19. ledna 2009 v 15:59
|
Konečně jste se dočkaly... Chudinka Frankoušek. Ale může si za to sám!
Podíval jsem se na Amandu a ona zase na mě. Hlavou mi prolétla myšlenka, že to nedopadne dobře, křečovitě jsem zavřel oči a snažil se potlačit svou chuť si lehnout na zem a bušit pěstmi do betonu.
"Franku?" ozvala se Mandy. "Tak o tomhle si ještě promluvíme." Odešla.
Vydal jsem se na cestu domů, mozek mi drásaly ponuré věty. Napadlo mě, že bych ten smutek mohl třeba zapít, ale vzápětí jsem to zavrhl. To ne, musím přemýšlet, jinak se z toho nevyhrabu.
Doma jsem sebou flákl na postel a v ruce si pohrával s mobilem. Mám mu zavolat? Asi bych mu nejdřív měl nechat čas si to promyslet. Je naštvaný, to určitě. Avšak… nic se přeci nestane, když ho trošku popostrčím a omluvím se.
Podíval jsem se na display a pak nejistě vytočil číslo. Zastavil jsem svůj prst nad tlačítkem pro volání a s povzdechem jsem se zahleděl na protější stěnu. Konečně jsem stiskl a telefon si nejistě přiložol k uchu.
Třikrát to zazvonilo a já začínal mít strach, že mi to nezvedne. Najednou se ale ozval zvuk odmítnutého hovoru. Zamračil jsem se a vztekle hodil mobil na měkkou matraci, až se odrazil a trochu poskočil. Co jsem si vůbec myslel? Že mi to odpustí? Samozřejmě, že se mnou nebude chtít mluvit. Jsem tak naivní!
Do očí se mi začaly drát slzy. Konečně jsem byl sám a mohl plakat. V duchu jsem prosil, proklínal se. Chtěl jsem to zase zpravit, ale nevěděl jsem jak. Neměl jsem Gerardovi lhát, stejně tak, jako Amandě.
A co teď? Co bude dál? Nemůže být přeci všem dnům konec. Geeho si musím usmířit. I když mě to bude stát cokoliv. Miluju ho jako nikoho předtím. Je pro mě vším. Jen tak se ho nevzdám!
Po půl hodině jsem znovu zkoušel vytočit jeho číslo. Znovu mi to položil. Když jsem to zkoušel po třetí, telefon si vypnul.
Nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem zničený. Vyběhl jsem z ložnice a rychle seběhl schody, div jsem nezakopl. Popadl jsem svou bundu, vyrazil ven.
Věděl jsem kam mířím, šel jsem rychlým svižným krokem a znova jsem měl chuť brečet.
***
Vytáhl jsem z kapsy své klíče a chvíli na ně bezmyšlenkovitě zíral. Byla hrozná zima, avšak já jsem měl rozepnutý kabát i mikinu. Chtěl jsem odemknout, ale klíč narazil do něčeho kovového. Celý svazek mi upadl na podlahu. Ohnul jsem se a při té příležitesti se hlavou praštil o kliku. Potichu jsem zaklel.
Po druhé jsem se snažil dostat dovnitř. Klíč zapadl, ale dveře stejně nešly otevřít. Zahihňal jsem se po zjištění, že odemykám na druhou stranu.
Vpotácej jsem se dovnitř. "Hů-ů, už sem doma!" zakřičel jsem chodbou, dům byl však prázdný a tichý. No jo, je taky… kolik vlastně? Rozsvítil jsem a mrknul na hodiny. Jéje, má to čtyři ručičky. Znova jsem se začal chechtat. Ale po půlnoci je určitě.
Nohou jsem za sebou dveře s hlasitou ránou zabouchl. Svlékl jsem se a vstoupil do obýváku.
Na schodech jsem několikrát zavrávoral. Místo toho, abych se bál o své zdraví jsem se ale zase jen smál. Vpadl jsem do ložnice a fláknul sebou na postel.
Něco se pohnulo a já otočil hlavou vedle. Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřil. Rozpoznal jsem pod peřinou nějakou bouli. Šťouchl jsem do toho.
Najednou se ta věc otočila a já jí poznal. A jéje, Mandy.
"Franku?" rozespale promluvila. Pak se najednou prudce zvedla, jakoby jí něco polilo vodou a zrychleně dýchala. Podívala se na mě. "Vypadni," zasyčela.
"Hm, lásko, sem do-doma…" škytl jsem.
"Vypadni z mý ložnice!" ječela na mě.
"To je MÁ ložnice… víš?"
"Seš úplně namol!" rozčilovala se. "Okamžitě odejdi!"
Nadzvedl jsem se a pokusil se jí políbil, ona mi ale vlepila štiplavou facku na tvář. Chvíli jsem zůstal srnule hledět na sranu, než jsem hlavu narovnal do správného úhlu a srovnal si čelisti.
"Seš nechutnej Franku!" pokračovala. "Okamžitě odejdi z této místnosti! Di si kam chceš, ale mě nelez na oči! Úplně se mi hnusíš!"
Zvedl jsem se a upadl na podlahu. Znovu jsem teda vstal, podíval se na ní. Ramena se jí chvěla, celá vypadala tak nějak… přešle. Otočil jsem se a odešel.
S námahou jsem sešel schody a flákl sebou na pohovku. Zavřel jsem oči a po chvilce převalování jsem usnul.
grrr dneska mám chuť na všechno nadávat takže si tady budu stěžovat na franka:D
je to debil a nedivim se gerardovi že ho odmítá. frank si to zaslouží. kdyby se přiznal dřív tak by mohl žít šťastně a spokojeně s gerardem a nemusel by skoro nic řešit. kromě amandy. ta by ho otravovala asi až do smrti