9. prosince 2008 v 8:58
|
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho.
Snažte se prosím Gerarda pochopit:)
________________
Ráno jsem se probudil poměrně brzy. Gerard vedle mě byl vzhůru, koukal na mě a krásně se uculoval. Jeho paže byly obmotané kolem mého mírně spoceného těla.
Více jsem se k němu přitiskl a vdechl vůni jeho kůže. Zavřel jsem oči.
"Frankie musíme ti dojet pro věci." uslyšel jsem ho šeptat.
"Já vím, vím, ale nech mě ještě prosím chvíli spát..."
Povzdechl si. Mě napadlo, že by bylo možná jednodušší, kdyby se on zabydlel u mě. Neviděl by tam možná ty hrozný duchy. Ale... když je nemocný, bylo by to stejně všude. A navíc nad svými představami musí zvítězit.
U mě jsme byli už chvíli potom. Bylo hrozné rozhodování, co si mám vzít s sebou. Měl jsem asi osm kufrů.
"Frankie, říkal jsem, že dočasně..."
"Člověk nikdy neví!" rval jsem všechno do kufru. Nevešlo se to tam, něco z toho jsme museli přivázat na střechu.
O to horší bylo vybalování. Gee musel uvolnit své zabordelené poličky. Půlka věcí zkončila na půdě.
"Franku ty seš teda invaze..." komentoval to se smíchem. "Ale hlavně, že tady nebudu sám..."
Hodil jsem do skříně poslední triko a s úsměvem přešel k posteli, ze které mě sledoval. Rozkročmo jsem si na něj sedl a jemně si ho přitáhl za tričko blíže k tělu. Poté, co jsem z úst vydechl jeho krásné jsméno se naše rty vášnivě spolily.
"Miluju tě..." zamumlal jsem do polibku. Odpověděl mi tím, že propletl své prsty s mými a druhou ruku mi obmotal kolem pasu. Byli jsme na sebe nalepení tak blízko, že jsem cítil tlukot jeho srdce.
"Frankie půjdeme se naobědvat." řekl, když se ode mne odtrhl a díval se mi do očí.
Sešli jsme tedy dolu. Gerard chtěl začít něco vařit, já ho ale zadržel, že to udělám.
Rozhodl jsem se pro zapejkaný brambory, na nic jinýho neměl suroviny. A seznam jídel, co umím, není zrovna nejpestřejší.
Zatímco se to peklo, šel jsem za Gerardem do obýváku. Seděl na posteli a koukal do blba. Trochu se mračil.
"Lásko, za patnáct-"
"Sssh!" okřikl mě. "Stuj a nehejbej se."
"Co se děje?"
Neodpovídal. Cosi zamračeně sledoval, jeho pohled putoval vzduchem čím dál blíž ke mě. Jestli sledoval něco, to něco šlo přímo mým směrem!
"NE!" vykřikl najednou. Trhl jsem sebou. "Franku stuj. Ne, udělej krok doprava."
Poslechl jsem ho. Jeho pohled sebou znova cukl mým směrem.
"Nechoď za nim!"
"Já nikam nejdu!" ohradil jsem se. Došlo mi ale, že mluví s někým jiným.
"To nesmíš!"
Gee už magoříš! Nikdo tu není!"
"Jestli mu něco uděláš...!"
"Vzpamatuj se!"
"Zabiju tě jestli mu ublížíš!!!"
V tuhle chvíli jsem se začal docela bát. Otočil jsem svůj pohled a koukal vedle sebe do míst, kde byl upřen Gerardův zrak. Nic tam nebylo. Možná jen... možná malinko chladnější vzduch a.. pára? Ne, to se mi zdá. Namlouvám si to. Udělal jsem znova krok do strany. Gerardův pohled se posunul. To něco mě sledovalo!
"Mě cokoliv, ale jeho do toho netahej!" skoro zoufale vyštěkl.
"Zabiju tě! Můžu tě zabít! Přijdu na to, jak! Přísahám!" v jeho očích se společně se šílenstvým odráželo cosi lesklého. Chvíli byl zticha a koulil oči, pak se mu rozechvěl spodní ret. "Ne..." zašeptal a po tváři mu stekla studená slza. Vytvořila mu na jeho dokonalém obličeji lesklou úzkou čáru.
"Gee co se kurva děje?!" zpanikařil jsem. On sebou trochu cukl, pak si přitáhl kolena k čelu a dal mezi ně hlavu. Prsty si přiložil na spánky.
Přispěchal jsem k němu a jemně ho pohladil po rameni. Slyšel jsem, jak zavzlykal. Pohladil jsem ho znova, tentokrát však po vlasech. Pohyb dlaně jsem několikrát zopakoval, než jsem ho vzal do své náruče. Schoulil se na mém hrudníku a tiše mi plakal na rameni. Držel jsem jeho chvějící se tělo, obmotal jsem kolem něj své paže a něžně ho líbal do vlasů.
"Gee, lásko, co se ti stalo?"
Jenom popotáhl a už tolik neplakal. Stále se ale třásl. Položil jsem jeho hlavu do svého klína a jemně ho hladil po tváři, prsty jsem mu vplétal do vlasů a snažil se ho všemožně uklidnit. Chtěl jsem se přijít na to, proč je v takovémhle stavu. Gerard nikdy nedělá drama z něčeho nedůležitého. On je vždy ten, kdo ostatní uklidňuje.
"F-Frankie." vykoktal najednou. Hlavu otočil tak, aby na mě viděl. Upíral své krásné oči do mých a rty se mu chvěly. Dal ruku nahoru a vklouzl svou dlaní do té mé. "Já... já se bojim." přiznal se.
Nevěděl jsem, co na to říct. "Gee, chodíš přece k lékaři, ten ti pomůže. Nemusíš se bát něčeho, co není."
"Když to je tak realistický!"
"Vím. Nemusíš mít strach, že ti to ublíží."
"Ale toho se nebojím." znova popotáhl. "Ono... ono to vyhrožuje, že něco udělá tobě!" z jeho očí se spustil další proud slz. Vytáhl jsem z kapsy papírový kapesník a stíral jsem mu je z tváří. "Radši stokrát já než ty!" pokračoval. "Pořád za tebou chodila a měla... nůž. Mířila na tebe! Když už se napřáhla, zrovna jsi uhnul..."
"Neboj, nic se mi nestane." snažil jsem se ho uklidnit. "Já dám na sebe pozor ano? A ty se brzo vyléčíš."
Když už přestal tak vzlykat, přisunul jsem si jeho tělo blíž a jemně mu slíbával slzy. Začal se trochu hihňat a pak našpulil rty. Políbil jsem ho.
"Seš dokonalej." usmál se. Pak se zvedl a posadil se. Chvíli se rozhlížel, aby se ujistil, že tu nic není. Přisunul si mě k sobě. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a zavřel jsem oči. Bylo mi s ním nádherně. Jako vždycky.
hm... jakto že to zveřejňuješ v 9 hodin ráno?? taky nemocná?? xD jinak sem se malem začla bát xD tak jako xD tu mam u toho puštěný smutný písničky a zrovna jak se tam dělo tatmo s tou ženskou mu začla nějak skřípat skříň xD ae jako fakt xD