25. října 2008 v 21:13
|
Nic nebudu prozrazovat předem... Jinak, blíží se to ke konci a já pořád nevim, jak to skončí. Mám dvě verze. A obě sou celkem fajn... Vlastně - mám asi čtyři verze... Já fakt nevim, co s tim... Ale doufám, že se nakonec rozhodnu nejlíp =)
___________________________________________________
Seděl jsem na gauči a srtnule zíral před sebe jako v tranzu. Objímal jsem si kolena, které jsem měl pevně přitisknuté na svém hrudníku. Občas se mi po tváři skutálela nějaká ta osamnělá slza, ale už jsem nebrečel. Stále můj mozek nedokázal pochopit, že už tu není. Frankie. A nikdy nebude. Od jeho odchodu uplynulo asi osm hodin. Zůstal jsem tu sám. Mám spoustu peněz, velký dům. Jsem už i úplně čistý. Vlastně mám komplet nový život, jak jsem si vždycky přál. A k čemu mi to je? Bez Franka... Ale jsem přesvědčený, že jsem se rozhodnul správně. Chci, aby byl šťastný. Nemohl bych se dívat na to, jak mě sice objímá, ale jeho oči jsou plné lítosti a stesku po domově. Přeju mu, aby našel někoho, koho by miloval. Aby našel novou lásku. Někoho lepšího, než jsem já. Mě si nezaslouží.
Po pá dalších minutách začal někdo zběsile bouchat na dveře. Ihned mě napadlo, že by to mohl být Frankie. Že by si to rozmyslel? Ne, to je blbost. Musím se s tím už smířit. Takže to jsou buď noví sousedi nebo Richard. Richard... a kurva. Rozhrnul jsem závěsy v okně a vyhlédl ven, směrem ke dvěřím. Málem jsem omdlel, když jsem venku spatřil Frankieho!!! Vrhnul jsem se ke dveřím a doširoka je odevřel. Frank vpadl dovnitř a vletěl mi do náruče takovou silou, že jsme oba spadli na zem. Slyšel jsem jenom klapnutí dveří, jak se sami zase zavřely. Najednou jsem cítil jeho jazyk v mém krku. Líbal mě tak silně, jako snad ještě nikdy. Bolely mě z toho rty, měl jsem pocit, že se udusím, ani jeden z nás ale nepřestával. Bože, on se vrátil! Objal jsem rukama jeho nádherné tělo a tiskl ho na sebe, jak jen to bylo možné, nejradši bych ho snad umačkal. On na tom byl dost podobně. Jeho ruce byly v mých vlasech tak silně zabořené, až mě tím škrábal do hlavy. Najednou jsem měl mokrý obličej, nevěděl jsem, jestli to jsou moje nebo jeho slzy, ani jsem pořádně nevnímal, co se děje, důležitá teď byla jenom jedna věc. Vrátil se.
"Taky tě miluju." zašeptal, když jsme se konečně odtrhl. Pak znova přitiskl své rty na mé, teď ale jemně. Byla to příjemná změna. Tolik něžnosti najednou. Jeho polibky byly měkké a plné lásky, rukama mi jezdil po těle a oba jsme si to maximálně vychutnávali.
"Frankie..." vydechl jsem. "Myslel jsem si, že už tě nikdy neuvidím."
"Já... já už si koupil letenku." zamával mi s ní před nosem. "A když jsem seděl v letištní hale, uvědomil jsem si, že tě tu prostě nemůžu nechat. Že bych bez tebe dál nemohl žít. Gee, tím, že jsi mi dal volnost mám pocit, že mě máš opravdu moc rád a já nejsem do ničeho nucený. Jenom tohle jsem potřeboval. Ujasnit si, jak to cítím já, anižby mi to někdo nakazoval..."
"Pomiň za to všechno."
"Já ti odpouštím."
Krásně se na mě usmíval. Začínalo mě všechno bolet, tak jsem vstal a sedl si na pohovku. Frankie mi vlezl na klín a stále mě hladil a objímal. Vzájemně jsme vyhledávali své rty, nemohli jsme se nabažit přítomnosti toho druhého. Byla to tak dokonalá chvilka, že jí prostě něco muselo zkazit.
Mobil ohlásil nově příchozí zprávu. Bál jsem se to otevřít. Nechtěl jsem. Frank mi vytrhl mobil z ruky. Zahleděl se na display. Mohl jsem sledovat, jak se jeho výraz mění do zoufale vystrašené grimasy. Celý zbělal a roztřásl se.
"Co tam je tak strašnýho?" nechápal jsem. Vždyť vypadal jako smrtka!
"On.. on..." nemohl najít slova. Předal mi ten telefon a já se zamračil. Podíval jsem se na zpávu. Mobil okamžitě odletěl na zem a roztřískal se na více dílů. V místnosti bylo hrozné ticho. To, co Richard napsal, je horší než všechny výhružky na světě. "Už brzo tě zabiju, Keesi." stálo tam. Keesi...
Najednou ticho přerušily Frankovy vzlyky. Plakal tak usedavě a přepadla ho naprostá bezmoc a zoufalství. Trhalo mi to srdce.
"Shh, Frankie, neplakej prosím." snažil jsem se ho utišit. "To bude dobrý."
"Ne Gee. Já nechci, abys umřel. Zrovna teď, když jsem zjistil, co pro mne znamenáš."
Chytil jsem ho dlaní za hlavu a přitáhl si ho k sobě. Ležel mi v náručí, v pěstích svíral mou košili a vypadal tak hrozně nešťastný. Vzlykal, po tváři mu stákaly pramínky malých bolestných kapiček. Naklonil jsem se k němu a začal mu ty slzy slíbávat z tváře. "No tak, prosím." šeptal jsem. "Slibuju, že mě nezabije." usmál jsem se na něj a on se trochu uklidnil. Jakoby snad můj slib mohl něčemu zabránit...
Oh... to bylo tak krásný...
Ne, vážně mě to dostalo. Ach...
Víš, že Kees je hrozné jméno? A že ho Rochard nezastřelí? Já už vím! Zastřelí Frankieho! Jo! Ty vole...
On je najde a oni se tam budou k sobě tisknout a bude to sladké atd atd... a Ríša pak, aby potrestal Geeho, zastřelí Frankieho. Je to logické, Frank by ho mohl udat a Gee ho udat nemůže, mohlo by se na něj příjít. A zabít Franka je větší trest než vlastní smrt. Och...
Už teď je mi z toho smutno...
Hele, zapomeň na to, udělej dojemnej hepáč. Nad ten není.