16. února 2009 v 18:05 | Jannica
|
Blíží se to ke konci...
Gerard se choval podivně. Byl ke mně arogantní a protivný, nechtěl se mi svěřit s tím, co vidí. Vždy, když jsem se jenom zmínil, všechno zapřel. Dělalo mi to starosti. Viděl jsem, jak sleduje onu postavu očima, párkrát jsem ho slyšel, jak s ní mluví.
Večer to byl jen rychlý sex pro dobré spaní, všechny něžnosti omezil na minimum. Nechápal jsem, co se mu stalo, proč se mi nedokáže svěřit.
"Gee?" pomalu jsem k němu po obědě přišel, seděl na gauči, v ruce knížku. Vypadal klidně.
"Hm?"
Přisedl jsem si k němu. Nevěnoval mi jediný výraz, dál si četl.
Opatrně jsem mu to zaklapl. Konečně se na mě podíval.
"Co chceš?"
"Věnuj se mi taky trošku…" zakňoural jsem. Zatvářil se nanejvýš otráveně. "To jsem tě tak rychle omrzel? Jakobys mě už neměl rád…"
Vykulil oči a díval se na můj obličej. Párkrát zamrkal. "Ne.." zakroutil hlavou. "Ne! Ne! Jak tě to vůbec mohlo napadnout, Frankie?!"
"No že… chováš se tak odměřeně… Jakobych ti byl na obtíž nebo tak… Řekni a já se odstěhuju zpátky, fakt, snesu to…" cítil jsem, jak mě začínají pálit oči. Hrozné pomyšlení, že by mě vážně poslal domů.
"Já jsem hrozně rád, že tu jsi! Že mi pomáháš… co bych tu bez tebe dělal?"
Pořád jsem na něj nechápavě hleděl, nevěděl jsem, co to má znamenat.
Posunul se a vzal mou dlaň do té své. Opatrně jsem se k němu přitulil a on mě objal.
"Vždyť já tě miluju…" zamumlal do mých vlasů.
"Poslední dobou to tak nevypadá…"
"Promiň.. já… víš, mám pocit, že bych tě tím neměl zatěžovat…"
Odtrhl jsem se od něj a pohlédl mu do očí. "Jak to myslíš?"
"Víš… nechci, aby sis o mě dělal starosti. Právě proto, že tě mám tak rád se snažím ti neříkat o věcech, co vidím. Nepřeju si, aby ses zbytečně bál…"
"Ale přece tvoje starosti, jsou i moje…" namítl jsem. "Gerarde já budu jedině rád, když se mnou o tom budeš mluvit. Hrozně si toho vážím, když se mi svěříš…"
Chvíli jen tak nesměle koukal, než mě chytil za pas a posunul si mě k sobě. "Dobře, Frankie. Omlouvám se…"
Usmál jsem se a krátce jsem ho políbil na rty. Gee trochu přitlačil a chvíli na to jsme se vášnivě, ale přesto něžně líbali. Tohle mi za poslední dny chybělo.
Jeho jazyk vklouzl mezi mé rty a jemně mi propátrával ústa. Přejížděl po mých zubech, rozechvěl jsem se tím náhlým přívalem hřejivého pocitu, který se mi rozlil v těle. Bylo nádherné znova ochutnávat jeho rty. Předtím to bylo na nic, tohle byl opravdový polibek.
"Gee, takže všechno jako dřív?"
Kývl.
"Už mi nic nebudeš zatajovat, ano?"
Podíval se do mých očí a provinile se usmál. "Mrzí mě to…"
"V pořádku… Vím, žes to myslel dobře…"
Odvrátil hlavu a chvíli to vypadalo, jakoby přemýšlel. Pak se rozhlédl po místnosti a zakotvil zpět na mé tváři.
"Víš… já už asi vím, odkaď to přichází…"
Zkoumavě jsem si ho prohlížel, chtěl jsem, aby pokračoval.
"Vždycky jde do toho sklepa. Než vejde do dveří, podívá se po mě. Jakoby chtěla, abych šel s ní… Ale když jí poslechnu, hned zmizí za zdí."
"Třeba se ti něco snaží naznačit…" přemýšlel jsem, jakoby to byla skutečnost, ne nemoc, anižbych si to uvědomoval.
"To si taky myslím… Ale co?"
"Půjdeme se tam ještě jednou podívat…" navrhl jsem.
"Byl jsem tam včera. V noci." Zabručel.
"Proč jsi mi o tom neřekl?"
"Vždť víš." Mávl rukou. "Dobře, půjdem…"
Zvedli jsme se ze sedačky a já ho chytl za ruku, jakobych se snad bál. Vykročili jsme směrem ke sklepu.
Přede dveřmi se mě zmocnil divný pocit.. Jakoby se něco mělo stát. Ihned jsem
ho ale zahnal, nechtěl jsem vypadat jako baba a bát se.
"Takhle přesně byl jeden horor…" zasmál se Gerard na schodech, čímž mi situaci nezlehčoval. "Ten duch je zamkl ve sklepě a zamordoval hroznou smrtí…"
Ta představa mi způsobila chvění v žaludku. Do očí se mi nahnaly slzy. Ne proto, že by to mohlo zabít mě, ale že by to mohlo něco uděla Geemu…
Byl jsem tak vydeptaný, že jsem zakopl o poslední schod a rozplácl se na zemi.
Gerard se začal hrozně smát. Naštvaně jsem se zvedal ze země a probodl jsem ho vražedným pohledem. Podal mi ruku, aby mi pomohl. Aspoň že tak…
"Hej jsi tu?!" křičel. Napnul jsem uši a pro jistotu si strčil ruce do kapes. Cítil jsem se tak bezpečněji. "No tak se ukaž, chci to konečně vyřešit…"
Kopl do kamínku před sebou a v zápětí celý ztuh. Začal vyděšeně couvat. "Frankie.." sykl a skryl mě za svými zády.
Natiskl jsem se na něj a hleděl mu přes rameno. Očima těkal sem tam, nakonec jeho pohled přece jen zastavil u zdi.
"Zase… Zase to zmizelo na tom stejném místě…"
Gerard popošel a zaklepal na betonovou zeď. "Co teď?"
Očima jsem zabloudil k rohu místnosti. Ihned jsem zachytil krumpáč. "Budeme kopat."
"Co?"
"No jestli tam něco je, schovává se to tam."
Sám jsem tomu nevěřil, nicméně jsem vzal do rukou železný nástroj a s hlasitou ránou ho zarazil do zdi.
ja sa toho fakt bojím, mohli by sme to preskočiť?! :D akožeeeee :D bleee zase nebudem schopná otáčať sa za seba alebo čo :D
ale nie, je to dobré. prečo ide všetko ku koncu?! :D ale tak no...xD
teším sa na ďalšiu časť... a dúfam, že sa pri nej neposeriem strachom :D