23. prosince 2008 v 19:09
|
Frankie to má složitý... fakt mu to nezávidim.
Děkuju za všechny komenty:) Píšete rychlostí blesku:))
Tohle chci věnovat Laivine:)) Aby věděla, že se na ni nezlobím. Jen mě to trochu mrzí, ale to přežiju:)) A promiň, že sem ti včera tak neopatrně vyžbleptla, o čem tohle bude :D :D
Vzbudil jsem se někdy dopoledne. Ne sám, probudil mě vibrující telefon na nočním stolku.
"Haló?" ospale jsem se ohlásil a protáhl se.
"Tak co, už si jí to řekl?"
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, o co jde.
"Gee..." zasténal jsem. "Nepruď s tim hned po ránu..."
"Oh.. já tě vzbudil?" podivil se.
"Hm." zabručel jsem.
"Promiň, lásko. Omlouvám se."
"Jo, to už je dobrý..." nedokážu se na něj zlobit.
"Nevěděl jsem, že budeš v půl dvanáctý ještě spát."
Musel jsem se krátce zasmát. "Potrpím si na pohodlí." přiznal jsem svou nejskrytější potřebu.
"Řekl jsi jí to teda?" znova mi položil tu nepříjemnou otázku.
"Uhm.. ne?"
"Ne nebo ano?!"
"Ne." vydechl jsem a rychle si dal telefon dál od ucha, předpokládal jsem, že nebude mluvit zrovna potichu.
A taky že jo. "Jak to že ne?!!" nechápavě zaječel. "Vždyť jsi jí to měl říct hned, cos přišel!"
"Když Gee, ono je to složitější!"
"Nic složitého na tom není! Říkáš to pořád."
"Zlato, nekřič." zívl jsem. "Sejdeme se a já ti to vysvětlím."
"Hm." otráveně si povzdechl. "Kde?"
"V naší oblíbený kavárně. Za hodinu."
Měl jsem akorát tak čas na to, abych se připravil. Momentálně jsem si ale nedával až tolik záležet, není to mé první rande.
"Kam jdeš?" odchytla si mě Amanda u dveří.
"Za Gerardem.." bezmyšlenkovitě jsem přiznal, anižbych si uvědomil, že on už jako krytí sloužit nemůže.
"Nikam nepujdeš..." stoupla si přede dveře. "A už vůbec ne tam!"
"Klid Mandy..." povzdechl jsem si. "Vždyť s nim nic nemám."
"Pamatuju si tu noc, cos u něj spal. Jak jsi volal. Dělá se mi špatně z pomyšlení, že vy dva-"
"Nic s ním nemám!!" zakřičel jsem. "Nejsem gay! Amando pusť mě k sakru!"
"Ne!"
"Nebuď najivní..." protočil jsem oči, odstrčil jí a vypadl z domu.
Nezapomenu na to zoufalé šílenství v jejích očích, když se mě bezmocně snažila zadržet doma.
Gerarda jsem v kavárně našel úplně vzadu u osamoceného stolku. Míchal si latté a zkoumal dřevěnou nalakovanou desku stolu.
"Ahoj..." usmál jsem se a krátce ho políbil na přivítanou. Jemně se dotkl mé kůže na obličeji a vyčítavě si mne prohlédl. "Jdeš pozdě."
"Vím, omlouvám se." sedl jsem si na své místo a sundal si bundu. "Nechtěla mě pustit."
"Tak jí to už pověz.." ublíženě zasténal.
"Víš, Gee..." nadechl jsem se. "Nechci děcka opouštět na vánoce..."
"Cože?" sykl.
"Víš, hned prvního ledna jí to řeknu, ale teďka jsou svátky a já chci být se svou rodinou..."
Chvíli na mě šokovaně zíral, než odvrátil pohled k oknu a slyšel jsem rozechvělý povzdech. Všiml jsem si, jak se mu začínají třpytit oči.
"Gee?" potichu jsem se optal. Otočil ke mně hlavu. Po tváři se mu skutálela jedna malá slza. Ani se je nesnažil skrývat.
"Chci být s tebou Frankie..." zašeptal. "Chci být na vánoce s tebou. Kurva je to tak těžký pochopit?!" trochu hystericky zvýšil hlas. Mlčel jsem. Jen jsem zíral na jeho obličej a mrzelo mne to. "Tyhle svátky se mají trávit s těmi nejbližšími." pokračoval. "Ty jsi můj nejbližší člověk. Úplně. Nemůžu být sám, chci tebe.. chápeš?"
Sotva znatelně jsem kývl. Chtěl jsem ho nějak utěšit, ale nevěděl jsem jak. Nakonec jsem vstal, zvedl ho ze židle a přešel k němu. Obmotal jsem ruce kolem jeho krku, zatímco on, stále vsedě, si položil hlavu na mé břicho. Jeho paže se ovinuly kolem mého pasu. Chvíli jsem ho hladil, než jsem ho zvedl ze židle. Bezeslova jsme se oblékli a vyšli do mrazivého počasí. Opět sněžilo.
Chytil jsem Geeho něžně za ruku a snažil se ignorovat blikající barevné výlohy. Nesnáším vánoce.
Uprostřed chodníku jsem se zastavil a znova mu pohlédl do očí.
"Nebreč..." zašeptal jsem. "Nebo ti zamrznou slzy..."
Krátce se usmál mému jednání, avšak i přes to byl pořád nešťastný. Stoupl jsem si na špičky a začal mu tu slanou tekutinu z tváře slíbávat. Celý jeho obličej byl studený, ještě víc jsem se rozklepal zimou. Ale nevadilo mi to.
Gerard se začal trochu smát. Naposledy jsem ho políbil na špičku nosu a pak jsem ho dál vedl za ruku. Mířil jsem k našemu oblíbenému parku. Tam jsme se usadili na zpola bílou lavičku. Jako vždy jsem si mu obkročmo sedl na klín. Aspoň nebudu mít mokrý zadek od sněhu. Musel jsem se zasmát své myšlence.
Nic jsem neříkal, jen jsem ho pozoroval. Uhlová barva jeho hustých vlasů kontrastovala s vločkami, které do nich zapadlaly. Okamžitě se ztrácely, jen nějaké zůstaly na povrchu a vytvářely třpytivý odlesk. Pleť měl ještě bledší jako obvykle, tváře mu zimou mírně zrůžověly. Zelenohnědé oříškové oči měl doširoka rozevřené, sledoval jimi zase mě. Pod jeho roztomilým špičatým nosem byl ten nejnádhernější úsměv na světě. Na jeho rty jsem ještě chvíli zůstal zírat. Nedalo mi to a musel jsem je políbit.
Chutnaly sladce a po kafi. Jemně jsem mu po nich přejížděl těmi svými a cítil jsem, jak z místa, kde se dotýkáme, do mě proudí teplo a naplňuje celé mé tělo hřejivým pocitem. Měl jsem zavřené oči, abych si to mohl pořádně vychutnat. Po chvíli jsem se ale rozhodl je otevřít. Střetl jsem se z jeho pohledem, také se na mě díval.
Líbali jsme se tam na lavičce a hleděli si do očí, kolem nás bylo ticho a padaly nám do vlasů jemné sněhové vločky.
S potichým mlasknutím jsme se od sebe oddělili. Splynuli jsme v obětí. Připadalo mi, jakoby naše těla bylo jedno. Stejně jsme dýchali, naše srdce byla spojená. Věděl jsem, že myslí pořád na tu samou věc. Že chce být na vánoce se mnou. V duchu mě prosil, vycítil jsem to.
"Gee, neboj se." zašeptal jsem. "Pokusím se."
Nic neříkal, jen znova vyhledal mé rty.
"Víš, je to hrozně těžké kvůli dětem. Mám je taky hrozně rád, jsou moje. Bojím se, že budou z vánoc zklamaní. Určitě mě chápeš..." zoufale jsem mu pohlédl do očí.
"Jo, Frankie. Čas.. musím ti dát jenom čas..." odmlčel se. "Už je to asi měsíc, co to nedokážeš říct, ale já se na tebe nezlobím ano? Vím, že je to pro tebe hrozně těžký. Věřím ti, že mě miluješ a jednou jí to řekneš." z jeho hlasu bylo poznat, jak hrozně nerad tohle snáší.
Zabořil jsem dlaň do jeho vlasů a svou tvář přiložil k té jeho. "Jsi úžasný." zašeptal jsem. "Jsi ten nejúžasnější člověk na světě!" mohl jsem cítit, jak se mu rozšířil úsměv. "Hrozně moc ti děkuju, že mě chápeš, že na mě nespěcháš. Moc to pro mne znamená." krátce jsem si povzdechl. "A přitom si to nezasloužím."
Teď se mi zmateně podíval do očí. "Proč ne?"
"Jsem hrozný sobec. Je hnusný, jak se k tobě chovám. Občas to dost přeženu, vím. Gee, ale já ti nechci takhle ubližovat. Mám tě nejradši na celém světě!"
"Vím to." usmál se. "A nejsi sobec. Jen je to pro tebe trochu složitější, Musíš překonat sám sebe a řídit se tím, co cítíš..."
Zase jsme mlčeli. "To, že budeš trávit svátky se svou rodinou snad překousnu..." neuniklo mi to chvění v jeho hlase. Neměl daleko k slzám.
Znova jsem si vybavil tu větu, co mi teď řekl. Řiď se tím, co cítíš.
"Ne." řekl jsem rázně. "Budu s tebou."
Ale aby podle toho taky jednal....
Těžký rozhodování...