2. kapitola... A jinak, asi se máte na co těšit. Mám totiž spoustu vymakanejch nápadů.. A to je 6 jednorázovek a 9 povídek na pokračování xD Sem si ty nápady všechny musela zapsat, abych je nezapomněla... (A psala sem je v tramvaji xD)
Rval jsem si do batohu tunu jídla a přemýšlel, jak to všechno unesu. Ale zjistil jsem, že ty konzervy jsou lehčí, než se zprvu zdálo. Když byli všichni hotoví, vyšli jsme. Ve skupině jsme společně s tím pořadatelem šli pořád nahoru do hor, kde na nás čekal autobus. Odvezli nás někam pořádně velkou oklikou, abychom si nemohli zapamatovat cetu. Pak nás pěšky tahali po nemožných cestách a vždycky vypustili jednoho soutěžícího. Já odešel asi jako devátej. Ten Matt je někde úplně přede mnou, jaká smůla... Gerarde! Máš Chrise! Osamněl jsem. Skupinka se někam vzdálila a já vytáhl z kapsy ten kompas. Musim si pospíšit, těch sto tisíc doláčů je zatraceně moc! Měl jsem jít na východ... To ne! Je to přímo do toho děsnýho lesa! S velkou nechutí jsem se tam vydal. Bránil jsem si oči před smrkovýma větvičkama a v hlavě si pořád opakoval tu možnou výhru. Co se s takovýma penězma dá dělat? Koupim si super sporťák a pak s Chrisem odjeteme na dovolenou někam do egypta. Jo, to bude fajn. Celou cestu jsem vymýšlel tenhle plán. Už byl skoro dokonalý, ale najednou jsem narazil na tu chatku. Trochu jsem se rozeběhl a vtrhl dovnitř. Byl tam krb, rozvrzaná postel a malý stolek. Začal jsem očima hledat ten vzkaz. Našel jsem ho pod kamenem na stole. To nebylo těžký. Další směr je na severovýchod. Řekl jsem si, že bych měl jít dál, abych měl nějaký náskok, ale podle hodin na mobilu se za chvíli začne stmívat. A já nechci riskovat, že spadnu do nějaké propasti. Vyšel jsem teda před chatku a nasbíral nějaké dříví, abych mohl rozdělat oheň. Netrvalo dlouho a za chvíli byl vzduch příjemně teplý. Navečeřel jsem se a pak sáhl do mobilu. Zavolám Chrisovi... moc mi schází.
.
Probudil jsem se ráno s telefonem v ruce. Ani si nepamatuju, jak jsem usnul. Do oken svítilo sluníčko a já si rychle uvědomil, že bych měl jít. Bylo devět hodin ráno, měl jsem vstávat dřív. Takhle tam nikdy nedojdu jako první. Na rychlo jsem si sbalil, uhasil horký popel v ohništi, aby to tady náhodou nevzplálo, a vydal se na cestu. Šel jsem rychlým krokem, musím dohnat to, co jsem zmeškal. Jenže jak jsem šel rychle, omylem jsem se nestihl dívat na kompas a ztratil kurs. Cestu najdu snadno, ale budu mít zase časový zpoždění. Chatku jsem našel, až za tmy. Taková smůla. A to jsem chtěl stihnout dvě. Vpadl jsem dovnitř a botoh okamžitě hodil na zem. Papírek se vzkazem ale ne a ne najít. Skoro jsem si myslel, že tu nemám co dělat, ale to je přece absurdní. Najednou jsem se zarazil. V rohu na posteli ležel člověk! Ihned jsem rozsvítil světlo a jeho to nejspíš probudilo.
"Co tu děláš?!" naštvaně jsem se zeptal.
"Já... promiň... pomůžeš mi prosím?" byl to jeden z mých soupeřů.
"Jak se vůbe menuješ?" nemohl jsem si vzpomenout.
"Frank.. ty si Gerard viď?"
"Jo.. tak co se ti stalo?"
"Spadl jsem z propasti. Bylo to v noci, chtěl jsem totiž vyjít co nejdříve.." řekl. To je přesně to, čeho jsem se bál. "Uplaval mi batoh a já si rozbil kompas. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem našel alespoň tvou chatku..." třásl se, asi mu byla zima. Já došel pro dřevo a zapálil oheň.
"Nepočítej s tim, že půjdeš se mnou.." stroze jsem oznámil. "Máme chodit každý sám a já nechci, aby mě kvůli tobě diskvalifikovali..."
"A..teď?"
"Teď tu aspoň přespíš a zejtra si pudeš vlastní cestou jo? Hádat směr se dá i podle slunce.."
"dobře... promiň, že jsem tu takhle vpadl.."
Neodpověděl jsem už nic. Co taky... Uvařil jsem nějakou tu konzervu k večeři. Jíme z toho dva, tak se pro dnešek budu muset uskromnit.
"Usteleš si na zemi..." prohodil jsem asi po dvacetiminutovém tichu. On nespokojeně nakrčil nos. "Cos čekal?" zvedl jsem obočí. To tak. Je tu navíc a ještě se s nim budu dělit o postel. Kdyby to byl aspoň ten Matt.. Ne! Máš Chrise! Ale tenhle kluk... Frank se menuje? No tak Frank není pro mě zrovna moc přitažlivej. Je malej a náročnej. Najednou mi zazvonil mobil. Bylo mi jasný, kdo to je. "Ahoj lásko.." ohlásil jsem se a začal se vybavovat. "Jo, mám se taky dobře.. chybíš mi..." ptal se na spoustu věcí. Já ale nechtěl telefonovat moc dlouho, když tu byl Frank. Ještě by se mohl prozradit a Chrise by napadlo bůhví co. "Hele já už budu končit.." zakecal jsem to v půlce rozhovoru. "Víš, jsem unavený, tak si du lehnout... taky tě moc miluju. Pa." típl jsem to a oddechl si. Podíval jsem se na Franka, který na mě pořád zíral. Co je?
"Přítelkyně?" zeptal se.
"Ne." řekl jsem. "Přítel."
"Seš gay?" ať se mně neptá, jsem na tohle téma děsně citlivý! Doufám, že není homofobní, těch jsem potkal až dost...
"Jo."
"Já taky..." eh, cože?
"A?" povytáhl jsem obočí, abych naznačil, že je mi to putna. Stejně nic nebude. On jenom pokrčil ramenama. Chvíli jsem ještě chodil po chatce a přemýšlel co dělat, pak jsem usoudil, že nejlepší možnost je si lehnout.
"du spát.." řekl jsem mu. "Nevim, jak ty, ale ráno brzo vstávám.." jenom přikývl a začal si stlát na zemi. Hm, prkená podlaha, to se bezvadně vyspí. Až mi ho skoro bylo líto... Heh, ta ironie. Neměl padat do propasti a měl by svou postel. Vysvlékl jsem se do boxerek a snažil se ignorovat jeho pohled. No co, pyžamo jsem si nevzal. Nevěděl jsem, že tady bude teplej spolubydlící. Lehl jsem si a zavřel oči. Nemohl jsem nějak usnout. Pořád mě vadila Frankova přítomnost. Vnímal jsem, jak zhasl světlo (z baterek, přece nám do těch chatek nebudou tahat ještě elekriku..) a slyšel jsem, jak se válí na tý podlaze. Trochu jsem se ušklíbl, bylo to celkem vtipný. "chceš deku?" zaptal jsem se ho, kousek soucitu ve mně snad ještě zůstal.
"Jak rád bych!"
Sundal jsem teda ze svojí postele nějakou zatuchlou pokrývku, já mám stejně spacák tak mi to je jedno. On mi asi pětkrát poděkoval, než jsem mu řekl, že je to v pohodě že o tu deku stejně ani nemám zájem. Smrděla. Pak jsem znova zavřel oči a pokusil se usnout, tentokrát to šlo.
.
Probudil jsem se a ani ještě neotevřel oči. Už bylo asi světlo, ale ne moc velké. Musí být hodně brzo. Chtěl jsem se protáhnout, ale něco mi překáželo. Otevřel jsem oči a nejistě se podíval vedle.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zařval jsem a to Franka probudilo. On normálně spal v mý posteli!!!
"Nekřič.." jenom zafňukal a to mě dorazilo.
"Co tady děláš?!" zamračil jsem se.
"Když... na zemi byla zima.. a tvrdý a..."
"Já ti nedovolil spát v mý posteli!!!" "Omlouvám se..." vyskočil na nohy a couval, jakoby se mne bál. Já se zvedl, převlékl se a začal do batohu házet svoje věci.
"Já jdu dál, ty si dělej co chceš.." naposledy jsem se podíval na kurs a vyšel ven.
.
Probudil jsem se ráno s telefonem v ruce. Ani si nepamatuju, jak jsem usnul. Do oken svítilo sluníčko a já si rychle uvědomil, že bych měl jít. Bylo devět hodin ráno, měl jsem vstávat dřív. Takhle tam nikdy nedojdu jako první. Na rychlo jsem si sbalil, uhasil horký popel v ohništi, aby to tady náhodou nevzplálo, a vydal se na cestu. Šel jsem rychlým krokem, musím dohnat to, co jsem zmeškal. Jenže jak jsem šel rychle, omylem jsem se nestihl dívat na kompas a ztratil kurs. Cestu najdu snadno, ale budu mít zase časový zpoždění. Chatku jsem našel, až za tmy. Taková smůla. A to jsem chtěl stihnout dvě. Vpadl jsem dovnitř a botoh okamžitě hodil na zem. Papírek se vzkazem ale ne a ne najít. Skoro jsem si myslel, že tu nemám co dělat, ale to je přece absurdní. Najednou jsem se zarazil. V rohu na posteli ležel člověk! Ihned jsem rozsvítil světlo a jeho to nejspíš probudilo.
"Co tu děláš?!" naštvaně jsem se zeptal.
"Já... promiň... pomůžeš mi prosím?" byl to jeden z mých soupeřů.
"Jak se vůbe menuješ?" nemohl jsem si vzpomenout.
"Frank.. ty si Gerard viď?"
"Jo.. tak co se ti stalo?"
"Spadl jsem z propasti. Bylo to v noci, chtěl jsem totiž vyjít co nejdříve.." řekl. To je přesně to, čeho jsem se bál. "Uplaval mi batoh a já si rozbil kompas. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem našel alespoň tvou chatku..." třásl se, asi mu byla zima. Já došel pro dřevo a zapálil oheň.
"Nepočítej s tim, že půjdeš se mnou.." stroze jsem oznámil. "Máme chodit každý sám a já nechci, aby mě kvůli tobě diskvalifikovali..."
"A..teď?"
"Teď tu aspoň přespíš a zejtra si pudeš vlastní cestou jo? Hádat směr se dá i podle slunce.."
"dobře... promiň, že jsem tu takhle vpadl.."
Neodpověděl jsem už nic. Co taky... Uvařil jsem nějakou tu konzervu k večeři. Jíme z toho dva, tak se pro dnešek budu muset uskromnit.
"Usteleš si na zemi..." prohodil jsem asi po dvacetiminutovém tichu. On nespokojeně nakrčil nos. "Cos čekal?" zvedl jsem obočí. To tak. Je tu navíc a ještě se s nim budu dělit o postel. Kdyby to byl aspoň ten Matt.. Ne! Máš Chrise! Ale tenhle kluk... Frank se menuje? No tak Frank není pro mě zrovna moc přitažlivej. Je malej a náročnej. Najednou mi zazvonil mobil. Bylo mi jasný, kdo to je. "Ahoj lásko.." ohlásil jsem se a začal se vybavovat. "Jo, mám se taky dobře.. chybíš mi..." ptal se na spoustu věcí. Já ale nechtěl telefonovat moc dlouho, když tu byl Frank. Ještě by se mohl prozradit a Chrise by napadlo bůhví co. "Hele já už budu končit.." zakecal jsem to v půlce rozhovoru. "Víš, jsem unavený, tak si du lehnout... taky tě moc miluju. Pa." típl jsem to a oddechl si. Podíval jsem se na Franka, který na mě pořád zíral. Co je?
"Přítelkyně?" zeptal se.
"Ne." řekl jsem. "Přítel."
"Seš gay?" ať se mně neptá, jsem na tohle téma děsně citlivý! Doufám, že není homofobní, těch jsem potkal až dost...
"Jo."
"Já taky..." eh, cože?
"A?" povytáhl jsem obočí, abych naznačil, že je mi to putna. Stejně nic nebude. On jenom pokrčil ramenama. Chvíli jsem ještě chodil po chatce a přemýšlel co dělat, pak jsem usoudil, že nejlepší možnost je si lehnout.
"du spát.." řekl jsem mu. "Nevim, jak ty, ale ráno brzo vstávám.." jenom přikývl a začal si stlát na zemi. Hm, prkená podlaha, to se bezvadně vyspí. Až mi ho skoro bylo líto... Heh, ta ironie. Neměl padat do propasti a měl by svou postel. Vysvlékl jsem se do boxerek a snažil se ignorovat jeho pohled. No co, pyžamo jsem si nevzal. Nevěděl jsem, že tady bude teplej spolubydlící. Lehl jsem si a zavřel oči. Nemohl jsem nějak usnout. Pořád mě vadila Frankova přítomnost. Vnímal jsem, jak zhasl světlo (z baterek, přece nám do těch chatek nebudou tahat ještě elekriku..) a slyšel jsem, jak se válí na tý podlaze. Trochu jsem se ušklíbl, bylo to celkem vtipný. "chceš deku?" zaptal jsem se ho, kousek soucitu ve mně snad ještě zůstal.
"Jak rád bych!"
Sundal jsem teda ze svojí postele nějakou zatuchlou pokrývku, já mám stejně spacák tak mi to je jedno. On mi asi pětkrát poděkoval, než jsem mu řekl, že je to v pohodě že o tu deku stejně ani nemám zájem. Smrděla. Pak jsem znova zavřel oči a pokusil se usnout, tentokrát to šlo.
.
Probudil jsem se a ani ještě neotevřel oči. Už bylo asi světlo, ale ne moc velké. Musí být hodně brzo. Chtěl jsem se protáhnout, ale něco mi překáželo. Otevřel jsem oči a nejistě se podíval vedle.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zařval jsem a to Franka probudilo. On normálně spal v mý posteli!!!
"Nekřič.." jenom zafňukal a to mě dorazilo.
"Co tady děláš?!" zamračil jsem se.
"Když... na zemi byla zima.. a tvrdý a..."
"Já ti nedovolil spát v mý posteli!!!" "Omlouvám se..." vyskočil na nohy a couval, jakoby se mne bál. Já se zvedl, převlékl se a začal do batohu házet svoje věci.
"Já jdu dál, ty si dělej co chceš.." naposledy jsem se podíval na kurs a vyšel ven.


Takovej zjel a ošklivej Gerardek to je. Jak mohl Frankouška vykopnout na zem? Něco tak roztomilého, neviného a spadlého do příkopu? Já bych se s ním o postýlku rozdělila a mazlila bych se s ním, aby se nebál...
To je úchylný... Milovat se s Frankem je vlastně pedofílie...
Vždyť je to naše miminko trpašličí... ťuťu...