3. listopadu 2008 v 15:10
|
Tak tu máte další dílek.. Podle počtu komentů přibude další;)
Další den ve škole. Měli jsme výtvarku. Dal jsem jim něco kreslit, abych poznal, jak na tom jsou. Přitom jsem se chtěl pokusit něco zjistit o tom malém klukovi. Zaujatě jsem sledoval, jak se snaží ostatní čmárat na poloprázdný papír. Nebyli z toho nijak nadšení. Mezitím jsem se propletl uličkou až k té poslední lavici u okna. Podíval jsem se mu přes rameno. Jeho obrázek nebyl špatný, ale ani nijak vynikající. Měl ho z mých oblíbených barev a nic moc jsem v tom neviděl.
"Co to je?" zeptal jsem se. On zvedl hlavu a podíval se mi do tváře. Znovu jsem mohl spatřit ty jemné rysy a oříškové oči.
"Já.. já nevím." pokrčil ramenama.
"Taky rád kreslím abstraktně." usmál jsem se. "Ale měl bys mít představu, co děláš." pak jsem se na chvíli zamyslel. Položil jsem před něj prázdný papír, chytil jsem mu ruku, ve které svíral štětec a začal mu ukazovat, jak má správně malovat čáry, aby víc vynikaly a bylo to hezčí. Když se naše prsty dotkly, projel mnou docela zvláštní pocit. Takové chvění. Ucukl jsem a pustil ho. "Jak se jmenuješ?"
"Frank Iero."
"Dobře Franku. Jde ti to. Jen tak dál." krátce jsem mu položil ruku na rameno a pak odešel. Cítil jsem ještě, jak se za mnou otočil. Stále jsem v dlani cítil jeho hřejivé prsty. Nemohl jsem se toho zbavit. Obešel jsem ještě pár lidí, abych na něj zapomněl. Alespoň si budu trochu pamatovat jména.
Další hodinu byla angličtina, rozdal jsem jim papíry a řekl, že si napíšme opakovací písemku. Samozřejmě se zvedla vlna odporu, musel jsem je ještě dvakrát ujistit, že to nebude na známky, že je to jen proto, abych zjistil, jak na tom jsou.
V kabinetě jsem to pak opravoval a zjistil, že je to celkem dobrý. Taky to bylo hrozně jednoduchý. Byly by samé jedničky a pár dvojek. Jenom jeden to měl úplně celý špatně, zřejmě vůbec nevěděl, o co jde. Ten to bude potřebovat pořádně vysvětlit. Podíval jsem se na jméno toho zoufalce. Frank Iero! No, tak tohle jsem vůbec nečekal. Bude se sebou muset něco dělat.
Ten den jsem s nimi měl ještě děják. Toho jsem se obával asi nejvíc, většinou to nikdo neposlouchá. Zajímají je jenom věci, so se dějou nebo budou dít. Ne ty, co už nikdo nemůže změnit. Ostatně, já taky neměl ten předmět moc rád...
Procházím třídou, kecám voloviny a oni mě vůbec neposlouchají. Štve mě to. V klidu si povídaj, spíš ale šeptem, asi jim to přijde blbý řvát nahlas. Mělo by. Ale už toho mám teda dost. Buď se uklidněj, nebo maj smůlu a budou to všechno dělat doma! Popošel jsem ke katedře a byl zticha, dokud se taky rozhlodli mlčet. Už mluvil jenom jeden kluk, zaujatě něco vyprávěl kamarádovi. Byl to jeden z toho gangu.
"Jak se menuješ?" zeptal jsem se. Nereagoval. Naklonil jsem se k jedné holce v první lavici a ta mi ochotně sdělila jeho jméno. Paul Backer. Zřejmě ho neměla moc ráda, řekla to s takovym úšklebkem v hlase.
"Backer k tabuli!!!" zařval jsem jako dozorčí ve věznici a on sebou trhl.
"Co?"
"K tabuli. Hned!"
Neochotně se přiloudal. Sedl jsem si za katedru, hodil nohy na stůl a chvíli ho jentak nechal stát vedle mě, abych vymyslel, z čeho přesně ho vyzkoušim. Ty otázky jsem mu dával dost lehký, chtěl jsem, aby dostal aspoň čtyřku. Nevěděl vůbec nic.
"Máš nedostatečnou." napsal jsem mu to do indexu a podal mu to. On mi to vytrhl z ruky, hodil po mě naštvaným úšklebkem a houpavým krokem šel zpět k lavici. "Můžu pokračovat?" odpověď mi dali tím, že se sklonili nad své sešity.
Po škole jsem si sebral věci a šel domu, musím si ještě něco zařídit. U brány jsem ale narazil na skupinku z mé třídy. Usmál jsem se na ně.
"To bylo od tebe hnusný.." zasyčel ten, co jsem mu napařil pětku.
"A hele, odkdy si tykáme?" zvedl jsem obočí. "A nebylo to hnusný. To spíš od tebe, dávej si bacha, jinak tě třeba můžu nechat i propadnout."
"Ty seš takovej hajzl!"
"No to si vyprošuju, abys se mnou takhle mluvil! A netykej mi, jsem tvůj profesor."
"Můžeš bejt jenom o pár let starší než já."
"To se občas fakt divim." ušklíbl jsem se, oběšel ho a pokračoval v chůzi na parkoviště.
Cestou jsem si všiml Franka, který postával u zdi a jentak zíral před sebe.
"Ahoj." řekl jsem.
"Dobrý den..."
"Čekáš na někoho?" pokrčil ramenama. "A nechceš třeba svízt?" nevím, proč jsem mu to nabídl, bylo mi ho asi líto. Něco mi prostě říkalo, že bych ho měl víc poznat. Podíval se na mě a pak váhavě přikývl. "Děkuju." řekl to tak potichu, že jsem to skoro neslyšel.
Došli jsme k autu a já ho odemknul. Nasedli jsme. On se připoutal a pořád zíral před sebe, vůbec jsem ho nechápal. Je nějaký divný.
"Kde ty bydlíš?" zeptal jsem se, abych taky věděl, kam jet.
"Willnova ulice, kousek odsud."
Tu ulici jsem znal, kdysi poblíž bydlela má kamarádka. Takže cestu zvládnu i bez navigace. Škoda, třeba by se trošku rozpovídal.
"Víš, co budeš dělat po maturitě?"
Pokčil ramenama. "Nevim, asi budu někde uklízet nebo tak..."
"To ne, určitě máš na víc."
"Nemám."
Tim zase vyhasnul můj tisícátý pokus o konverzaci.
"Hele ty asi moc nemluvíš viď?" podíval jsem se na něj. Stále koukal před sebe na silnici a trochu to vypadalo, jakoby mě ani nevnímal.
"Jsem tiché dítě." odpověděl asi po minutě. Jakobych si toho nevšiml.
Už byla moc trapná atmosféra, tak jsem zapnul mé oblíbené rádio. Všiml jsem si, že se Frankovi trochu rozzářily oči a začal kývat hlavou do rytmu. To je skvělý, aspoň máme stejný vkus. Začal jsem tedy povídat o hudbě a to už se chytal, trochu ožil a na tváři se mu rozlil nádhený úsměv. Když se naše pohledy střetly, projel mnou zase ten zvláštní pocit, takže jsem málem naboural. Bohužel jsem si brzo všiml, že už jsme v požadované ulici. Zastavil jsem a on mi ukázal, který dům je ten jeho. Vystoupil.
"Tak neshledanou..." znova posmutněl a vpil se mi do očí.
"Ahoj." usmál jsem se. Pak zabouchl dveře a vyšel k menšímu domku s pěknou zahradou. Počkal jsem, až vejde úplně dovnitř a pak jsem nastartoval. Domů jsem vyjel s hlavou plnou otázek a myšlenek, nechci si připustit to, co k němu možná cítím. Svého posledního přítele jsem měl asi před rokem. Cítím se hrozně sám. Potřebuju mít u sebe někoho, kdo by mne miloval. A komu bych na oplátku já mohl dát lásku.. Takhle sním už hozně dlouho. Říkám si, že už se snad nikdy znova nezamiluju. A teď se to stalo, jenže to má jednu velkou chybu. Je to můj žák. A tohle já nemůžu.
Je to už týden, co tu učím. Už týden se tady seru s těma fakanama a občas bych se na to rád vykašlal a šel pomáhat třeba v mateřské školce. Myslím, že by to vyšlo tak nastejno. Už jsem se seznámil s pár ostatníma kantorama, zdají se mi všichni moc fajn. Teda, ti mladší. Ti starší mi moc připomínají má školní léta. Té doby jsem je nenáviděl. Jedna učitelka po mě dost jede. Jo, kdybych byl heterák, tak můžu mít přítelkyni hned. Ach jo, když s klukama je to všechno tak složitější.
Loudavým krokem jsem se vydal k autu, bylo už něco po půl šesté večer. Přemýšlel jsem o tom všem, můj život se mi zdál hrozně stereotipní. Potřebuju změnu. Ale nevím, čím bych mohl všechen systém vyvrátit z původních kolejí. Odstěhovat se do austrálie? Zašklebil jsem se. Tak to určitě ne. Najednou jsem si ale všiml nějaké malé siluety ležící na špinavé zemi. Když jsem přišel blíž, poznal jsem, že je to Frank! Opatrně jsem si k němu klekl a on se posadil. Obličej se mu zkřivil bolestí a koukal na mne s takovým strachem v očích!
Jéje... Frankie je zase náš malý chudáček.
Miluju, když je Frankie chudáček.
Jo, mám na tebe takovou prosbu:
MŮŽEŠ SE UŽ KONEČNĚ ODNAUČIT TO STUPIDNÍ RAMENAMA??? Máš to v kažém dílu každé povídky. Mě to hrozně sere, vždycky mě to úplně vytrhne z děje a skřípu zuby. Vidíš? Zuby, né zubama.
Stejně tak jako "ostatníma kantorama." To je divný, Já jsem zvyklá číst zpisovnějším jazykem. Ostatními kantory, ne?
Prosím, zkus si na to někdy vzpomenout. Já vím, se svým "Mužové" nemám moc co říkat, ale tyhle patvary tvořím, když hovořím. Ne, když píšu.
Jinak je to moc hezké a jsem zvědavá, co se stalo Frankouškovi.