21. ledna 2009 v 20:40
|
Nehorázně mě švete s komentářema a návštěvností!
______________________
Dojeli jsme v tichosti domu, nemluvil jsem, byl jsem zamyšlený. Myslím, že i on to cítil stejně.
Chodil jsem po obýváku a přemýšlel, jestli nemám třeba něco udělat k večeři.
"Frankie?" ozvalo se ze sedačky. Otočil jsem se za hlasem a došel k němu. Gerard se tvářil dost smutně. "Můžeš mi prosím něco vysvětlit?"
Posadil jsem se vedle něj a chytil ho za ruku. "A co?"
"No… proč na mě neřveš, nezmlátíš mě, proč mě neopustíš…" ty poslední slova skoro plačtivě zašeptal.
"Protože tě miluju," odpověděl jsem jednoduše.
"Já tě málem zabiju a ty…"
"Gee," povzdechl jsem si. "Samozřejmě, že mi to není jedno. Bojím se. Ale tím, že bych na tebe křičel by se všechno víc zhoršilo. Ty jsi nemocný, léčíš se. A tohle byla nehoda…" zamyslel jsem se. "Jak to vlastně bylo?"
Na chvíli koukal do prázdna. "Vešel jsem do sklepa a ona zmizela za zdí. Myslel jsem, že je pryč, ale vrátila se a vyděsila mě. Vzal jsem tu tyč, sledoval jsem jí, stoupla si před tebe. Chtěla mě asi napadnout, nevím, ale tvářila se hrozně agresivně. Nechtěl jsem, ale instinktivně jsem jí praštil, když udělala krok vpřed… Stála tak blízko. Rozplynula se a místo ní jsi byl na zemi ty. Nehýbal ses."
Gerard spolkl pár slz. "Hrozně jsem se bál. Tak moc. I v té nemocnici."
"Nic se mi nestalo." Krátce jsem ho pohladil po vlasech. Otočil se a vděčně mě k sobě přitiskl. "Ale snaž se prosím být příště opatrnější."
"Vím, vím to. Neboj se Frankie."
"A jenom aby sis nemyslel," podíval jsem se mu do očí. "Jsem nehorázně moc naštvanej. Zlobím se a mrzí mě to."
Zatvářil se nechápavě a smutně najednou.
"Jenže mi to nestojí za to, abych se urazil," objasnil jsem.
Vyjasnila se mu tvář, oči mu zasvítily. Zase jsme se objali.
Seděl jsem na jeho klíně a vdechoval vůni jeho vlasů. On měl hlavu zabořenou na mém krku. Tiše jsem doufal, že už se nikdy nic takového nebude opakovat, už takhle mě hlava dost bolala. Věřím ale, že naše láska je silnější než nějaký imaginární duch.
Téměř po večeři jsme si šli lehnout. Dnešní události nás opravdu vyčerpaly.
Otočil jsem hlavu na polštáři a můj pohled se setkal s Gerardovým. Okamžitě jsem se převalil a zalehl ho. Usmíval jsem se. Dlaní jsem mezitím zajel dolů a začal ho dráždit v rozkroku. Sice se od té ošklivé vzpomínky dost bojím, ale nějak to přeci překonat musím.
Asi mi strach byl vidět na očích, Gee mě totiž jemně pohladil po obličeji a naše pozice se vyměnily. Ležel jsem na zádech, mé doširoka otevřené oči sledovaly počínání Gerardových prstů, jezdil mi s nimi všude po těle, opisoval malé kružnice a občas mi dráždil bradavky.
Trvalo delší dobu, než mě vysvlékl.
Vzal lubrikant a po krátkém promazání do mě vnikl. Nebolelo to, byl opatrnější než obvykle. Neustále mě hladil a líbal, dlaní si lehce pohrával s mým rozkrokem. Natáčel jsem hlavu ze strany na stranu, s každým přírazem jsem se zachvěl. Naplno jsem vnímal, jak se ve mně hýbe, z úst mi unikaly steny jeho jména, smíchané se vzdycháním.
Dovedl mě k orgasmu a já křičel. Bylo to krásný, plný lásky a něhy. Stále jsem cítil jeho toulavé prstyy, připadalo mi, jakoby mě místa na kůži, poskvrněná jeho dotekem, příjemně pálila.
Když bylo po všem, dokázal jsem souvisle vnímat jen to, jak zalehl vedle mě, až se naše horká kůže otřela o sebe. "Miluju tě…" zašeptal společně se zavřením očí. Položil mi dlaň do vlasů, druhou obmotal kolem mého těla, takže jsem mu ležel na paži. Pořádně jsem se k Geemu přitulil. Po krásných chvilkách hlazení jsme oba usnuli.
Probudilo mě až sluníčko. Příjemně pronikalo do pokoje úzkým proužkem mezi závěsy a svítilo mi přímo do obličeje. Sotva jsem se rozkoukal, spatřil jsem Gerarda, jak si mě prohlíží a usmívá se. Chvíli jsme se jen tak sledovali, než jsme se nastejno rozesmáli. Líbilo se mi ho vidět tak šťastného.
Vzpomněl jsem si, že musíme jet k tomu psychyatrovi. Ihned jsem mu tu myšlenku sdělil a on se zamračil.
"To už je zase čtvrteK?!" vysunul spodní ret.
Přikývl jsem. "Ale jedeme tam až po obědě…"
"Je skoro dvanáct." Jeho pohled zachytil hodiny na zdi.
"Co? A jak dlouho si mě pozoroval?!"
"Tak dvě hodiny…" Provinile se usmál.
"Ty…" začal jsem ho na oko mlátit, smál jsem se a přenášel dobrou náladu i na něj. Chvíli jsme se tam po sobě váleli a "prali se", než si k sobě přitáhl mé tělo a dlouze, zadýchaně mě políbil.
Propletl jsem svůj jazyk s tím jeho a okamžitě jsem se zklidnil. Začal mi jezdit dlaní po zádech, když mé tělo povolilo naplé svaly a úplně se uvolnilo.
Jeli jsme k doktorovi a Gerard na sedadle spolujezdce nabručele koukal z okýnka.
"Lásko, je to pro tvé dobro," povzdechl jsem si.
"Já vim… Když u něj si připadám jako cvok."
"Nejsi cvok. Doktora vyhledávají a zdraví lidé, kterým se děje něco mimořádného." Zřejmě jsem ho uklidnil, krátce se totiž pousmál a pak sledoval domy za okýnkem.
Já tě potěším komentářem... je to nádherná story.