kapitola 4
1. května 2008 v 16:00 | In love with FrankTak jo, je tu další kapitola...
Vzudil jsem se a okamžitě si vzpomněl na Franka. 'Opravdu si myslí, že po něm chci peníze? Ale já takový přece nejsem..' najendou si můj mozek uvědomil, že takový jsem. Kdybych nebyl, tak nemlátim lidi a nemám z toho vlastní potěšení. Bylo mi zase špatně. Je to příšerný cítit se zle ze špatnýho svědomí. Taková neustávající deprese, kterou nejde hned tak ztišit. Jsem delikvent. Když už jsem se rozhodl pro tuto cestu, musím to přijmout. Frankie měl ve všem pravdu. 'A proč k nim patříš?' hrála mi v hlavě jeho včerejší slova. Ano, protože to jsou mí kamarádi. A dávají mi pocit důvěry, sebevědomí a bezpečí. S nimi se mi v téhle zlé čtvrti nemůže vůbec nic stát. Jsou to krvavé bestie. A já k nim patřím. Jsem jedním z nich a díky mě tady není večer bezpečno.
Rozhodl jsem se jít podívat na Frankieho. Ležel na posteli a těma nádhernýma očima koukal do stropu.
"Dobý ráno.." pozdravil jsem. "Jak ses vyspal?"
"Jo, skvěle.." odpověděl mi. "Co ty?"
"No, asi tak, jak se na zemi vyspat dá."
"Já vlastně sem v tvý posteli že jo?"
"Jo.." stupidní odpověď na stupidní otázku. Proč bych tady měl asi víc postelí? Abych mohl ve volném čase zachraňovat své oběti?
"Hm.. patří ti to." měl pravdu. Ale vadilo mi, jak se mnou mluví.
"Hele kdyby mě nebylo, tak teď ještě nejspíš ležíš zmlácenej a špinavej na ulici, dokud tě nenajde pošťák."
"Jo, ale kdyby tě nebylo, tak tam vůbec neležim a teď sem v klidu doma a nic mě nebolí."
Moc dobře jsem si to uvědomoval, musí mi to ještě připomínat? Asi chtěl, abych se cítil ještě hůř. Nebo vůbec neví, jak mi je. Jsem pro něj jenom jeden z těch pošahaných delikventů co zničí na co přijdou.
"Hele já takový nejsem. Já... nechtěl jsem ti ublížit."
"Tak cos tam dělal?"
"Mstil se tamtěm klukům."
"Eh.. a za co?" nechápal. "Za život?"
"Ne, že mě minulý den zmlátili." odpověděl jsem a sklopil hlavu, jakoby to bylo trapný se neumět ubránit.
"Aha.. takže ty nejsi delikvent?"
"No, sem.. ale radši mlátim ostatní kriminálníky než nevinný oběti."
"Já nechápu co z toho máš." zavrtěl hlavou Frankie. "Zábavu?"
"Zábavu taky. Ale hlavně ten pocit.. pocit nadvlády a sebeúcty."
"Zvyšuješ si tim sebevědomí."
"Nene!" bránil jsem se.
"Ale jo.." nedal se Frank. "Kdysi dávno si byl úplně obyčejný kluk a v ničem si nevynikal. Rodiče ti akorát nadávali a ve škole ti to nešlo. Potřboval si, aby ti někdo dal ten pocit, že jseš něco víc. Proto ses k nim přidal."
Zůstal jsem zticha. Jak tohle může vědět? Měl ve všem pravdu. Když mě našel Nick a Jan, tehdy dost dobrý kámoši, usoudili, že právě mě potřebjí. Já se nebránil, byla to jedinečná příležitost pomstít se světu za tu příšernou nenávist, která stále narůstala. Potřeboval jsem ventilovat svůj vztek na ostatních. Oplatit jim to, co jsem musel celé roky snášet. Z domu mě pak vyhodili. Dali mi peníze na tenhle malinký domek. Jenom aby se neřeklo. Věděl jsem, že by mě nejradši vyhodili někam pod most.
"Potřebuješ někoho, kdo tě bude mít rád. A ty jeho. Na koho se budeš moct spolehnout a podělit se o své myšlenky. Potřebuješ, aby ti někdo naslouchal a každý den se tě ptal, jestli něco nepotřebuješ. Komu budeš moct věřit.." Frankie se mi podíval do očí a chytil mě za ruku. "Nemám pravdu?"
"Máš.." potichu jsem zachraptěl. "Úplně ve všem..." Nevěděl jsem, jak to ten kluk dělá. Je snad nějaký terapeut? Jak mě dokázal přimět vrátit se zpět do minulosti a uvědomit si své slabosti?
"Můžu ti pomoct.." zašeptal Frankie.
"A jak? Chceš mi pomoct najít takového člověka, o kterém si mluvil? Ten není. Neexistuje.."
"Existuje. Jen si ho do včerejšího dne nepotkal.."
Nadějně jsem k něm zvedl hlavu. Koukal mi přímo do očí a opatrně se usmíval. Pak se zvedl z postele, s námahou ke mně dokulhal a objal mě. Skoro jsem za ty dlouhé roky zapomněl, jak objetí vypadá. Naše těla se k sobě tiskly a já cítil takový zvláštní pocit. Opravdu to myslí vážně? Najednou se ode mě odtrhl a znova spojil pohled s tím mým.
"Chceš ještě mlátit lidi?" zeptal se vážně. "Toužíš po tom zase cítit čerstvou krev a křupání kosti?"
Zamyslel jsem se nad tím. Ne, tohle nechci. Já chci..
"Nejsem takový. Nejsem delikvent. Já.. byl, ale teď už ne.." vymáčkl jsem na tváři upřímný úměv. Skoro jsem zapomněl, jaké to je mít někoho rád. Zamiloval jsem se. Do něj. Do těch hlubokých očích. Přitoskl jsem ho k sobě a se zavřenýma očima jsem si vychutnával tu nádhernou blízkost.
Komentáře
awww,náhlá změna?ale kdo by se kvůli frankiemu nepředělal,že?;):D
to je nechutné. Vim, cos mi říkala ve škole. Že jsou tady stejně starý atak. Ale já si furt představuju 17ti letého Gerarda a 13ti letého Franka. Prostě...když on je to takovej zakrslík malej roztomilej...prostě ho furt beru jako malího prcka, no. :/
ale hezky napsaný...ale nechutný...ale jen pro mě...
ale ale ale
hezuuuuuuu a co na to ostatní??? (jako ta jejich parta)


Doufám, že nevadí, když jsem si tenhle blog přidala mezi oblíbené ;)