Tohle je trochu delší kapitola.. klidně by mohly být 2 =) Ale se mi to nechtělo rozdělovat..
Klekl jsem si na tvrdou zem a opatrně se dotkl jeho monoklu.
"Jau! Nech mě prosím! Neubližuj mi!" ten kluk se znova roztřásl.
"Už jsem ti říkal, že ti nic neudělám.. pojď, odnesu tě domů.." s těmito slovy jsem vstal a pomohl mu na nohy. Moc to ale nešlo, já ho musel hodně podpírat, aby nespadl. "Eh.. ke mně domu.." po té představě, co by se stalo, kdyby ho uviděli v tomhle stavu rodiče, se mi udělalo trochu špatně.
"Ne! Nech mě tady umřít! Pusť mě!" Frankie se pokoušel bránit z posledních sil a házel sebou jak nejlépe dokázal.
"Já ti chci jenom pomoct!" vydali jsme se na cestu. On se ještě nějakou dobu bránil, pak ale usoudil, že to nemá cenu a nechal se vláčet ulicí. Naštěstí jsme cestou nikoho nepotkali. Vždyť už také byla tma a v téhle čtvrti se lidé bojí i otevřít okno. Mají důvod.
Dotáhl jsem ho až ke mně a vláčel ho do koupelny. Mé ruce mu mokrým ručníkem začaly otírat rány a špinavý obličej. Byl opravdu celý od krve. A kde ne, tak tam mu svítily čerstvé modřiny. Tvářil se strašně moc zoufale a pořád pošilhával po dveřích. Dokonce se zkoušel i postavit, aby mohl utéct, ale zjistil, že mu to nepůjde. Už mě nebavilo ho stále ujišťovat o tom, že mu nic neudělám. Napustil jsem vanu a začal ho svlékat, což vyvolalo další vlnu protestu.
"Jak ti to už mám říct, Frankie. Neboj..."
"Ale... já ti prostě nevěřím." zeptal se třesoucím hlasem. "ty... patříš k nim."
"Jo, máš pravdu." S těmito slovy jsem ho položil do vany a chystal se odejít. "ale tohle přehnali. Teď si odpočiň, potřeboval bys to."
Stál jsem v kuchyni a pokoušel se vyrobit něco k večeři. Sám bych si hodil něco mraženého do mikrovlnky, ale teď tu byla návštěva a ještě k tomu nedobrovolná. Musí se pořádně najíst... Docela mě překvapilo, že si dělám takový starosti. Zmlátil jsem tolik lidí... delikventů i kolemjdoucích, starých i mladých. Vlastně mi to bylo celkem jedno. Ale teď.. asi za to může ten jeho hluboký pohled. Nebo jak je malý. Bylo mi ho tak moc líto, když ho mlátili. A vůbec ho nešetřili. Viděl to, co neměl. Cítil jsem se strašně. Přece jen to všechno byla i má vina. Mohl jsem je ještě zastavit a Frankie by teď v klidu seděl doma a byl rád, že vyvázl celý. Ale já nic neudělal. Nečinně jsem přihlížel těm násilnostem a vychutnával si čerstvou krev. Zatřásl jsem hlavou, abych ty hrůzostrašné události vytřásl a položil na velký talíř něco, co se možná vzdáleně podobalo toastům. Rozhlédl jsem se po malém pokoji. Můj pohled se zarazil o baseballovou pálku. Koukala na mě zpoza skříně. Vždycky to byla dobrá kamarádka, ale teď mi připomínala spíš nepřítele. Moje nohy k ní automaticky vykročily a zanedloho jsem jí pevně svíral v rukou. Tolik lidí kvůli té pitomé pálce skončilo v nemocnici. Doufám, že nikdo z nich mou vinou nezemřel. Rychle jsem jí strčil zpátky za skříň tak aby nebyla vidět a šel se podívat na Frankieho.
Ležel ve vaně, hlavu měl opřenou o okraj a nehýbal se. 'Asi usnul' pomyslel jsem si při pohledu na jeho zavřené oči. Teď ty monokly nabývaly ještě větších rozměrů než se zprvu zdálo. U nosu měl zaschlou krev a vypadal opravdu strašně. Jak ze špatného thrilleru. Přiblížil jsem se k němu a najednou se ty oči otevřely a koukly na mě. Frank se zarazil, protože si nejdřív vůbec neuvědomil, co se děje. Pak si ale vzpomněl a začal se znova klepat. Já ho vytáhl z vody a zabalil ho do velkého ručníku.
"To bude dobrý.." šeptal jsem a usilovně si přál, ať se už tak neklepe, protože si pak připadám ještě hůř.
"Ne.. já.. chci domů.."
"Já vím, ale tam teďka nemůžeš."
"Ale.." smutně sklopil oči. "Já..." sám nevěděl, co říct.
"Hele mysli si co chceš, já tě odejít nenechám. Možná až se dáš troch dohromady. Teď NE!" s těmito slovy jsem ho odnesl do pokoje a položil ho na postel. Pak jsem mu dal nějaké své oblečení a přikázal jsem, ať spí, že mu ráno určitě bude lépe.
"Počkej.." zarazil mě ve dveřích. "Zůstaň tady prosím chvíli.."
"Ale potřebuješ si odpočinout.."
"Já si chci jenom promluvit.."
Nemohl jsem odporovat. Sedl jsem si na zem vedle postele a koukl se mu do očí. Když vycítil tu správnou situaci, zhluboka se nadechl.
"Proč.. proč si to udělal?" zeptal se.
"Já.. omouvám se. Nemohl jsem tomu zabránt." nebyla to až taková pravda. "Připadám si strašně, že jsem se na to mohl koukat.."
"Ale já nemyslim tohle.." zavrtěl hlavou. "Proč si mě vzal sem?"
"nevím.. prostě mi tě bylo líto a chtěl jsem to alespoň trochu napravit.." nebudu mu nic říkat o těch jeho krásných velkých očích.
"Napravit nic nejde. Budu si to vždycky pamatovat. Bolelo to. Moc to bolelo. Vlastně jsem si myslel, že umřu a nebo skončím v nemocnici na přístrojích. Kopali mě všude.. jen koutkem oka jsem občas zahlédl tebe, jak.."
"Jsem nečinně přihlížel.." dokončil jsem za něj větu. "Promiň.." tahle omluva nestačí, ale aspoň něco.
"proč k nim patříš?"
"Jsou to kamarádi.. A taky jsou vlastně moji."
"Eh.. ty jim velíš?!" udiveně se zeptal.
"No, vlastně jo. Teda, nejvíc je tam Nick, ale já sem jeho pravá ruka, takže se vždycky ptá nejdřív mě. A taky mám skoro stejně velký slovo jak on.."
"COŽE?!" vykřikl Frank. "Tys je mohl zastavit! Mohl! A neudělals to!!! A k čemu mi je teď tohle? Proč seš najednou na mě tak hodnej?! Co ode mě chceš?!" měl pravdu.
Začal jsem se příšerně stydět. Se skolopenou hlavou jsem zamumlal něco na omluvu.
"Co? Co ode mě teda chceš? Tak to řekni! Já se zvednu a hned teď odejdu!" posadil se a vstal z postele. Při prvním pokusu se postavit se mu podlomila noha a upadl na zem.
"Ježiš! Vždyť to máš celý vykloubený!!!" lekl jsem se a chytil mu nohu, abych si to lépe prohlédl.
"nesahej na mě!!" naštval se.
"Počkej, dojdu si pro lékárničku. Musí se to aspoň zavázat.."
Chvíli odporoval, pak si ale pecejen ten kotník nechal zavázat. Hodně jsem to utahoval, tak, aby to drželo a nebolelo. On jenom seděl, ztěžka oddychoval a sledoval mé ruce.
"Hele, já ti fakt nechci nic udělat.." pohlédl jsem mu přímo do očí a naposledy utáhl obvaz. "Nic od tebe nechci..."
"neřikej mi, že takovej delikvent jako si ty nebude nic chtít od chudáka. Tak kolik?!"
"Eh.. co?"
"No kolik chceš? Kde se zejtra sejdem a kolik ti mám dát. Ale moc peněz nemám..."
"Peníze?! Ne! Nechci nic!" odporoval jsem a vrtěl hlavou. Jak si může myslet něco tak strašnýho?
"Ale tak.. já to nechápu!"
"hele vyspi se z toho... ráno ti bude líp.." Uložil jsem ho do postele a ještě mu podal ty podivné toasty. Pak jsem se chystal odejít.
"Hele jak se vlastně menuješ?" zarazil mě ve dveřích.
"Gerard."
"Aha.. tak.. děkuju Gee. Jestli je pravda to, co říkáš, tak děkuju."
Já se jen usmál a odešel z pokoje.


ha mám první comment ale nebude moc inteligentní takže:je to krásný a mooc se mi ta story líbí tak proším rychle pokráčkoo !!!