27. srpna 2008 v 10:55
|
Tahle povídka už končí. A to mi připadá, že sem jí nedávno začala:) Chci jenom říct, že mě bavila asi úplně nejvíc a fakt sem si jí oblíbila... =) Bude se mi stejskat...
Probudil jsem se stále ještě ve včerejším oblečení. Sotva jsem si vzpomněl na to, co se za včerejšek stalo, začal jsem být pořádně nasranej.
"Tady máš snídani.." mile řekl Frank a vešel do ložnice.
"Seš kretén.." utrousil jsem místo poděkování a odvrátil hlavu. On ten tác s jídlem položil na stolek a sedl si vedle mě.
"Gee... já bych ti to asi měl vysvětlit ne?"
"No to bys teda měl!" rozčiloval jsem se. Tohle se prostě nedělá.
"Tak jo. Když si se přihlásil do seznamky, docela dost mi to vadilo. Vypadalo to, jako bych ti nestačil já a co hůř - ani Lyn. Naštvalo mě to. Tenkrát jsi řekl, že si jen hledáš nový kámoše. Já ti to samozřejmě nevěřil..."
"Mě v tu dobu pořádně hrabalo.." řekl jsem. "To bylo z psychyckýho vyčerpání.."
"No ale stejně si to udělal. Když si přišel s tím, že se sejdeš s tím nýmandem z netu, usoudil jsem, že skusím, jak daleko zajdeš. Jestli seš schopný se i vyspat s tím, koho neznáš. Jak vydím, tak jsi..."
"Když to nešlo nezkusit..."
"no právě. To seš celej ty. Dvakrát si utekl a potřetí ses nechal vošukat. Úplně dobrovolně. A dokonce se ti to i líbilo.."
"To je sprostý na mě nastražit tohle... A když už si věděl, že se nechám, proč si nepřestal?"
"No to je ten problém. Začalo se mi to děsně líbit. Bylo úžasný, když si pode mnou ležel a nic netušil. Jenom si vzdychal, v naprostý agonii. A bylo to úplně jiný, než běžně děláme.." chvíli se odmlčel. "A pak taky... chtěl jsem vědět, jestli mi 'o něm' řekneš..."
"nejsem vůl, abych ti to řikal. Ještě by ses nasral."
"No já chtěl zkusit, jestli mi natolik věříš, aby ses mi s tim třeba svěřil.."
"ty bys to taky neudělal... představ si, kdyby to byl opravdu někdo jiný. Naštval by ses, že mi nestačíš. A neřikej, že ne..."
"No, popravdě i teď sem naštvanej" přiznal. "Tys nevěděl, že to sem já.."
"Hele jedinej, kdo má právo se nasrat sem já. A hned teď du domu a už nechci nic slyšet. Takovej podvod... vodit za nos svýho nejlepšího kámoše." zvedl jsem se z postele a okamžitě vypadl z toho příšernýho bytu. To je děsný. Jak mi to mohl udělat?
.
Vrátil jsem se domu nakonec až večer. Zašel jsem si totiž do parku trochu srovnat myšlenky a kreslil jsem si. To uklidňuje. Lyn už tam byla a vybalovali si věci. A jé, teď se zase bude ptát, kde sem v noci byl... Teda, ona tu taky nebyla. Tak nic..
"Ahoj lásko.." pozdravil jsem jí a dal jí pusu na tvář. Ona se na mě jen smutně usmála.
"Co se stalo?"
"Víš, asi bysme si měli promluvit." co??? Neeee. Bože, zase nějakej průser! Já si snad rovnou hodim mašli!!!
"A o čem?" nervně jsem se zeptal.
"Pojď si radši sednout." Jak se vlastně váže ten šibeniční uzel?
Sedli jsme si naproti sobě na pohovku.
"Víš Gee... já... já nevim, jak začít."
"V pořádku. Jenom mluv. Já už přežiju všechno."
"Já šla... udělat testy.." na co proboha? HIV??? To snad ne! Ne, já nechci umřít!
"Který testy?!"
"Otcovství.." potichu zašeptala a sklonila hlavu. COŽE?!
"takže chceš říct, že to dítě... ono není..." začalo mě výrazně pálit v očích.
"Neni Gerarde. Není tvoje." áááááá.
"Ne! Jak si mi to mohla udělat?! Proč?"
"Víš, on táta je.."
"Nezajímá mě, skym si po celou tu dobu spala! Proto si byla tak podrážděná, když jsem ti řekl, že sis zapomněla vzít prášek. Ne, to nebyla ani moje ani tvoje chyba. To byl JEHO omyl!"
"Gee...já, mrzí mě to. Bylo to jednou..."
"Jednou? A to myslíš, že ti to budu věřít?!" vztekle jsem vstal, hodil na sebe budndu a vyběhl ven.
.
Sedím na obrubníku a kouřím. Už je večer a jediné světlo v ulici vydávají pouliční lampy. Vane mrazivý vzduch a je mi trochu zima. Je to přesně tak, jako na začátku tohohle příběhu. Až na to, že předtím jsem se trápil kvůli častým hádkám. Teď je toho trochu víc. Zjistil jsem, že mi můj nejlepší kamarád lhal. Byl jsem málem znásilněný člověkem, se kterým jsem si tak dlouho psal. A dítě, na které jsem se těšil není moje. Jak jsem se v lidech spletl. Dost mě to děsí. Všichni jsou úplně jiní, než jsem předpokládal. Nevím, co teď budu dělat. Ale nejmenší vinu nese Frank. To, co udělal není tak hrozný, dokonce ho trochu i chápu. Sám má prblémů taky dost. Měl bych to už všechno vyřešit. Takhle by to dál nešlo, musím se rozhodnout. Sledoval jsem kouř, který mi vycházel z úst. Mísil se se vzdchem a vytvářel malé obláčky dýmu. Už vím, kam půjdu. Típl jsem to cigáro o obrubník a vydal se na cestu. Přesně tak, jako tenkrát.
.
"Gee? Co tady děláš?" Frankieho hlas zněl překvapeně.
"Přišel jsem se usmiřovat."
"Stalo se něco?"
"Jo."
Pozval mě dovnitř. Sedl jsem si na gauč a znova si zapálil.
"Ženský sou svině.." utrousil jsem.
"Jamia už se nevrátí..."
"Já už se nevrátím k Lyn.."
"Co?" zůstal na mě zírat. "Gee, co se stalo?"
"Víš, to dítě..." zase mě v očích pálili ty blbý slzy. Přece se nerozbrečim. Kvůli tý krávě ne. "Neni moje..." dořekl jsem. Po tváři mi stekla slaná kapka. Ten nával emocí jsem neustál.
"To je mi líto.." zašeptal Frank a přisedl si ke mně.
"teď už vim, jak jsem se splet..." odmlčel jsem se. "Frankie, ty jsi teď jediný člověk, kterého mám rád.." chvíli bylo ticho. Najednou jsme se objali. "Můžu s tebou bydlet, než se to všechno vyřeší?" zeptal jsem se potichu.
"To víš že jo.." usmál se Frankie. "Pro tebe všechno.."
Myslím, že ten cit mezi náma nemůže být pouze přátelství. Asi k němu cítím něco víc. Necháme tomu volný průběh a nakonec se uvidí. Naklonil jsem se k Frankiemu a zlehka políbil jeho rty. Tak s tímhle člověkem bych chtěl prožít zbytek života...
ten poslední díl byl........no páni, skvěleeeeeeej