22. prosince 2008 v 22:09
|
Trochu smutnější kapitola...
_______
K psychiatrovi jsme chodili pravidelně, stejně tak, jako měl Gee pravidelné šoky z toho, co doma vidí. Byl jsem už zoufalý a bral jsem antidepresiva. Gerard kvůli tomu hrozně vyváděl, když to zjistil. Prý nechce, abych byl zdrogovaná troska. Já na něj naoplátku vyštěkl, že nechci, aby byl psychouš. Pohádali jsme se a teď spolu už dva dny nemluvíme. Občas ho naleznu někde v koutě sedět a klepat se. V takových chvílích mám hroznou chuť ho obejmout, ale nemůžu. Mám svou hrdost. Musí se nejprve omluvit.
Ležím na posteli a koukám do stropu. Gerard je dole na pohovce. Přestěhoval se tam. Už spí v obýváku třetí noc.
Najednou se rozletí dveře ložnice a v nich stojí on, jen v boxerkách. Neudržím se a sjedu ho lačným pohledem. I on si mě prohlíží. Všimnu si, že má nemalý problém. Najednou se na mě vrhne a začne mě hladově líbat. Beze slov, jenom mi hrubě vráží jazyk do krku.
Začal jsem se bránit. Tohle nechci. Ne, žádnej sex nebude dokud se mi neomluví!
Prudce narazil své boky na mé a mě unikl sten. Naše rozkroky se o sebe začaly třít.
Neuběhlo ani pár minut a už do mě po krátké přípravě přirážel. Bezmocně jsem na břiše ležel na posteli a čelem se opíral o ruku, se kterou jsem si podložil hlavu. Nelíbilo se mi to, chtěl jsem aby přestal, ale nedokázal jsem to vyslovit nahlas. Nechtěl jsem působit jako troska, ale to jsem právě v tuhle chvíli byl. Připadal jsem si jako opotřebovaná šukací panna.
Snažil jsem přírazy vnímat z jiného pohledu, vzrušovalo mě to, ale nebyla v tom láska. Byl to jenom sex. A navíc to s tou jeho neopatrností hrozně bolelo!
Přesto jsme se oba udělali poměrně brzy. Místo toho, aby si ke mně na okamžik lehl a políbil mě, si ale po pár tichých vteřinách nandal boxerky a bezeslov sešel zpět dolu.
Sotva zaklaply dveře, začal jsem hrozně brečet. Poté, co jsem si na sebe namáhavě navlékl prádlo, jsem se obrátil na záda a schoulil se do malého klubíčka. Peřinu jsem si přitáhl až k nosu a máčel jsem jí slzami.
Co se to stalo? A proč? Nechápal jsem to. Připadal jsem si zneužitý. Začal mě bolet zadek a prostěradlo bylo špinavé, stejně tak, jako mé boxerky. Nakonec se mi přecejen podařilo usnout.
Ráno jsem se nemohl rozvzpomenout, bolela mne hlava z toho, jak jsem usínal s pláčem. Převalil jsem se na druhou stranu a do očí se mi znova nahrnuly slzy. Znásilnil mě. On mě znásilnil!
Celý rozklepaný jsem se vydal do koupelny. Gerard tam ale stál, opíral se rukama o umyvadlo a zíral do zrcadla. Ihned jsem ty dveře hlasitě zabouchl a vybavil se mi každý hrůzostrašný detail včerejší noci.
"Frankie..." uslyšel jsem zevnitř koupelny. On se mnou mluví!
Neodpovíal jsem. Mé tělo se ještě víc rozklepalo. Nedalo mi to ale, abych do koupelny alespoň nenahlédl. Stál stále na stejném místě, klepal se.
"Promiň..." zašeptal, když v zrcadle zaregistroval můj odraz. Zavřel jsem za sebou dveře. "Hrozně se ti omlouvám."
"Ublížil jsi mi..." rozklepala se mi brada. "Hrozně moc jsi mi ublížil."
"Mrzí mě to..."
"Sprostě jsi mě zneužil!" Po tváři se mi znova kutálela ta slaná voda.
"Je mi to fakt líto!"
"Znásilnil jsi mě!!!" vyštěkl jsem a s pláčem vyběhl z koupelny. Vyrazil jsem pryč z domu. Šel jsem dozadu na zahradu a tam si sedl ke zdi do trávy. Objal jsem si kolena a začal nahlas řvát. Hrozně to bolelo! Člověk, kterého tak moc miluju udělá tohle! Nepřenesu to přes srdce.. ne.. je konec.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Slunce na obloze stoupalo a já usoudil, že už se blíží poledne.
"Frankie!" zaslechl jsem z dálky hlas. Hledal mě. Naschvál jsem se neozýval. "Kde jsi!"
Asi po čtvrt hodině mě objevil přikrčeného na zemi. Vyčítavě jsem se na něj podíval a zařekl jsem se v duchu, že se s ním nebudu bavit.
"Je mi to tak líto..." v jeho očích se objevily slzy. "Je mi jasný, že tohle mi neodpustíš. Ale.. chtěl bych, aby to šlo vrátit."
Odvrátil jsem pohled, abych se nemusel dívat na jeho tvář. Zářila z ní totiž upřímnost.
"Frankie když já byl frustrovaný, mrzela mě naše hádka a pak jsem jí zase viděl. Shodila z krbové římsy naší fotku!" rozklepal se a choval se stále víc hysteričtěji. "A já chtěl být najednou s tebou. Chtěl jsem cítit naše těla blízko sebe, chtěl jsem tě znova obejmout. Jenže jsem to takhle posral." sklopil hlavu.
"Seš psychopat." pevně jsem procedil skrz zuby. "A já s tebou už nechci nic mít."
Smutně na mě koukal, pokusil se dotnout mé ruky, ale já ucukl.
"Nejsem..."
"Jsi. A já nikdy nevím, co tě popadne. V afektu mě klidně znásilníš. Mohl bys mě třeba i zmlátit! Nebo -nedej bože- i zabít!!"
"Cože?!"
"Jo Gerarde. Nikdy nevím, co tě právě popadne. Odjedu domu."
Chtěl jsem se zvednout, ale on mě zase srazil k zemi. Začal jsem se hrozně moc bát. Zavřel jsem oči a čekal na nejhorší. Místo toho, abych ucítil ránu pěstí jsem ale rozpoznal něžný polibek. Odtrhl jsem se.
"Frankie..." vydechl. "Ale já tě miluju..."
Zase jsem se pokusil vstát, teď už mi nebránil. Vpíjel se do mě smutným pohledem a přísahal bych, že jsem v jeho očích zahlédl slzy.
"Je konec Gerarde!" zamračil jsem se, vběhl zpět do domu a po sbalení všech věcí jsem odjel.
Sedím na posteli a očima rentgenuji telefon. Zase začne zvonit. Každou minutu se rozezvučí. Automaticky ho zvednu a típnu to. Tohle nemám za potřebí. Nechci s ním mluvit. Je jenom podělanej psychopat!
Teď jsem zůstal sám... ale mám z toho dobrý pocit. Jsem v bezpěčí, už mi nikdy neublíží.
toto nedopadne dobre... ah, chudáci obaja. aj keď asi viac gerard, no. v každom prípade sa rysuje zlá vec :D /teším sa :D:D/