Tak já vám něco povim... jak si představujete ty čtyři komenty u jedenáctýho dílu?! xD Fajn, vy víte, že podmínky pro pokračování jsou minimálně pět komentů... Ale já se nemohla dočkat a dám vám to sem už teď (Asi o tři dny později, než sem měla v plánu, ale můžete si za to sami!)Jinak tohle je docela smutný... Chudák Gee... Je mi ho fakt líto, ale pořád lepší, než kdyby na ně spadnul tunel, jak byly některé návrhy xD
_______________________________________________________
Ráno mě probudil zvonící mobil. Ještě než jsem ho zvedl, podíval jsem se na Franka, který spokojeně spal na mé hrudi. Musel jsem se usmát, líbí se mi ho mít takhle u sebe. Vpletl jsem své prsty do jeho vlasů, druhou rukou jsem přijal hovor.
"Hm, konečně se zase po dlouhé době slyšíme!" hlas na druhé straně zněl nasraně a škodolibě. Kurva, to je Richard! Zapomněl jsem se podívat na jméno volajícího!
"Nech mě na pokoji!"
"zaplatíš za to, co jsi způsobil." sykl. "Nečekej, že se dožiješ dalšího měsíce. Může bejt do čtrnácti dnů po tobě!"
"Há, a jak to chceš asi udělat?" snažil jsem se, aby na mě nebylo moc poznat, jak se bojím.
"Jednoduše si za tebou do tý Bitánie dojedu."
Všechno ve mně zatrnulo. Jak on může vědět, kde jsem? Na okamžik se mi zastavilo snad i srdce, byl to hrozný šok.
"Eh.. ale já.. nejsem v Británii." zalhal jsem. Zbytečně. "Hele Richarde, nech mě na pokoji. Toho tvýho kluka máš někde uprostřed Evropy, mě nech žít vlastní život. Už o tobě nechci nikdy slyšet, skončil jsem u tebe." hovor jsem rychle típl. Nechtěl jsem znova poslouchat ten jeho odporný hlas. Zůstal jsem ležet na posteli a koukat do zdi. Byl jsem celý zkmenělý, svět se pro mne najednou úplně zmrazil. Je se mnou konec. A - co je hoší - s Frankem taky.
"Neboj, on nás nenajde..." řekl najednou. Já myslel, že ještě spí!
"A co když jo?"
"Možná ví, že jsme v Británii, ale tohle je velká země. Navíc se jinak jsmenuješ. Nemá šanci..." kouzelně se usmál a tím na mě přenesl svůj optimismus. Hleděl mi do očí. Pak ale znova posmutněl a začal vstávat. Chtěl jsem se ho zeptat, co se děje, ale rozmyslel jsem si to. Je to jasné, jen se mu prostě stýská. Bylo mi ho líto, musí to být pro něj těžké. Ale snažím se mu to zlehčit, jak jen to jde.
Vešel jsem do kuchyně a spatřil Frankieho, jak stojí u kuchyňský linky a něco kuchtí. Přišel jsem k němu, objal ho zezadu kolem pasu a položil si hlavu na jeho rameno. "Co to bude?"
"Gerarde prosím, nech mě teďka..." naléhavě řekl, až mě zamrzelo. Ihned jsem ho pustil a přešel na druhou stranu místnosti. Vyhlédl jsem z okna. My spolu nebudeme mít nikdy hezký vztah. Já jsem přece ten, co ho ke všemu nutí. Ten, co ho unesl. Díky mě není šťastný, ztratil vše, co doposud měl. Třeba se to ale v novém domě zlepší. Tehle hotel působí nanejvýš depresivně a cize. Až budeme doma... Jistě, pro něj to nikdy nebude opravdový domov...
"Dneska se přestěhujeme." rozhodl jsem. Ihned jsem volal na číslo toho inzerátu. Majitel domu zřejmě s prodejem dost spěchal, měl už připravenou smlouvu a já jí jen podepíšu a pošlu mu peníze. Domluvili jsme si schůzku už dnes dopoledne. Taková rychlost se mi líbí. Tady v Anglii maj asi jiné obchodní zákony. Normálně by se prodej mohl protáhnout až na několik měsíců. To bych asi nepřežil.
.
Stojíme s Frankiem před malou brankou. Hm, tu časem vyměnim, moc se mi nelíbí. Vytáhnu klíče a s očekáváním se na něj podívám. Usmívá se, ale v očích má smutek. Jdeme po cestě vedoucí k hlavním dveřím. Napjatě je odemknu a vstoupíme do haly. Projdeme všechny místnosti, je to tu opravdu nádherný! Má to dvě patra a spoustu prostorných pokojů. Je tu i nábytek, některý tu hodlám nechat, ale jiný bych vyměnil. V ložnici hodím na zem svou tašku a začnu vyklízet věci do prázdné skříně. Frankie mě následuje.
"Tak co říkáš?" otočil jsem se na něj. Jsem přímo nadšený, tady se bude bydlet jako v ráji.
"Jo, je to tu fajn..."
"Nic víc? Mě se to zdá naprosto úžasný!"
"Hm, mě se tady taky líbí, já jen..." na chvíli se odmlčí. "To nic.."
Najednou se zvedne a odejde z pokoje. Já jen zaraženě sedím na zemi a nechápu. Asi mu to moc připomíná jeho starý domov. A ty jeho rodiče, které tak touží znovu vidět. A kamarády... Vstanu a chci ho jít utěšit, nikde ho ale nemůžu najít. Projdu doslova všechny místnosti, ale on nikde. Najednou si všimnu nějaké malé hromádky neštěstí, co se choulí v rohu jedné z místností. Frankie si objímá kolena a usedavě pláče. Trhá mi to srdce vidět svou lásku v takovém stavu. Přisednu si k němu a snažím se ho obejmout.
"Gerarde nech mě! Chci být sám!" otočí se na mě. Já ho ale nepouštím.
"Stýská se ti víď?" zeptám se a on kývne. Najednou mě napadne jedna naprosto infantilní myšlenka. Taková, kterou si nejspíš podepíšu rozsudek smrti.
"Postav se.." řeknu mu a vytáhnu ho na nohy. Palcem mu setřu nějaké slzy a on konečně přestává brečet. Už jenom popotahuje a dívá se na mě smutnýma červenýma očima. "Víš, Frankie..." podívám se odhodlaně do jeho tváře. "Chci jenom, abys věděl, že tě miluju." kousnu se do rtu a odmlčím se. "Udělal bych pro tebe všechno... Takže tě tu nechci takhle džet.." on ke mně vzhlédne s takovou nadějí v očích a to mě pobídne pokračovat. Sáhnu si do kapsy uvnitř bundy a vytáhnu bílou obálku. "To jsou tvý peníze." podám mu to. "Kup si za to spáteční letenku a jeď domů za rodinou."
Frankie na mě tak divně kouká, pak se mu ale úplně rozzáří výraz a schová si ty peníze.
"Gerarde..." vydechne. "Děkuju!" už se chystá odejít, já ho ale v oslední chvíli zadržím a přitáhnu si ho k sobě. Přitisknu své rty na jeho. Líbu ho naléhavě a s vášní. Naposledy...
Frank mi věnuje poslední pohled a pak se rozeběhne pryč. Slyším třísknutí dvěří, rozeběhnu se oknu a vyhlédnu ven. Běží po cestě, je šťastný. Vrací se domů...
"Sbohem Frankie." do očí se mi nehrnou slzy. "Miluju tě!" řeknu si ještě pro sebe a pak se zhroutím k zemi. Rukama si beznadějně vjíždím do vlasů, po horkém obličeji mi stékají silné pramínky bolestných slz. Je pryč. Moje láska... Už ho nikdy neuvidím!
SHit...amazing!