8. listopadu 2008 v 1:44
|
Chtěli jste zvrat a on tu akorát tak je... =) No tak pište komenty, ať se taky dozvim, co si myslíte. Zatim vim jenom to, že je to neoriginální, ohraný, nespisovný a příšerný.... Hm hm.. xD Tak snad se to teď zlepší.
Probudil jsem se ráno na Frankovi. Už byl vzhůru a pozoroval mě s takovým pobaveným výrazem, jak se tam po něm válím.
"Ahoj..." uculil jsem se a on mi odpověděl letmou pusou na tvář. Najednou jsem si uvědomil, co všechno se stalo, a že za to klidně můžu sedět.
"Frankie..." podíval jsem se mu ustaraně do očí.
"Děje se něco?"
"Víš, tohle se nikdy nesmí nikdo dozvědět."
"Nedělej si s tim furt starosti." zavrtěl hlavou. "Zůstane to jenom mezi námi."
"Ale co když to třeba praskne nebo tak..."
"Gerarde nemysli na to už!"
"Dobře, promiň." slezl jsem z něj, sedl si na okraj postele, a protáhl se. Cítil jsem jeho paže na mých ramenech a vzápětí mě něžně políbil zezadu na krk. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že akorát za chvíli musíme vycházet.
"De se do školy..." vstal jsem a podíval se na jeho smutný výraz.
"Gee, já tady chci být s tebou a celý den se válet v peřinách."
"Taky bych rád. Ale musíme, ty to víš."
Trochu neochotně slezl dolu na zem a začala obvyklá ranní honička, samozřejmě jsme po chvíli vůbec nestíhali. V autě jsem ani moc nedodržoval předpisy, hlavně, abychom to teď stihli. Franka jsem vyhodil o blok dál, abychom takhle po ránu nepřicházeli společně.
Sotva jsem se dostal do kabinetu, už zvonilo. Rychle jsem tedy popadl věci a doklusal na hodinu s nějakýma prvákama. Ty nemám rád, jsou hrozně zaostalí. Nemyslím v učení, ale mentálně. Mají samý blbý dotazy.
Po vyučování jsem byl ještě chvíli v kabinetě a opravoval nějaký nedůležitý písemky. Popíjel jsem u toho kafe a občas se zasnil. O včerejším večeru, o Frankovi. Jak se chvěl, vzdychal a sténal mé jméno...
Najednou se ozvalo nasmělé zaklepání na dveře. Zavolal jsem, ať vstoupí. Vešel Frank.
"Ahoj..." usmál jsem se. On se ale tvářil tak... jinak. "Co potřebuješ?"
"Víš, trochu jsem přemýšlel..." opřel se o můj stůl a vyhýbal se mi pohledem. Pak vstal a přešel na druhou stranu místnosti. Nechápal jsem jeho chování.
"Fajn, řeknu ti to na rovinu." znova zachytil můj pohled. "Jestli mi nedáš dobrou známku z tý pololetky, řeknu, žes mě znásilnil."
"COŽE?!" vyvalil jsem oči a nevěřícně na něj zíral. Tohle... to bych od něj opravdu nečekal. Jak by to mohl udělat?! Vždyť ještě včera sliboval, že se to nikdo nedozví... Teda, neslíbil to, ale uklidňoval mě tím! "Myslíš to vážně?!"
"Naprosto!" dost hnusně se zatvářil, aby mi dal jasně najevo, že má navrch.
"Franku to přece nemůžeš!"
"Ale můžu. Můžu si s tebou teď dělat co chci!"
"Já ti věřil!"
On jenom pokrčil rameny, přišel ke mně a dal mi malou pusu na tvář. "Pa lásko." spěšně odešel. Mě se do očí nahrnuly slzy zrady. Byl jsem tak moc zklamaný. Myslel jsem, že by to mezi námi mohlo fungovat. Jak já se spletl! Jsem tak naivní! Jenom jsem mu naletěl. Jak mi mohl připadat jako milý nevinný kluk? Byl jsem tak slepý, že jsem si nevšiml, jak moc je prolhaný. Ale mám, co jsem si zasloužil. Tohle se prostě nesmí a moc dobře jsem to věděl.
Naštvaně jsem vyběhl z kabinetu a svižným krokem šel k autu. Rozjel jsem se dost zbrkle, vůbec celou cestu jsem nedával pozor na silnici. Divím se, že jsem nanabloural. Jen mi stále hrála v uších ta Frankova slova. "Jestli mi nedáš dobrou známku z pololetky, řeknu, žes mě znásilnil" potichu jsem si zašeptal pro sebe a měl chuť se znova rozbrečet. Doma jsem šel do ložnice a padl na postel. Třeba to zaspím a pak zjistím, že to byl jen sen. Podíval jsem se vedle sebe. Tady ležel. Tady se na mě usmíval, zářily mu oči a vypadal šťastně. Jenom se ale přetvářel. Využil mě k vlastnímu prospěchu. Nenávidím ho!
.
Další dny jsem chodil jako duch, s nikým se nebavil a ani jednou jsem se na nikoho neusmál. Už vůbec ne na něj. On se mi taky vyhýbal pohledem, ale když už jsme se střetli, jen se pohrdavě zašklebil.
Měl jsem zrovna volnou hodinu a opravoval písemky nějaké jiné třídě. Ty, co psala má, jsem odkládal pořád dál. Každou hodinu mi připomínali, že už je chtějí opavit a já se jim stále omlouval. Jak dlouho ještě? Vstal jsem a šel na záchod. Jenže tam jsem někoho potkal. Ano, koho jinýho, než Franka.
A hele Gerard!" zlomyslně se rozzářil, když mě spatřil. "Tak co, jak jsi na tom s písemkama?"
"Ještě je nemám."
"No ale to by sis měl pospíšit, za chvíli je vysvědčení."
"To není tvoje starost."
"Ale je.." přišel ke mně a začal mě hrubě líbat. Já rychle ucukl. Už s ním nechci nic mít. On mě najednou popadl a odtáhl mě do jedné kabinky. Začal si rozepínat kalhoty. Bože, co chce dělat?!
"Vykuř mi ho!"
"Co?!"
"Tak dělej!"
"Ne." bránil jsem se. Opřel jsem se o stěnu a zarytě mu hleděl do tváře. "Tohle neudělám."
Oči mu zableskly zlostí, přiblížil se ke mně a chytil mě za vlasy. Bolelo to.
"Tak já ti teď něco povím." jeho obličej byl asi dva centimetry od toho mého. "Jestli to neuděláš, víš, kde bys mohl skončit!"
Do očí se mi zase nahrnuly slzy. "Proč mi tohle děláš?" neslyšně jsem zašeptal a klekl si na špinavou podlahu. Chytil jsem mu ho do dlaní a pohrával si s ním. Slyšel jsem jeho úlevné vzdychnutí. Vzal jsem ho do úst, ačkoliv víc než nerad. Začal jsem pomalu pracovat jazykem a doufal jsem, že už to budu mít brzo za sebou. Zrychloval jsem pohyby mé hlavy, cítil jsem, jak mě Frank hrubě drží za vlasy. Říkal mým směrem sprostá slova, choval se jako nějaký maniak. Byl v naposté euforii. Udělal se. "No tak dělej Gee, spolykej to!" vůbec se mi nechtělo, málem jsem se z toho poblil. Ale musel jsem udělat to, co mi přikázal. Zapl si kalhoty a podíval se na tu trosku, co ze mě zbyla. "Seš fakt dobrej." normálně by mě taková pochvala potěšila, teď jsem cítil akorát tak vztek a nenávist. Vyšel ven a já jen slyšel, jak se zavřely dveře od pánských záchodů. Choulil jsem se na té špinavé zemi, brečel jsem a kolena si bezmocně objímal. Myslel jsem, že mě má taky rád. Že se to nikdo nedozví a my budeme špolu šťastní. Takhle jsem si to nepředstavoval. Tohle snad ani nemůže být pravda!
tak to už se mi líbí!!!:D