31. ledna 2009 v 16:51
|
No... sem zvědavá, co tomu řeknete...
"Jdi spát na gauč," přikázala mi poté, co jsem se chystal vlézt do své postele.
"A proč jako?"
"Prostě vedle tebe nechci bejt…"
"Mandy…" povzdechl jsem si. "Už takovou hromadu let spíme vedle sebe a najednou mě chceš vyhodit pryč?"
"Ale… co když se k tobě budu nějak tulit nebo prostě-"
"Stejně jsem gay…" protočil jsem oči. Viděl jsem, jak se jí rozechvěl spodní ret.
"Jaks mi mohl celou tu dobu lhát?"
"Nelhal jsem." Nechápal jsem, o čem to mluví.
"Jaks mohl říkat, že mě miluješ… Tolik sladkých slov, všechny ty dárky, něžné polibky…" najednou se rozplakala. Vlezl jsem k ní a položil jí ruku kolem ramen.
"Myslel jsem si, že láska je to, co jsem prožíval s tebou." Objal jsem jí. Nebránila se. "Já tě miloval, ale tak… jinak. Ne opravdu. Ale pořád tě mám moc rád, Mandy… Jenže k tobě nedokážu cítit něco víc. Nejde to."
Zabořila hlavu do mého krku a plakala tak usilovně, až se jí chvěla ramena. Připadal jsem si hrozně, že jí takhle ubližuju.
Když se trochu uklidnila, dal jsem jí pusu na tvář a zlehka jí pohladil po vlasech. Povzbudivě jsem se na ní usmál a ona mi to oplatila.
"Nerozcházíme se ve zlém… Všechno bude dobrý, budeme dál kamarádi, ano?"
"Já… nevím, jestli snesu s tebou jen kamarádit."
"Byl bych rád, nechci tě ztratit úplně."
Lehli jsme si a chvíli oba koukali do stropu, než jsme začali mluvit. Povídali jsme si dlouho, jako nejlepší kamarádi.
***
Další den ráno jsem vtsal celkem brzy a očima jsem zavadil o mobil položený na nočním stolku. Dneska mi zavolá.
Bylo deset hodin dopoledne, Amanda už byla dole, vstává hrozně brzo.
Oblékl jsem se a zapadl do koupelny, pak jsem se šel nasnídat, mobil nespoštějíc ze svého dosahu.
Zrovna jsem netrpělivě chodil po obýváku, když se konečně rozdrnčel. Nestačil ani jednou zazvonit a už jsem to zvedl.
"Gee!" zahalekal jsem.
Zasmál se. Chvíli byl jen tak z ticha a pak konečně promluvil.
"Tak co, máš dneska čas?"
"Samozřejmě…" pro sebe jsem se usmál.
"Tak zase… naše kavárna? Myslim, že si potřebujeme promluvit…"
"Jo, hned sem tam!"
Brzy na to jsem netrpělivě přešlapoval před podnikem. Byl jsem vymóděný, jako kdybych šel na první rande. Netrpělivě jsem sledoval vteřinovou ručičku na hodinkách, Gerard měl už dvacet sekund zpoždění.
Konečně jsem ho viděl přicházet.
"Ahoj," vypravil ze sebe, když došel až ke mně.
Chvíli jsem jen tak koukal, než jsem ho prudce objal. Opět se smál, miluju jeho smích. Miluju ho celého.
Odtrhl se ode mě a urovnal si kabát. Netvářil se zrovna moc nadšeně. "Půjdeme?"
Vešli jsme dovnitř a šli dozadu, k našemu zapadlému stolku. Gerard si objednal černou kávu a já také, protože jsem chtěl pít to samé, co on.
"Gee, už jsem to s tou Amandou vyřešil." Zářivě jsem se usmál. "Asi se brzy budeme rozvádět, zkusím to urychlit, abych měl na tebe co nejvíc času a mohl ti to všechno vynahradit!"
Podíval jsem se na něj, plný radosti a očekávání. Avšak on se netvářil zrovna nadšeně…
"Budeme potom už jenom spolu, mohli bychom spolu i bydlet, ne?"
"No, víš …" povzdechl si. "Já si nejsem jistý, jestli ještě chci."
Úsměv mi ztuhl na rtech, zkameněl jsem. Cože? Nemohl jsem uvěřit, že opravdu řekl něco takového.
"Ty… ty se chceš… rozejít?" vymáčkl jsem ze sebe a z těžka polkl. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy.
"Frankie…" vydechl ztrápeně a vyhýbal se mi pohledem. Nakonec přecejen zakotvil u mých očí a já v jeho zorničkách hledal sebemenší náznak vtipu, důkazu, že to nemyslí vážně. Jediné, co jsem z nich vyčetl, byla upřímnost. "Nechchi se rozcházet, to ne…" na okamžil mi spadl kámen ze srdce, když se nepatrně usmál. "Myslím, že bude lepší, když se teď nějaký čas neuvidíme…"
"Jak?" nechápal jsem.
"Prostě si dáme pauzu, nebudeme se scházet, nebudeme si volat. Ne na pořád, jenom prostě potřebujeme oba trochu volnosti a samoty."
"Gee, ale já chci být s tebou pořád! Chci vedle tebe usínat, probouzet se v tvé náruči! Chci být součást tvého života! Copak to nechápeš? Já tě miluju!!!"
"Vím, vím. Já tebe taky."
"Tak proč?"
"Frankie já jsem ti předtím dal čas. Dej mi ho teď prosím na oplátku taky."
Sklopil jsem hlavu a pohledem rentgenoval desku stolu. Do očí se mi nekontrolovatelně hrnuly slzy. Ztratím ho. Asi ne na pořád, ale každičký den bez něj je pro mě utrpením.
Chudák Frank... těžká situace... pokračuj prosím...