close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

You're the only one 1

25. prosince 2008 v 11:17 |  Youre the only one
První kapitola... Tak snad se vám bude líbit:)))







Frankovi bylo sedmnáct let, příští rok měl tedy maturovat. Chtěl jít na psychologickou univerzitu, bavila ho práce s lidmi. Také velmi rád pomáhal, snažil se ostatním vyřešit všechny problémy, ačkoliv o to třeba nestáli. Takže se některým zdál jako vlezlý nebo vtíravý. On ale za svou dobrosrdečnou povahu samozřejmě nemohl. Ve většině případů to byla dobrá vlastnost.

Možná to všechno způsobilo povolání jeho matky. Pracovala v domově pro mentálně postižené či jinak handycapované. Dalo by se říci i 'ústav', Frankovi ale tohle označení připadalo až příliš kruté. Jsou to přeci také lidé, ne zvířata na vědecké pokusy. Ani blázni.

Sice ne moc často, ale někdy za mamkou do práce po škole chodil. Měl však svých starostí dost. Kluk v pubertě většinou radši chodí s kamarády ven do kina nebo se připravuje na přijímačky. To Frank dělal, i když možná trochu předčasně. Maturoval přeci až za rok a půl. Ale chtěl mít prostě jistotu, že zkoušky složí.

Nedovedl si představit jinačí život. Rád plánoval. Připadalo mu přehledé, vědět každý den dopředu. Někomu se to možná zdá nudné, jemu ale nikoliv. Vyhovovalo mu to.

Byl oblíbený, hlavně u děvčat. Jiní kluci by se z toho určitě těšili, ale tenhle ne. Nikomu zatím neřekl o své orientaci, věděl to jenom on sám a hodlal to oznámit až později. Chtěl mlčet, dokud nenajde tu pravou lásku. Kamarádům nepřipadalo divné, že nemá holku. Na takové otázky totiž vždy odpověděl tak, že prostě nemá čas.

Jednou se zase rozhodl jít k mamce do práce. Věděl, že jí tam hodně pomáhá, svým charakterem dokázal uklidnit spoustu lidí. Uměl se s každým skamarádit, přizpůsoboval se. Jeho máma si toho vážila. Málokterý pracovník v Domově byl tak citlivý a chápavý jako Frank. A pacienti ho měli rádi.


***


Frank:

Vešel jsem do dveří pro mě tak známé budovy a rozhlédl se. Mamku jsem spatřil u jednoho stolu, kreslila obrázky s malou copatou holčičkou. Obdivuju tu její trpělivost. Jednou bych chtěl být jako ona.

"Ahoj." Došel jsem k její židli.

"Jé, Frankie! To jsem ráda, že tě tu zase jednou mám..." usmála se. "Tohle je Sara."

Pozdravil jsem jí a chtěl jí podat ruku, ona ale jenom něco nesrozumitelně zamumlala. Mohlo jí být už tak třináct let, ale nechovala se tak. Jako většina lidí tady.

"Tak já se tu ještě trochu porozhlédnu." řekl jsem a vzdálil se.

Hodně lidí jsem už znal, na některé tváře jsem si nemohl vzpomenout. Byli tu pacienti všeho věku. Od malých dětí až po staré. Tohle je velký dům s ohromnou prestiží. Nejlepší ve státech.

Došel jsem ke koberci, kde seděl asi sedmiletý kluk a plakal.

"Copak se ti stalo?" přisunul jsem se k němu a položil mu ruku na rameno.

Neodpovídal, ale podíval se na mě.

"Má-máma." bylo mu špatně rozumnět, jazyk se mu pletl.

Většina dětí tu nemá žádné rodiče, příbuzné. A když ano, vzdají se jich. Nikdy nepochopím, jak někdo může odvrhnout někoho, kdo je jenom trochu jiný.

"To bude dobrý.." řekl jsem a pohladil ho po tváři. "Jak se jmenuješ?"

"Ted."

"To je jako Teddy." zasmál jsem se. "Teddy Bear. Tak pojď, budeme si hrát ano?"

Váhavě kývl a tvář se mu malinko rozjasnila. Vzal jsem ho do náruče a odnesl ho k dětskému koutku.

Posadil jsem ho mezi hromadu autíček. On jedno vzal a začal si ho strkat do pusy, jemně jsem ho plácl s tím, že se to nedělá. Nevěděl, jaký má účel sedět na koberci mezi spoustou kovových věcí, musel jsem mu ukázat, jak jezdit.

Brzy jsme tam oba lezli po kolenou a troubili. Dobře jsem se bavil a myslím, že on taky. Čas plynul rychle.

"Frankie.." za mnou se objevila mamka.

Vzhlédl jsem ze země a střetl se s jejím zoufalým pohledem.

"Myslím, že potřebujeme pomoct."

Stoupl jsem si.

"Říkala jsem si, že jsi dokázal uklidnit už spoustu pacientů a tady je jeden takový zvláštní případ."

"Dobře." kývl jsem. "Tak zatím Teddy.." obrátil jsem se ke klukovi. On ale asi vůbec nevnímal, byl moc zaujatý hrou, kterou jsem ho právě naučil.

"Gerard." řekla mamka, zatímco jsme šli nahoru do schodů, protože tam jsou problémové případy. Pochopil jsem, že mluví o jednom z nich. "Odmítá cokoliv dělat. Má zřejmě silnou poruchu vnímání, nemluví, nemůže chodit. Trpí záchvaty vzteku, právě uhodil Daniela."

Daniel je jeden z pracovníků. Je fajn, občas si pokecáme při cestě domů. Párkrát mě svezl autem.

"Je tu už asi půl roku, má ochrnuté nohy, ale nejspíš jenom dočasně. Prodělal velký šok, když mu odstřelili rodiče. Musel se na to dívat..." trochu ztišila hlas a já se zachvěl. Tohle... je strašné. Jak někdo mohl udělat tak hroznou věc?! Rozhodl jsem se, že tomuhle klukovi pomůžu, ať už mě to bude stát cokoliv. "Mohl by chodit, ale odmítá jakékoliv terapie. Včetně rehabilitace."

To už jsme stáli přede dveřmi jednoho z pokojů. Mamka ani nezaklepala a vešla. Spatřil jsem asi tři pracovníky, včetně Daniela, který se držel za červenou tvář. Na kraji místnosti seděl na vozíčku asi dvacetiletý kluk. Ruce mu volně ležely na opěrkách, vypadal klidně. Až apaticky se díval na protější stěnu místnosti oříškovýma očima, do kterých mu padaly husté čarné vlasy.

Zastavil jsem se tak metr před ním. Ani se nehnul.

"Ahoj." řekl jsem. Nepodíval se na mě. "Jak se jmenuješ?" neodpověděl a já si vzpomněl, jak mamka říkala, že je němý. "Rozumíš mi?" zase nic. "Jestli ano, tak kývni." Nehýbal se. Povzdechl jsem si a obrátil se k ostatním.

Chvíli jsem přemýšlel. "Chceš, aby odešli?" pomalu jsem se zeptal. Sice stále nereagoval, ale věděl jsem, že by bylo lepší, kdybychom byli sami. Poslal jsem tedy ostatní pryč.

"Já jsem Frank." podal jsem mu ruku, když se místnost vyklidila.

Nestiskl mi jí, nestál jsem mu ani za jediný pohled. Stoupl jsem si před něj, myslel jsem, že tak lépe zaznamená mou přítomnost. Avšak jeho oči hleděly skrze mě, vypadal jako socha. Odpovídala by tomu i ta bledá pleť. Posadil jsem se na zem a koukal nahoru na jeho obličej.

"Máš moc hezký pokoj." rozhlédl jsem se a pak se na něj usmál. "Pěkně zařízený. Až ti ho závidím." zasmál jsem se. "Vybral sis ho sám?" tu otázku jsem pokládal spíše sobě, věděl jsem, že mi nic neřekne. "Je tu taky hodně místa. Určitě seš rád. Já mám taky vlastní pokoj, ale o dost menší. Nevejde se mi tam nic víc než pár plakátů a postel. Až odmaturuju, koupím si nějaký byt. To bude fajn. Taky si tak rád děláš plány do budoucna? Já mám rozpis na každý den. Možná si teď myslíš, že jsem magor, ale baví mě to. A mám v tom přehled."

Zase jsem se na něj zahleděl. "Taky rád víš, co bude nebo se radši necháš překvapit?" chvíli jsem čekal. Po chvíli trochu pohnul rukou a hlavu naklonil dolů.

Pohlédl mi do očí. Zamrazilo mne z toho, ale byl jsem rád, že reaguje. Zkoumavě se na mě díval, působil chladně a odtažitě.

"Jmenuješ se Gerard že ano?" ve skrytu duše jsem doufal, že mi odpoví, ale neudělal to. "Tak snad ti můžu říkat Gee. Doufám, že ti to nebude vadit. Budeme kamarádi ano? Máš moc hezký jméno. Líbí se mi. Já si se svým moc vyskakovat nemůžu. Frank. Jmenuje se tak každej druhej." zasmál jsem se. "Ale jsou i horší jména. Třeba Gertruda. Chtěl by ses jmenovat Gertruda? Já teda ani náhodou." bylo mi jedno, že kecám úplné bobosti, hlavně, že jsem mluvil.

Takhle jsem tam strávil celou hodinu, možná i dvě. Pak jsem to ale vzdal. Věděl jsem, že prostě nic jinýho, než koukat, dělat nebude. Stále na mě upíral ten vlažný pohled, skoro mě tím provrtával. Začínala mě z toho bolet hlava.

"Já už půjdu." řekl jsem a vstal ze země. Oprášil jsem si kalhoty a pak se na něj usmál. "Uvidíme se zítra ano? Určitě přijdu." vyšel jsem z místnosti.

Neotočil se za mnou. Stále hleděl na místo, kde jsem před chvílí seděl.

Tohle bude ještě složitý.


***


Gerardovi se Frank celkem líbil. Připadal mu sympatický. Choval se k němu úplně jinak než většina lidí, co poznal. Skoro všichni s ním mluvili jako s malým děckem, někteří ho dokonce rovnou zavrhovali. Frank ale ne. Naopak - byl jako opravdový kamarád. Mluvil o velice zajímavých věcech. Několik vět, co Frank řekl, si nedokázal souvisle pospojit, ale nevadilo to.

Když odešel, Gerarda začalo hrozně mrzet, že ho nezadržel. Měl přeci něco udělat! Natáhnout k němu ruku, usmát se... On ale nemohl a nevěděl proč. V mozku měl spleť neurčitých myšlenek, které ztrácely svůj smysl. Těšil se, že svého kamaráda uvidí další den.

Další den ale Frank nepřišel. Šel si místo toho s Lukym a Melissou zahrát bowling do jejich oblíbeného klubu. Cítil trochu výčitky, ale myslel, že to Gerard stejně nebude vnímat. On to ale vnímal, možná až přehnaně moc. Myslel si, že ho naždy opustil. Choval se ještě hůře, než obvykle. Převlhl tác s obědem a neragoval na žádné příkazy či přání. Byl hrozně smutný.

Když v jeho pokoji nikdo nebyl, začal najednou plakat. Nevěděl, co to slzy jsou, ale za tu dobu si to už spojil s velikým smutkem. Pamatoval si, že měl mokrou tvář, když mu zabili rodiče. Teď si celou událost vybavil a roztřásl se. V noci nemohl spát, měl hrozně neklidné vědomí a noční můry.

Představoval si, že někdo udělal to samé Frankovi. Viděl ho, jak leží v krvi, křičí, cuká se... V duchu se mu pak zjevily jeho mrtvé oči.

Probudil se ze špatného snu a pohlédl oknem ven. Viděl světlo. Nebyl hloupý, podle sluníčka na obloze zjistil, že brzy bude oběd.

Namáhavě se posadil na posteli a koukal do prázdna. Jak ho mohl Frank opustit? Proč mu říkal, že jsou kamarádi, když ani nedodržuje své sliby?!

Najednou se ozvalo nesmělé zaklepání a dovnitř vešla ta osoba, ke které si za poslední den vytvořil skoro nenávist. Malý kluk s velkýma očima a havraními vlasy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | Web | 25. prosince 2008 v 12:35 | Reagovat

To je nádherný příběh! Už aby měl pokračování.

2 Petra Petra | 25. prosince 2008 v 13:54 | Reagovat

Jooo přesně...Taky se mi to páčí....je to povedený....už aby byl další díl.....Doufám že tim netradičnim koncem nebyl myšlenej ňákej masakr nebo tak..

3 devilishe devilishe | 25. prosince 2008 v 19:52 | Reagovat

zaujimave..... fakt nover....a...paci sa mi to,velmi ! :D

4 Mrs.Eastwood Mrs.Eastwood | 25. prosince 2008 v 20:36 | Reagovat

zvláštní..

5 Miša Miša | Web | 25. prosince 2008 v 20:50 | Reagovat

wow! bože, len aby to nekončilo tragicky - čo je asi pravdepodobné, že :D ale nevadí, aj tak to budem čítať, lebo je to úžasné....teším sa ďalej :)

6 Laivine Laivine | 25. prosince 2008 v 21:58 | Reagovat

Potenciál Gerarda postižence jako postavy je opravdu velký. Jakmile je někde postižený, bývá to znak skvělé povídky. Podle tvých narcistických keců soudím, že tohle bude skvělá povídka. :)

Ale je to trochu ujetý. :)

A na Freak to stejně mít nebude. :P

7 pájina pájina | Web | 26. prosince 2008 v 11:18 | Reagovat

mě se vždycky hrozně líbí když jeden z nich je nějak nemocný a ten druhý se o něj stará. takže se mi tohle začíná dost líbit

8 fallen angel fallen angel | Web | 28. prosince 2008 v 9:21 | Reagovat

Getrúda je fakt hrozný jméno.

a ta story je skvělá.

9 Jajpi Jajpi | Web | 28. prosince 2008 v 12:21 | Reagovat

jůů.. takovéhle story miluju...

chci už další díl :D

10 M@kAyla M@kAyla | 29. prosince 2008 v 19:46 | Reagovat

wow, chudáček Gee, rychle sem dej pokračování ;-) !!!

Je to hafééézní storka!!!

11 petí petí | Web | 4. ledna 2009 v 21:06 | Reagovat

kráááásný

12 lesana999 lesana999 | 11. ledna 2009 v 20:27 | Reagovat

gerard to vždycky nějak schytá

13 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 17. března 2009 v 18:09 | Reagovat

Gerard jako postižený? Ehm.. zajímavá představa :-) nejhorší je, že ten jeho nepřítomnej výraz si dovedu živě představit. Tu a tam ho má, ne? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama