15. prosince 2008 v 22:05
|
Tahle povídka je taková... mno nevim, no :D Teď momentálně mě moc nebaví psát to, co zveřejňuju, ale bavěj mě ty ostatní :D Ale nebojte, samozřejmě to neodfláknu... :))
"Mandy..." vydechl jsem a položil jí ruku na rameno. "Nebreč, prosím..." nevěděl jsem, co mám dělat.
"K-když já.. nechci..." vzlykala do polštáře.
"Vždyť se nic nestalo!" otočil jsem jí a naklonil se tak, abych mohl přejet svými rty po těch jejích. Krátce vzdychla a za pár okamžiků jsme se už líbali.
"Franku tohle byl šok..."
"My si jenom dali kamarádskou pusu!"
Mlčela. V očích se jí zase začaly třpytit slzy. Proč holky pořád brečí? Kluci jsou prostě lepší... Jak to, že jsem na to nepřišel dřív?
"Seš teplej?" položila mi znova Amanda tu nepříjemnou otázku.
Já se rozhodl, že jí nebudu tak moc lhát. Stačí jenom trochu pozměněná pravda...
"Jsem bisexuální." řekl jsem. Na tváři se jí objevil vyděšený výraz.
"Vzrušuje tě Gerard?"
"Uhm... v podstatě mě může vzrušovat každý..." pokrčil jsem rameny.
Zavzlykala a znova na mě upřela oči.
"Měl jsi s ním něco?"
Zhluboka jsem se nadechl a skousl jsem zuby. "Ne!"
Mandy se ke mně otočila zády. Věděl jsem, že mi věří, ale pochybuje. Rozhodl jsem se jí nechat o samotě, asi by si to měla sama promyslet.
Sešel jsem dolu. Gerard už tam nebyl. Otvřel jsem ledničku, jestli tam není něco k jídlu, vzápětí jsem jí ale zabouchl. Nevěděl jsem, co dělat.
Bylo hrozně špatně. Ze sebe. Jak pořád lžu. Vždycky jsem byl čestný, mluvil jenom pravdu a ostatní si toho vážili. A teď? Překopal jsem si celý život. Kdybych Gerarda nikdy nepotkal... Nezjistil bych, co mi chybí. Byl bych šťastný? Nebyl. Ale to teď taky nejsem.
Má osoba se rozdělila na dvě. Napadlo mě, že by bylo super, kdybych se mohl naklonovat. Ale dnešní zaostalá věda to bohužel neumožňuje.
S Amandou jsem už asi devět let. A rád. Sice jí možná tak moc nemiluju, ale nedělá mi problémy s ní žít. Gerard je něco jiného. Neznáme se takovou dobu, ale vždycky, když ho vidím, rozklepou se mi kolena a srdce mi zrychleně buší.
Nikdy jsem nevěděl, jak jsou polibky krásné. Dokud jsem nepoznal jeho.
Měl bych se mu omluvit. Sáhl jsem po mobilu, vyšel jsem ven a vytočil jeho číslo.
"Gee?" optal jsem se hned, co to zvedl.
"Hm?"
"Promiň."
"Hm."
Nevěděl jsem, co říct. A on se mnou zřejmě nehodlal komunikovat.
"Já se ti fakt omlouvám, bylo to hnusný. Chtěl bych, abys věděl, že mě to opravdu mrzí.
"Jo Franku, to seš hodnej no. Promiň, ale já teď nemám čas." típl mi to. Je opravdu tak moc naštvaný?
Rozhodl jsem se za ním zajet. Mandy jsem radši nic neříkal, ještě by dělala scény. Prostě jsem popadl svou bundu a vyběhl do ulice.
O pár minut později jsem zvonil na jeho zvonek. Ozval se bzučák, ohlašující, že můžu vstoupil dovnitř.
Své domovní dveře otevřel hned. Stál mezi nimi a svrchu se na mě díval.
"Co chceš?" zeptal se poněkud zostra.
"Promluvit si."
"Chceš mi říct, že je konec, protože by Amanda mohla být smutná?"
"Ne... Gee..." povzdechl jsem si. "Promiň."
Otevřel dveře víc a já vstoupil. Chvíli jsem se rozhlížel, než jsem si sedl na pohovku. On vedle mě.
"Prosím, snaž se to pochopit." zašeptal jsem a pohlédl na něj. Nic neříkal, jen zkřížil ruce na prsou. "Je to pro mě hrozně těžký, potřebuju tvou pomoc, jinak to psychycky už asi nezvládnu."
"Franku budeš muset."
"Nedokážeš si představit, jak je to složitý. Nikdy jsi nebydlel z holkou. Nevíš, jaký ti ze života dokáže udělat peklo. Ne, ona neřvě. Ona brečí. Vzlyká a hraje na city." svraštil jsem čelo. "Ale už jí to řeknu."
Mlčel. Krátce se na mě podíval, ale pak svou hlavu odvrátil zpátky. Zavřel oči, jakoby si rozmýšlel, co dál. V tu chvíli jsem se opravdu bál, co s námi bude.
"Frankie pojď sem..." řekl nakonec a podíval se na mě.
"Gee, ty už se nezlobíš?" šťastně jsem se k němu přisunul a on mě obejmul.
"Mrzí mě to. Ale na tebe být naštvaný nemůžu..."
Přelezl jsem mu na klín a on mě pevně svíral v náruči. Vdechoval jsem jeho vůni, hlavu jsem si položil na Gerardovo rameno.
Začal mě jemně hladit po zádech a já mu krátce vzdychl za krk. Užíval jsem si jeho blízkost tak, jako nikdy předtím. A pochopil jsem, že to s Mandy musím vyřídit co nejdřív.
"Miluju tě..." zašeptal jsem. "A řeknu jí to hned, jak se naskytne příležitost."
On se mi podíval do očí a pak si povzdechl. Usmál se, ale stejně na něm bylo vidět, že mi nevěří. Já si taky nevěřil.
tuhle story mám vážně ráda..
Frank je magor..
A Gerard je fakt hodný, nechápu ho.. na jeho místě bych se na Franka uuž asi vysrala....
Další!:D