21. listopadu 2008 v 14:36
|
Tak sem vám konečně zveřejnila tu první kapitolu=) A určitě pište komentáře...
S manželkou jsme si vždycky rozumněli. Vzal jsem si jí, když mi oznámila, že je těhotná. Brzy po tom se nám narodila malá holčička, Lucy. Nemohl jsem se na ní vynadívat. Fascinovaly mě ty její dlouhé blonďaté vlásky a anělská pleť. Vždy při pohledu na ní mne zaplavil jakýsi pocit štěstí. Mám dceru. Snažili jsme se jí s Amandou vychovat co nejlépe. Aby byla slušná, způsobná, a aby měla hodně kamarádů. Říkali jsme jí, že si má věřit, podporovali jsme jí ve všem, v čem našla nějaký koníček nebo zalíbení. Byla chytrá. Ve škole vždy samé jedničky.
Když byly Lucy tři, narodil se nám ještě syn. Dali jsme mu jméno Paul, po dědečkovi. Rád jsem si s ním hrál, lezli jsme spolu po koberci a jezdili s autíčky. Připomnělo mi to mé dětství a poté jsem vždycky měl nostalgockou náladu. Paul miloval skládání lega a hraní na FBI, všichni jsme to měli v dětství rádi.
Stále dokolečka jsem si říkal, že teď jsem vlastně šťastný. Mám úžasnou manželku, dvě chytré děti, v práci mne to baví. Nemáme finanční problémy, v našem malém domku se nám líbí. Ani jsem si nedovedl představit, že by něco mělo být jinak.
Ale stále mi připadalo, že mi něco chybí. Jenom jsem nedokázal přijít na to, co. Vždycky jsem večer usínal vedle své ženy a přemýšlel. V duchu jsem se proklínal, na co si to vlastně hraju, vždyť nemám důvod si stěžovat. Ale uvnitř sebe jsem cítil takové prázdno. Myslel jsem si, že je to syndrom vyhoření z toho stereotipního života. Tak jsem se rozhodl udělat jednu velkou změnu. Změnil jsem zaměstnání. Šel jsem do jiné firmy, vzali mě tam dobře. Pracoval jsem v reklamě. Byl jsem vlastně něco jako řežisér nebo scénárista. Kšefty mi šly stejně dobře, ne-li lépe.
Nicméně prázdno uvnitř mého těla neodcházelo. Dokonce bych i řekl, že se rozrůstalo. Teď budu působit jako srab, když řeknu, že jsem občas po večerech slabě plakal. Měl jsem z toho deprese, nedalo se to vydržet.
Jednou jsem šel pro Paula do školky. Manželka byla zrovna nemocná, tak jsem si vzal na ten den volno.
"Tati!" uslyšel jsem jeho volání, hned, co jsem se objevil ve dveřích. "Tati hele co mám!" vrazil mi do ruky nějaký obrázek.
"To je hezký..." pocuchal jsem ho ve vlasech. "To je.. auto?"
"Ne, to je bagr!"
"Jo tak... Moc se ti to povedlo..."
Najednou se vedle nás objevila malá černovlasá holčička. Pořád na mě koukala a střídavě klouzala pohledem na Paula. Pustil jsem ho a on jí postrčil blíž ke mně.
"Tatínku to je Jessie... moje nová kamarádka!"
"á, těší mě Jessie.." natáhl jsem k ní ruku a ona se stydlivě schovala za mého syna.
"Můžeme jí svízt autem?"
"No, ano. Ale.. kde máš maminku?"
"Doma." odpověděla a konečně se na mě podívala.
"A tatínka?"
"Doma."
Teď jsem to trochu nechápal.
"Víš tati, ona má jet tramvají a nechce."
"Sama?!" zděsil jsem se. Ona jen pokrčila rameny.
"Ahoj Jessie!" zavolal někdo za našimi zády a ona se k němu rozeběhla. "Pojď, pojedeme."
"Ale já nechci..." odporovala. "Já chci jet s Paulim."
Teď ten muž vzhlédl a střetl se s mým pohledem. Popošel ke mně.
"Omlouvám se, jestli vás Jess nějak obtěžovala..."
"Ne, to je v pořádku." usmál jsem se, jakože se nic nestalo.
"Já jsem Gerard." podal mi ruku. Stiskl jsem jí.
"Frank." odmlčel jsem se. "Máte hezkou dceru."
"Ne, to není má dcera." krátce se zasmál. "Je to moje neteř. Vyzvedávám jí ze školky, protože její rodiče moc pracují."
"Jo tak." zakýval jsem. "Nechcete svýzt?"
"Ano ano!" volala ta malá. Musel jsem se zasmát. Gerard jenom pokrčil rameny, nahodil provinilý výraz a šli jsme.
Jeli jsme autem a já se snažil navázat nějakou konverzaci, zatímco ta mrňata se vzadu mlátila.
"Ty děti.." povzdechl jsem si, poté, co jsem je už po páté okřikl.
"Máš ještě nějaký?" Gerard koukal z okýnka a vypadal, že přemýšlí.
"Ano, holčičku. Teď je v první třídě."
"Tak to musíš mít určitě hroznou radost."
"Ano." přisvědčil jsem. "Ale v poslední době mám pocit, jakoby mi něco stále chybělo."
"Znám tenhle pocit."
"A co ty? Máš děti?"
"Ne..."
"A plánuješ?"
"Taky ne. Ono je to složitější."
Přikývl jsem. Navigoval mě a já zastavil až před jejich domem.
"Dík mockrát..." řekl, když vystoupil. Vytáhl z auta Jessie, která kopala kolem sebe (pěknej spratek) a pak se na mě usmál.
"Uvidíme se ještě?" zakřičel jsem na něj.
"Určitě." kývl a pak už šel do domu.
Cestou zpátky jsem musel přemýšlet. Měl jsem z toho divný pocit. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Vždyť se nic nestalo. Jen jsem si našel nového kamaráda. Ale pořád jsem o něm musel přemýšlet. I když jsem přišel domu a přivítal se s manželkou, myslel jsem na něj. Viděl jsem před sebou ty oči, úsměv. Dokonalé černé vlasy... Se špičatým nosem vypadal roztomile. A od kdy takhle přemýšlím o klukách? Ale ne, co mě to napadá. Prostě mě jenom fascinuje jeho vzhled. Je hezký, to ano. Ale i kamarádky si to přece o sobě říkají. Není v tom nic nenormálního. Když se jednou Amanda bavila s novou sousedkou, také mi pak řekla, že je pěkná a sympatická.
Další den jsem nešel do práce. Chtěl jsem jít vyzvednout Paula. Manželce ale už bylo dobře a připravovala se, že tam půjde.
"Ne lásko. Já tam dojdu.." řekl jsem, když už byla u dveří. "Jen si odpočiň, jsi po nemoci."
"Franku co tak najednou?" nechápala.
"Víš, slíbil sem to Paulovi. Chce mi ukázat nějaký auto." hraně jsem se zasmál. "Tak pa." dal jsem jí pusu na tvář a vyběhl z domu. Nasedl jsem do auta a rychle jel, bál jsem se, že přijdu pozdě. Gerard tam ale ještě nebyl.
"Tati hele, něco ti ukážu." táhl mě Paul za ruku. Došli jsme k nějaké stavebnici a já si přidřepl.
"To postavil úplně sám!" Jessie byla zřejmě hrdá na mého syna. "A já mu s tim trochu pomáhala." začervenala se.
"Je to krásný!" přikývl jsem.
"To je dům. Tady je garáž, vjíždějí sem auta..." začal tam cpát všechny dřevěný napodobeniny. "A tudy choděj lidi..... Tati posloucháš mě?" Já ho neposlouchal. Zíral jsem směrem ke vchodovým dveřím, kde se objevil Gerard. Vypadal... ještě líp než předtím. Teď na mě mávl a vydal se k nám. Dech se mi zastavil a srdce rychleji rozbušilo. Co to se mnou je?!
"Ahoj.." usmál se a přisedl si k nám. Jeho ruka se lehce otřela o tu mou. Zachvěl jsem se a ucítil příjemný pocit. Sotva jsem vykoktal pozdrav. Prohlížel jsem si ho. Byl tak.. dokonalý. Zřejmě si všiml, jak na něj zírám, protože se roztomile začervenal a sklopil hlavu, aby si mohl prohlédnout tu stavebnici. Do očí mu spadlo pár pramínků uhlově černých vlasů. Měl jsem co dělat, abych mu je hned nezastrčil zpátky za ucho. Kurva nad čím to zase přemýšlím?! Naštval jsem se na sebe. Vždyť mám přeci manželku, děti... Jsem šťastný. Ale to, co mi chybí - nemůže to být právě on?
Oh Frankie, všem nám Gerard chybí. Ale jen ty ho můžeš mít, tak tu příležitost (a Gerarda) chyť za pačesy.
Líbí se mi to moc, jsem zvědavá na další díl.
klukách... uáááá! Klucích, kurnik. Mě tohle vždycky tak namýchne... Promiň, ale já to komolení tvarů nějak hůř rozdejchávám než ostatní... asi.