10. prosince 2008 v 20:04
|
Ten Frank mě ale štve....
Ležel jsem na posteli, Amanda na mé hrudi, děti kolem nás nadšeně něco vypravovaly. Povídali jsme si a byla to hrozná sranda. Vážil jsem si toho, že je mám. Líbilo se mi, jak se Paul s Lucy pošťuchovali a smáli se. Hráli jsme taky různé slovné hry. Opravdu je hezké se takhle s rodinou sejít po hromadě.
Z této idylky mě ale vyrušíl znovící telefon na nočním stolku. Amanda po mě hodila smutným výrazem a já to rychle zvedl.
"Ahoj Frankie!" ozvalo se na druhé straně.
"Co potřebuješ?"
"No jen jsem se chtěl zeptat-"
"Promiň, ale já nemám čas." odbyl jsem Gerarda. Na toho tak ještě potřebuju myslet.
"Ale-"
"Zavolej mi potom ok? Třeba zejtra." zavěsil jsem.
"Co to bylo?" vyptávala se má žena.
"Ale, něco pracovního..." mávl jsem rukou a něžně jí políbil na nos. Zahihňala se.
Probudil jsem se až v poledne. Mandy mi napsala vzkaz, že šla na nákup a vrátí se asi až odpoledne. Vstal jsem z postele a šel jsem zkontrolovat děti. Byly už určitě po snídani a teď si hrály s plyšákama. Pousmál jsem se a odešel zpět do ložnice.
Po shlédnutí displeye mobilu jsem zjistil, že mám devět nepřijatých hovorů od Gerarda. Povzdechl jsem si. Připadá mi, jakobych ho zradil tím, co dělám. A zároveň zrazuji i svou rodinu.
Mobil se rozdrnčel znova. Okamžitě jsem to zvedl.
"Franku!" Gerard mluvil hlasitěji než obvykle.
"Ano Gee?"
"Kde kurva vězíš?! Proč mi to nebereš?! Proč jsi mě včera tak odbyl?!!"
"Včera nebyl čas a dneska jsem spal."
Padl jsem zpět na postel a přetáhl přes sebe peřinu. Jsem neuvěřitelně pohodlný člověk. A nestydim se za to.
"Ale tak..." zněl zoufale. "Dobře, chápu." Věděl jsem, že kdybych byl s ním, viděl bych, jak přikývl. "A... máš dneska čas?"
"Uhm.. to se musíme vidět každý den?" trochu jsem se zamračil.
"No... nemusíme.." zněl nejistě. "Jestli nechceš, tak..."
"Ale ovšem, že chci." zasmál jsem se. "Jen jestli to nebude podezřelý!"
"Kurva Franku!" rozkřičel se. "Vzpamatuj se už! Vždyť já tě miluju a udělal bych pro tebe všechno! Myslel jsem, že ty to cítíš stejně!"
"Ale jo... promiň.." trochu mi došlo, jak se k něm chovám. Taky bych ho rád viděl, to ano. Takže v tom vlastně není problém. "Víš co? Amanda jela na nákup, vrátí se až odpoledne. Tak se stav nějak po obědě..."
"Dobře, budu tam." odvětil mile, ale s jistou hořkostí v hlase. Těšil jsem se na něj.
K jídlu jsem se pokoušel uvařit palačinky. Byly trochu připálené, ale děti slušně mlčely. Vědí, že to, co vařím já, nesmějí kritizovat. Táta je holt trochu horší kuchař.
Ani jsem nestihl vyklidit myčku, když se ozval znovek. Než jsem otevřel,zazněl ještě třikrát. Ten musí být hodně netrpělivý.
"Frankie..." vydechl, sotva mě spatřil. Dal jsem mu krátkou pusu na tvář a vtáhl ho dovnitř.
"Chceš palačinky?"
Zasmál se a s díky odmítl. Má hezký smích. Sedl si na pohovku a já mu přinesl něco k pití. Pak jsem se uvelebil vedle.
"Frankie, co se děje?" vytrhl mě z myšlenek jeho hlas.
"Nic.. co by mělo?"
"Chováš se tak... divně."
Podíval jsem se mu do očí a zamyslel se. Hledal jsem v nich odpověď. Nic jiného než lásku a nechápavost jsem v nich bohužel neviděl.
"Já nevím..." musel jsem odvrátit pohled. "Asi.. asi je mi moc líto manželky. A dětí."
"Já tě miluju." připomněl mi už asi po sté.
"Vím." přisunul jsem se k němu blíž a chytil jeho dlaň do své. "Proč je to všechno tak těžký?"
"Není to těžký. Jen ty si to myslíš."
"Tak co mám teda dělat?!"
"Nastěhuj se ke mně."
Udiveně jsem se podíval na jeho výraz v tváři a hledal jsem v něm alespoň trochu vtipu, abych zjistil, že to nemyslí vážně. Nic takového jsem v něm ale nenašel. Lehce se usmíval. Těma svýma nádhernýma očima mě doslova rentgenoval. Viděl jsem, jak moc chce, abych s ním bydlel.
"Vždyť to nejde..." pokrčil jsem rameny. "Je to hrozně těžký opustit svůj starý život."
"Začni od znova."
"Ale vždyť takhle jsem byl celé ty roky spokojený!"
"Opravdu?" zamračil se.
"Ano...." zaváhal jsem.
"Nic ti nechybělo?"
Mlčel jsem. Vzpomněl jsem si na tu prázdnotu, která mě vyplňovala předtím, než jsem ho potkal. Ale odkaď se vzala? Ze srdce?
"Máš pravdu." připustil jsem.
"Franku už jsem ti říkal, že budu čekat tak dlouho, jak jen to půjde. Ale nechci, aby ses ke mně nehlásil."
"Já.. musím zatím říkat, že jsi můj kamarád.."
"Jak dlouho to potrvá? Pověz mi, jak dlouho mě ještě necháš v nejistotě?" trochu se zachvěl a oči mu posmutněly. Neznal jsem odpověď.
"Nevím..."
Pohlédl na mne, plný úzkosti a obav. Spalovalo mě to. Cítil jsem, jak mi bere všechnu energii. Věděl jsem, že náš vztah vytrpí hodně, ale tohle je možná příliš těžká zkouška. Musím se k tomu postavit čelem. Vzchopit se a jednat jako chlap.
"Už bys měl jít..." nahodil jsem. "Nechci, aby tě tu zastihla. A navíc bych si to ještě rád promyslel."
"Jasně, chápu." usmál se a pustil mou ruku. Vstal. "Kdybys cokoliv potřeboval nebo sis chtěl jenom jen tak popovídat, víš, že mi můžeš vždycky zavolat. Třeba i o půlnoci."
Místo odpovědi jsem mu dal krátkou pusu na tvář. Cítil jsem, jak se zachvěl. Pak natáhl dva prsty a chytil mě za bradu. Zvedl si mou hlavu a koukal mi do očí. Hrozně dlouho a intenzivně jsme se do sebe vpíjeli. Připadalo mi, jakobych mu mohl skrz zorničky nahlédnout až do duše. Vnímal jsem, jak mou čelist táhl blíž k sobě. Najednou se sklonil a naše rty se na okamžik setkaly. A pak znova. Byl to jemný polibek, plný něhy. Jeho měkké rty chutnaly po kafi, které jsem mu předtím dal. Prostoupil mnou nádherný pocit, který způsobil chvění v mém břiše.
Najednou se ale prudce rozrazily dveře!
"Franku?!" vykřikl ženský hlas. Otočil jsem se.
"Uhm.. Ahoj Mandy..."
"Franku co tohle-" upustila tašky a koukala střídavě na mě a na Geeho. Ten evidentně nevěděl, co dělat.
"Nic, co by?"
"Nejsem slepá!" vyštěkla. "Seš teplej?!"
"Co?!"
"Kurva Franku seš buzerant?!"
"Eh, ne.." vůbec se mi nelíbilo, jak o tom mluvila. S takovým pohrdavým tónem v hlase...
"Tak proč se do prdele líbeš s Gerardem?!"
"Můžu dát snad pusu kamarádovi ne?" obořil jsem se a cítil, jak sebou vedle mě Gee cukl. Mlčel.
"Ale ne takovou..." nemohla najít slova.
"A tys to snad viděla?" Pozvedl jsem obočí. Teď musela uznat, že mám pravdu. Ale moc jí to neuklidnilo.
"Frankie a.. a já si naivně myslela, že jsme spolu zase šťastní!" se slzami v očích vyběhla nahoru do patra.
"Amando počkej!" volal jsem za ní. Vpadl jsem do ložnice. Brečela, hlavu zabořenou do polštáře. "Počkej, to není tak, jak si myslíš..."
Defenestrace.
Jediná možnost je defenestrace.
Nejdřív Amandu a pak za trest Franka.
Ale Franka do bazénu, aby to přežil.
Moc se mi to líbí, těším se na pokráčko. Chudáček Gerardík...
BTW: Gerard je stejně ošklivej.