27. října 2008 v 20:11
|
Kdo s koho?
Nebo teď nic a pak bude konec jinde?
Pište komenty
Našel jsem si práci. Byl jsem pomocník v nějakém knihkupectví. Naprosto slušňácká práce. Hodiny jsem rovnal knížky do regálů a když už nebylo co dělat, byl jsem nudou donucen si nějakou z nich třeba i přečíst. Poznal jsem spoustu zajímavých titulů. Měl jsem rád horory nebo sci fi, občas jsem se přiklonil i k nějakému slaďáku. Důležité ale je, co jsem za tu dobu pochopil. Uvědomil jsem si, že každý má právo na život. Zní to, jakobych si právě prohlédl ústavu, ale za tímto se skrývá něco víc než jen pouhý bod v zákoníku. Dokud člověk nepochopí význam této věty, nemůže pochopit ani smysl života. To, co jsem předtím dělal bylo naprosto odporné. Třeba ten Keese... Jak měl ještě v peněžence fotku kluka... Jasně, mohl by to být i bratr, ale stejně je to hrozný. Když si představím, že by mi někdo takhle chladnokrevně sebral Frankieho. A tohle jsem právě dělal. Ničil životy ostatním. Způsobil jsem tolik smrti a neštěstí, ani si to snad nedokážu představit. Proč? Proč musí kvůli mně trpět? Stydím se za sebe.
"Ahoj Gee..." cítil jsem něčí jemné ruce položené zezadu na mých unavených ramenech.
"Frankie, co ty tady?" otočil jsem se a vstal ze židle. Zaklapl jsem rozečtený triler.
"Chtěl jsem tě překvapit." stoupl si na špičky a zlehka přejel rtama po těch mých. "A doma bylo tak prázdno..."
Chytil jsem ho za ruku a společně jsme vyšli ven. Pracovní doba mi sice končí až za hodinu, nikdo mi kvůli tomu ale hlavu neutrhne. Musel jsem si něco zařídit, tak co. Chytil jsem ho pevně za ruku a vedl ho městem, líbilo se mi ukazovat světu, jak moc pro mne Frank znamená. V Americe, třeba v NY, by si nás nikdo ani nevšíml, tady jsme byli v malém, anglickém, a hlavně způsobném městečku. Ti starší obyvatelé po nás házeli zhnusené pohledy, mladší se spíš usmívali. Asi je to teď trend, být gay. Ale láska se přece nedá vynutit...
"Jo málem bych zapomněl!" Frank začal volnou rukou hrabat po kapsách. Pak vytáhl malou krabičku.
"Co je to?"
"No uvidíš." pobídl mě, abych to rozbalil. Uvnitř byl úplně nový, krásný mobil!
"Jé, díky moc!" zastavil jsem se a dal mu krátkou pusu na tvář. "Teď už nás konečně nebude nikdo otravovat..." sladce jsem se na něj usmál a za chůze zkoumal ovládání. V posledních dnech je to s Richadem naprosto nesnesitelný. Pořád volá, píše... Nahání mi to celkem strach. Říká, že mě sleduje, ale tomu zase tolik nevěřím. Jen chce, abych se bál... Nemůžu pochopit to, že jsem byl taky takový.
Ležím v posteli a objímám Franka. Už klidně oddechuje a ruku má volně přehozenou přes mé tělo. Spí jako malé neviné dítě. Já ale usnout nemůžu. Nedaří se mi to. Něco mě stále nutí přemýšlet. Mezi knížkama jsem se naučil spoustu užitečných věcí. Mohl bych z toho mít někdy prospěch. Je tam spoustu stránek o životě, hodně zkušeností...
Víc jsem se naklonil k Frankovi a jemně ho políbil na čelo. Zavrtěl se a ze spaní zašeptal mé jméno. Jestli mě Richard zabije, co bude dělat? Najde si jiného přítele, odjede zpátky do Ameriky? Nebo zůstane tady, sám... se zlomeným srdcem? Přál bych si pro něj jenom to nejlepší. Musí se mít dobře. Hlavně na něm mi záleží. Jiné věci už pro mne nejsou tak důležité.
Probudilo mě bouchnutí dveří. Vzápětí se mi na klíně objevil tác se snídaní.
"Frankie ty jsi úžasnej!" zaradoval jsem se.
"Za ten tvůj kásný úsměv mi to stojí..." zašklebil se a sedl si ke mně na kraj postele. Já se s chutí pustil do jídla a byl jsem tak moc šťastný. "Gee, já se hrozně bojím." řekl nadnou. Jeho andělská tvář posmutněla a sklopil hlavu.
"Nemáš čeho, všechno je přeci za námi."
"Víš, snažím se si s tebou užít každý den, jakoby měl být poslední. Vždycky, když nejsi doma musím myslet na to, co asi tak děláš a... a jestli vůbec ještě žiješ."
Odložil jsem tác a natáhl po Frankovi ruce. Přitáhl jsem si ho k sobě. Tulil se ke mně a zase vypadal jak hromádka neštěstí, nevděl jsem, jak ho mám uklidnit. Hladil jsem ho a líbal ho do vlasů. Byl v pořádku, teď prostě potřeboval jen trochu lásky, která by ho ujistila o tom, že je to napořád.
"Frankie, už musím do práce." jemně jsem ho od sebe odsunul. Vstal jsem z postele a začal se oblékat, košili jsem si dopínal ještě v koupelně. Dneska nějak vůbec nestíhám. Tak, ještě pusa na rozloučenou... "A užij si to tam."
Rychle pospíchám do knihkupectví, v hlavě mi běhají tituly knížek, které jsem se rozhodl přečíst dneska. Určitě to bude moc zajímavý.
"A hele! Gerard!" polekaně jsem se otočil. Kolem jenom nějaký popelnice, tmavá ulička a bordel. A ve výklenku ještě někdo. Richard! "Tak dlouho jsme se neviděli..." přistupoval ke mně a já byl donucen couvat dál, k těm kontejnerům. Skvělý místo na schování mrtvoly! "Konečně ten vytoužený den!" slastně se nadechl. "Kdy uvidím stříkat tvůj mozek z tvé prolhané hlavy..." vytáhl z bundy revolver a namířil jeho hlaveň přímo do mého obličeje...
To mi připomíná text jedné jeho písně...
I když tam se ten mozek rozprskl o strop, ne o zeď.
Když je něco moc dokonalé, vždycky se to posere. Což znamená, že jakmile chodíš s Frankem, umřeš, protože je to tak moc dokonalé, že ničím jiným než smrtí se to nedá vykoupit.
A čím dál tím víc chci být knihovník. Jen si válí šunky a čte. To jim nam jako nikdo nechodí? Takhle je to ve všech povídkách. Vždycky jsou buť knihovníci, nebo prodávají v obchodě s hudbou. Proč jsem na gymplu, když bych mohla jenom sedět v útulné knihovničce a hovit si?
Já vždycky myslela, že je to knihovna od slova kniha. Nebo hovno. Ale ono je to od slova hovit.
A rozmyslela jsem si to, prosila bych hepáč. Rozprsklý mozek je sice lákavá představa, ale přecijen: Souložili spolu šťastně až dokud jim nedošla viagra, to je lepší.
Ha, mám nápad na povídku. :D To bude dokonalé. :D Hááá!
No nic, jdu psát... Těste se...