12. ledna 2009 v 15:42
|
Gerard vždycky pokazí, co může... Kretén jeden....
____
Prudce jsem vzal za kliku od sklepa, kde Gerard zmizel. Vůbec to nešlo otevřít! To jako za sebou zamknul? Začínal jsem mít strach.
Zapřel jsem se nohama o zeď a vší silou táhl. Nešlo to… Něco tomu bránilo… nějaká zvláštní síla nebo tak.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Moje láska je uvnitř a já jí nezachráním. Ne, já ani neuvidím, co se mu stane. Jestli umře, budu si to nadosmrti vyčítat.
Sesunul jsem se na podlahu a bezmocně plakal. Rukou jsem si vjel do vlasů. To ne…
Najednou mě něco napadlo a já vyskočil na nohy. Opatrně, jakobych se snad bál jsem strčil do dveří.
Otevřely se. Celou dobu jsem táhl na druhou stranu!!! Zatímco Gerard může mít smrtelné bolesti, já tu blbnu s pitomejma dveřma!
Měl jsem na sebe opravdu vztek a naštvaně jsem se vřítil dovnitř. Byly tam schody, málem jsem upadl. Nicméně jsem je rychle seběhl a můj pohled zachytil nehybně stojícího Gerarda.
V místnosti bylo šero, od stěn se odráželo pouze světlo pronikající oknama z matného skla. Sklep byl docela prostorný, poznal jsem, že ho Gee nevyužívá.
Teď stál uprostřed a otáčel se dokolečka.
"Gee, co je ti?" zeptal jsem se se strachem v hlase.
"Ona… zmizela," zašeptal. "Už tu není."
Oddechl jsem si.
Najednou ale hlasitě zařval! Prudkým pohybem popadl tyč, co ležela na zemi. "Nech nás na pokoji!" vyšiloval. Jeho pohled putoval stále blíž mě. Začal couvat.
Napřáhl se.
Rána!
Tma…
.
.
__
Začal jsem pomalu procitat. První, co jsem slyšel byly neidentifikovatelné zvuky, až později mi došlo, že to byly vzlyky. Na krk mi dopadla jedna studená kapka. Pohnul jsem rukou a pomalu jí otřel.
"Frankie?"
Otevřel jsem oči. Spatřil jsem Gerarda. Slzy se mu řinuly proudem a určitě přes ně neviděl. Chytil mě za dlaň a tiskl tak pevně, až jsem myslel, že mi jí rozdrtí. Nemohl jsem se na nic rozvzpomenout.
"Co se stalo?"
"Já... já… omlouvám se. Miluju tě Frankie. Promiň mi to prosím…"
Nechápal jsem, o čem mluví. Omlouvá se? Za co? Co tak strašnýho mi zase provedl?
Najednou mi to došlo. Bolestivě jsem se chytil za hlavu.
"Málem jsi mě zabil," vyškubl jsem se mu, což způsobilo, že pláč zesílil.
"Nechtěl jsem, já-"
"Mohl jsem být mrtvý."
"Frankie byla to nehoda…" pokusil se znova chytit mou ruku. Neúspěšně.
"Jak by se ti líbilo na mym pohřbu?!" vyjel jsem.
Náhle se sesunul k zemi. Usoudil jsem, že jsem to možná trošku přehnal. Co teď?
Začal jsem volat doktora. K mému překvapení přišel.
"Á, už jste vzhůru. Máte štěstí, jenom lehký otřes mozku. Můžete jít třeba hned domu. Ale dávejte na sebe pozor."
"Gerard," ukázal jsem na něj. Okamžitě ho zvedl ze země a s bručením ho posadil na židli.
"Ten toho asi moc nevydrží co?" prohodil, když naléval vodu do sklenice, co ležela na stole. "Museli jsme ho pořád dokola ujišťovat, že jste v pořádku. Mysleli jsme, že má záchvat nebo tak."
Probudil Geeho a okamžitě mu podal skleničku. Roztřesenýma rukama to uchopil a začal pít, bylo slyšet, jak mu zuby narážejí do křišťálového skla. Celý se klepal. A na mě se ani jednou nepodíval.
Mlčky jsme odcházeli k autu. Gerard na tom byl už o něco lépe, ale stále se tak podivně chvěl a těkal očima sem tam. Nastoupili jsme.
Chtěl jsem mu nabídnout, že budu řídit, ale radši jsem to spolkl. Jen ať si užije.
Po tváři mu celou cestu stékaly slzy.
"Jeď ke mně," nařídil jsem. Dupl na brzdu tak rychle, že bez bezpečtnostního pásu bych určitě přepadl a udělal si ještě jeden otřes mozku o kapotu.
Podíval se na mě skaleným pohledem.
"Frankie…" vydechl. "Hrozně moc mě to mrzí… Já.. nechtěl jsem to udělat."
"Ještě abys chtěl," procedil jsem skrz zuby.
"Cítil jsem se strašně. Když ses sesunul k zemi… myslel jsem.. m-myslel jsem, že jsem t-tě zabil. Frankie… kdybys mi tam umřel v náručí, zabil bych se taky."
Složil svou hlavu do daní a tak srdceryvně plakal, ramena se mu chvěla, vzlyky byly slyšet po celém autě.
Odepnul jsem se a přelezl jsem si k němu. Určitě si myslí, že ho teď zase opustím. Ne, to neudělám. Jenom budu více opatrný.
Pohladil jsem ho po rameni a vzápětí jsem nadzvedl jeho hlavu. Sedl si rovně, takže jsem si mohl vylézt na jeho klín. Pohladil jsem ho po červené horké tváři a vzápětí se naše rty setkaly.
Putoval jsem jimi po celém jeho obličeji, přes nos až k očím, jemně jsem slíbával slzy a mé ruce neustále jezdily v černých vlasech.
"Gee, to je dobrý," zašeptal jsem. "Neboj, cítím, že už to brzy bude za náma…"
BOŽE TO JE TAKOVEJ DEBIL!
ON HO TREFÍ!
Já když to četla, tak se málem začala smát. :D Božko má...
:D
Já bych Gerarda nakopala a on se tu s ním líbá.