6. ledna 2009 v 17:41
|
Štvete mě s těma komentářema... teď a docela dost... Myslim u Not Afford.. Já nevim, ale vždycky to mělo tak třináct komentářů a teď sedm? Vždyť je to polovina!
No ale sem na vás hodná a zveřejňuju to už teď, protože sem začala zase další dvě story :D Sem divná :D
No a počítám s tim, že to teď napravíte!
Frank:
Další den jsem si pospíšil, abych stohl být v Domově včas. Dorazil jsem hned ráno, asi po osmé hodině. Nevím proč, ale hrozně jsem se těšil. Bavilo mě to tam.
Zaťukal jsem a pak vrazil do pokoje. Zjistil jsem, že Gerard ještě spí.
Vzal jsem si židli a sedl si k jeho posteli. Vypadal moc hezky, černé vlasy mu padaly do obličeje a ve tváři měl klidný výraz. V takovéto situaci se zdál, jako obyčejný mladý kluk. Ale on byl... byl něco víc, než tohle. Poposedl jsem si a židle hlasitě zavrzala.
Gee vydechl a otočil se. Otevřel své oči a podíval se na mě.
"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."
Usmál se. Pak se podepřel rukama a namáhavě se posadil.
"Jak ses vyspal?"
Bylo mi jasné, že tyhle otázky mu pokládat nemůžu, avšak on na ně odpovědět dokázal. Výrazem v jeho tváři, barvou jeho očí. Úsměvem.
"Co bys teď chtěl dělat?" nevěděl a já začal přemýšlet. "No nejdřív se nasnídáš. A pak.. nepůjdeme třeba ven?"
Nadšeně přikývl. Nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad, ale když mu to udělá radost...
Kolem Domova byl velký krásný park. Ti více schopnější pacienti tam rádi vysedávali na lavičkách nebo krmili kachny.
"Tak já ti přinesu něco k snídani a pak se zeptám mamky ano?"
Vstal jsem ze židle. Ještě jsem se za ním otočil a pak vyšel z místnosti.
"Mami?" optal jsem se, když jsem jí spatřil.
Otočila se.
"Á, nevěděla jsem, že jsi tady."
"Přišel jsem trochu dřív."
"Jak se má Gerard?"
"Myslím, že skvěle," zazubil jsem se.
"A nedělá žádné problémy?"
"Je naprosto v pohodě." Odmlčel jsem se. "Můžeme jít ven?"
"Uhm.. co?"
"No s Gerardem do parku. Vzduch by mu určitě prospěl."
"Seš si jistý, že je to dobrý nápad?" zamračila se.
"No a proč ne? Byl nadšený, když jsem mu to nabídl."
"On se usmívá?" tvářila se překvapeně.
"Přímo září!" rozesmál jsem se. "Tak můžem?"
Přikývla. "Ale dávej pozor. Hlavně, ať se mu nic nestane."
Běžel jsem zpátky do pokoje a měl radost. Vrazil jsem tam a Gee už snídal. Byl trochu opatrnější než včera, snažil se neušpinit. Seděl oblečený u stolu, napadlo mě, že už tady určitě někdo byl.
"Tak až dojíš, můžeme jít."
Otočil se na mě a v očích mu hrála spokojenost. Počkal jsem, až dosnídá a pak jsem mu pomohl navléknout bundu. Venku už je celkem chladno.
Sjeli jsme dolu výtahem a vyšli do nádherné zahrady.
Gerard se rozhlížel všude kolem, asi tu nebyl opravdu dlouho. Uchopil jsem rukojeť vozíčku a rozjel se cestou. Mluvil jsem o úplných blbostech, jako vždycky. Slova mi pomalu docházela, je těžké mluvit, když ten druhý nijak nereaguje.
Dojeli jsme k rybníku. Byla tam pěkná zelená tráva. V noci nepršelo, takže nebylo mokro.
"Je tady krásně viď?"
Přikývl. Já dostal nápad. "Nechceš, abych přinesl deku a třeba nejakou hru? Mohli bychom si sednout na zem." Znova dal souhlas. "Tak počkej, já jsem za chvíli zpátky ano?"
Cestou jsem běžel, chtěl jsem se pro jistotu vrátit co nejdřív.
"Franku?" zastavila mě máma, když jsem vycházel z pokoje s dekou a spoustou blbovinek v náručí.
"Kde je Gerard?"
"No venku." pokrčil jsem rameny.
"Sám?"
"No... jo."
"To snad nemyslíš vážně! Nesmí být sám! Už nekolikrát si něco udělal! Musíš na něj dávat pozor, ty ses snad dočista zbláznil! Představ si, že se vrátíš a on tam nebude! Co pak?!"
Zarazil jsem se. Opravdu bych ho tam neměl nechávat. Věnoval jsem mámě krátký pohled a pak utíkal zpátky.
Naštěstí seděl stále tam, kde jsem ho předtím nechal. Koukal ale kamsi do prázna, asi ho zaujal ten rybník. Vypadal velice zamyšleně. Rozprostřel jsem deku na trávě a pak na ní položil všechny věci.
"Gee?" nic. "Gee je ti něco?"
Obrátil ke mně pohled. Měl ho zase chladný a nevnímající.
"Pojď, pomůžu ti dolu." chytil jsem ho a s velikým úsilým ho dostal na deku tak, abych mu neublížil.
Vozíček jsem odsunul trochu dál a zajistil jo, aby neujel.
Sedl jsem si naproti Gerardovi na deku a koukal mu do očí. Vypadal, jakoby mě nevnímal. Pak se náhle jeho pohled vyjasnil a v očích se mu odrážel smutek.
"Stalo se něco?" váhavě jsem se zeptal. Jemu najednou po tváři stekla jedna slza. Rychle si jí setřel dlaní, moc mu to ale nepomohlo. Čím víc se snažil slzy zastavit, tím víc plakal. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Chtěl jsem ho nějak utěšit, ale nevěděl jsem, jak.
***
Gerard nechtěl před Frankem vypadat hloupě nebo jako slaboch, ale pláč opravdu nešel zastavit. Vzpomněl si totiž na svou maminku. Taky ho dřív brala k rybníku. Takové chvíle, kdy se vracel do minulosti, neměl rád. Pak měl špatnou náladu a vybíjel si vztek na ostatních. Teď se bál, že ublíží Frankovi, i když nechce. Hrozně by toho litoval. Ale nemohl se zbavit dojmu, že Frank tohle všechno dělá jenom ze soucitu. V hlavě měl jako vždy spoustu protikladných myšlenek.
Konečně se mu podařilo se trochu ztišit a pohlédl na svého udiveného kamaráda. Chtěl se mu nějak omluvit, nešlo to ale. Cítil se provinile, připadalo mu, jakoby kazil Frankieho snahu.
Pomalu k němu teda natáhl ruku a dotkl se jeho zápěstí. Brzy uchopil celou jeho dlaň a usmíval se. Chtěl tak dát najevo, že ho to mrzí.
"To je dobrý." řekl Frank, který vycítil situaci. "Každý máme někdy trochu smutnou náladu. Určitě to chápu." usmál se.
Sice vůbec nevěděl, proč ty slzy, ale nehodlal v tom rýpat. Má přeci určitě své vlastní důvody, do kterých nikomu jinému nic není.
"Nechtěl by sis teda něco zahrát?"
Gerard kývl.
Chvíli se dohadovali, co zvolit, ale nakonec se rozhodli pro Člověče nezlob se. Frankie tuhle hru miloval, když byl malý. Vždycky měl obrovské štěsí. Ale teď najednou ne. Byl hrozně překvapený tím, jak to Gerardovi šlo. Nejdřív si myslel, že bude mít problémy s počítáním a chápáním pravidel, on to ale uměl naprosto bez problémů. Vyhrál.
"Ty jo Gee..." nechápavě kroutil hlavu. "Seš fakt dobrej! Máš ohromný štěstí!"
Gerard se nad pochvalou trochu začervenal a upíral svůj zrak na hrací desku. Pak si lehl dozadu a rukama si podepřel hlavu. Byl trochu unavený. Koukal nahoru na mraky a připadalo mu, jakoby byl ten nejšťastnější člověk na světě. Má přeci nejlepšího kamaráda.
"Gee?" Frank se zamyslel při pohledu na jeho nohy a pak si lehl vedle něj. "Proč vlastně nechodíš na tu rehabilitaci?" odpovědi se nemohl dočkat. "Mohl bys přete potom zase znovu chodit, běhat..."
Gerard znova posmutněl. Nechtěl se setkat s tím doktorem, nemohl.
"Ty nemáš rád toho, kdo s tebou cvičí viď?"
Přikývl a sám se divil, jak to, že Frankie vždycky všechno tak ví.
"A kdybych tam šel s tebou...?"
Pokrčil rameny.
"Tak to zkusíme spolu. Uvidíš, že to nakonec půjde."
To je totiž kouzelný Frankie, víš, Gerarde? On ví všechno a má tě rád, i když si mentálně retardovaný pošuk.
Pamatuju si na doby, kdy jsi mi říkala, že nikdy nenapíšeš povídku, kde by byl jeden z nich nějak postižený. :D Myslím, že je dobře, že jsi změnila názor. Je to vážně dobrý, moc se mi to líbí.