo srovnané v jedné půlce, ale druhá byla zcela prádná. Otevřel jsem nezpočet šuplíků, ale všude byly jen moje věci. Po Frankiem tu nebylo ani památky.
Seděl jsem na gauči a usilovně plakal. Opustil mě a nenechal ani vzkaz na rozloučenou. Říkal vždy, že mě moc miluje a nikdy by mi neudělal nic zlého. Zato já mu toho udělal až moc. ' moje nemoc už skoro zmizela! A on tu není! Pro koho mám teď žít?' honilo se mi hlavou.
Zanedlouho se moje nohy lehce pohupovaly nad propastí a já si přebíral všechny události. Seděl jsem úplně nakraji. Tak, že by se stačilo nepatrně naklonit a ukončil bych to. Byl bych už vždycky šťastný a Frankie by si jistě brzy našel někoho jiného. Při téhle představě mi naskočila husí kůže. Frank líbající se s někým jiným než se mnou... Brr. Ale nejspíš už to tak bude. Za pár měsíců zapomene. Lidé přicházejí a zase odcházejí, ale v našem srdci pořád zůstanou jejich stopy. Frankie určitě strašně trpí. Vždyť beze mne nemůže žít, tak proč to dělá? A já bez něj samozřejmě taky ne. Když nemůžu žít, tak umřu. Je to tak jednoduchý...a přece moc těžký. Vykonat něco, co už se nedá nikdy napravit. Je to doslova rozhodnutí na život a na smrt. Co si zvolit? Připadal jsem si jako na nějaké složité křižovatce. Žít a trápit se? Nebo umřít a skončit to? Ale kdybych žil, třeba by to nakonec dopadlo dobře...ale třeba ne.... Bylo to jak sázka do loterie. Nic není jistý a buď získáš vše anebo nic. Přál jsem si nahlédnout do budoucnosti. Přečíst si co by se stalo a rozhodnout se najisto. Ale tohle bohužel není možné, tak jsem se rozhodl to raději skončit. Jít pryč od problémů a starostí. Takhle nikomu neublížím. Frank stejně utekl a možná je to tak lepší. Se svým životem si můžu zacházet jak chci a tak se rozhodnu pro blaho ostatních. Napřímil jsem se a rovnováhu držel nepatrným pohybem dozadu. Půlka chodidel mi trčela ze skály a já stál na patách. Zavřel jsem plačící oči a ústa se mi zkřivila do bolestného úšklebku. Cítil jsem, jak mi puká srdce. 'Miluju tě Frankie! Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu!' zašeptal jsem skrz vzlyky, roztáhl paže a rovně se převážil ze skály. Je strašné vědět, že padáte a že to brzy skončí. Hlavou mi proudilo tisíce myšlenek. Přehrával jsem si události z předešlých dnů a vzpomínal na krásné chvilky s Frankiem. Najednou to ve mně celé cuklo a já si vzpomněl na jednu důležitou věc. Vždyť jsem včera volal záchranku aby Franka odvezli! Proto tam nemá věci! Je v nemocnici! Neodešel ode mne a marně bude čekat, až za ním přijdu! Bohužel jsem si na to vzpomněl příliš pozdě a tak zbytečně ukončil svůj život...
hehe