4. ledna 2009 v 10:05
|
Chudinka Gerard... A Frank taky...
Jsou to zoufalci a budou ještě větší... Možná...
Opravdu se omlouvám, že je to tak pozdě. Ale odteď jedu :D (Ale vy mě musíte podpořit :D)
Probudila mne nějaká rána. Zavrtal jsem se více do peřiny v domění, že je to jenom ten magor soused. Občas mě budí všelijakými zvuky, třeba ho napadne o půlnoci sekat dříví nebo pořádá puberťáckou party, i když je mu už asi čtyřicet.
V duchu jsem zaklel, nelíbilo se mi, že sotva se mi podaří usnout, zase mě něco probudí. Pálily mne oči od neustálého breku.
Znova rána, tentokrát silnější. Posadil jsem se a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Mžoural jsem do světla a snažil se rozkoukat.
Bouchání. Někdo mi bouchal na okno a déšť to určitě nebyl. Nepršelo. Začal jsem se trochu bát, měl jsem chuť znova zapadnout do postele, ale zvědavost mi do nedovolila. Místo toho jsem přešel k oknu a leknutím nadskočil.
Byl tam člověk! A přesněji řečeno Gerard!
Nevěděl jsem, jestli mu mám otevřít, ignorovat ho a nebo ho rovnou shodit dolů. Každopádně jsem zvolil tu první variantu, zůstalo ve mně trochu soucitu. A navíc vylezl kvůli mně až do druhého patra. V jedné ruce držel něco, co jsem skrz okno nedokázal rozpoznat.
Otevřel jsem a on vpadl dovnitř. Fláknul sebou o zem, ale rychle se začal zvedat a rovnat si oblečení.
"Ahoj," řekl a upřel na mě svůj pohled.
"Co tu chceš?" založil jsem si ruce.
"Tohle…" podal mi velkou, trochu pomačkanou, kytici červených růží. "Tohle je pro tebe. Víš, jako na omluvu…" tvářil se ustaraně a trochu vysunul spodní ret, prosil mě očima, abych mu odpustil.
Pookřál jsem, ale přece jen jsem zarytě trval na svém. "Ne!" odsekl jsem a popošel kousek dál od něj. "Znásilnil jsi mě."
Znova jsem se rozechvěl.
"Frankie to není pravda!" bránil se. "Já nechtěl! A navíc ses nechal!"
"Nenechal… Nelíbilo se mi to!"
"Tak proč jsi něco neřekl?!"
"Myslíš, že bys mě poslechl?" bezradně jsem rozhodil rukama.
Oba jsme mlčeli. Stál tam se sklopenou hlavou, černé vlasy mu padaly do očí a nervozně přešlapoval. Bylo mi ho líto, miloval jsem ho, ale zároveň i nenáviděl.
"Hrozně jsi mi ublížil," zašeptal jsem. "Cítím se strašně. Člověk, na kterým mi tolik záleželo mě zneužije. A pak jsi jenom odešel, bezeslova. Bylo to bez citů, bez lásky. Můj nejhorší zážitek v životě."
"Frankie…" vydechl a zvedl své smutné oči. "Ještě jednou se ti moc omlouvám. Miluju tě. Pořád tě miluju, neuvěřitelně moc… Prosím, vrať se ke mně…" nahodil psí kukuč a přísahal bych, že se mu něco mokrého zalesklo v očích.
"Ne," řekl jsem. "Já s tebou nechci být. Jsi blázen. Nikdy nevím, co mi uděláš. Vidíš duchy, to není normální. Nechci žít s psychopatem." Roztřásl se mi spodní ret.
Gerard mi věnoval poslední pohled a pak se obrátil ke dveřím. Odešel.
Padl jsem do postele a sevřel v náruči obrovský polštář. Chtělo se mi plakat, ale ovládl jsem se. Snažil jsem se znovu usnout a k mému překvapení se mi to povedlo poměrně brzy.
Ráno bylo ještě horší. Byl jsem rozlámaný z neustálého převalování. Zdály se mi totiž samé špatné sny. Podíval jsem se kolem sebe. Na podlaze byly poházené ty růže. Některé z nich byly přelomené, jak s nimi Gerard lezl po mém domě. Mohl se zabít. Blázen.
Do očí se mi nahrnuly slzy, i když jsem se zařekl, že brečet prostě nebudu. Ty zatracený kytky ve mně vzbudily tolik emocí! Vylezl jsem z postele a začal je sbírat. Každou jsem si zvlášť prohlížel a myslel jsem při tom na Geeho. Záleží mu na mě. A opravdu ho to mrzí.
Jak se teď musí cítit? Asi ještě hůř než já. Pokud je pravda to, že mě miluje. Kdybych byl na jeho místě, byl bych zničený, zlomený. Tolik se snažil mě získat zpět, a já? Odbyl jsem ho. A přitom… taky ho stále miluju. Kdyby ne, nebrečel bych teď kvůli němu.
Vzal jsem vázu, naplnil jí vodou a dal jsem do ní ty růže. Položil jsem je na noční stolek, přesně vedle naší fotky, kterou jsem tam kdysi dal. Byli jsme na ní oba, rozesmátí, v objetí. Už si ani nepamatuji, kde se to fotilo. Znova jsem si prohlížel Gerarda. Každý jeho milimetr znám nazpaměť , z hlavy bych dokázal popsat všechny jeho rysy.
Opravdu stojí za to zahodit všechny ty krásné věci, které jsme spolu prožili kvůli jedné blbé noci?
Je pravda, že je blázen a já se ho někdy bojím, ale přece by mi neublížil. Kvůli mně chodí k doktorovi, uvědomuje si, že je nemocný a snaží se léčit. Přece jsem mu slíbil, že mu pomůžu. Když ho teď opustím, v té nejhorší chvíli, budu zbabělec. A vždyť ani bez něj být nedokážu! Akorát bych se trápil.
Vzal jsem ze stolku svůj mobil a chvíli jsem si s ním pohrával v ruce, než jsem vytočil Gerardovo číslo.
"Ano?" ohlásil se. Asi si nepřečetl mé jméno na displayi. Jeho hlas zněl plačtivě a roztřeseně. Došlo mi, že asi musel brečet.
"Ahoj," špitl jsem.
"Frankie?!"
"Víš, já…" nemohl jsem najít slova. "Děkuju ti za tu kytku, je nádherná."
Mohl jsem slyšet, že se nepatrně pousmál. "Má to být důkaz toho, že je mi to líto."
"Pochopil jsem to." Odmlčel jsem se. "Můžu… můžu přijít?"
Ticho. Na okamžik jsem myslel, že mě odmítne a vyděsil jsem se. "Jo. Jo, jasně." Zněl zmateně. Rychle jsem položil telefon, popadl bundu a vyběhl ven.
Moc pěkné. Už aby na Franka skočila ta ženská a s kudlou, aby Gerardkovi uvěřil.
Hele, teď se mi vybavil ten japonskej horor...