23. února 2009 v 14:06 | Jannica
|
Able To See Some Impossible nám právě končí. Tohle mě taky moc bavilo... Od prvního dílu až sem:) Jsem ráda za vaše komentáře, za to, že jste to přetrpěli až do konce:)
Těšte se na nové věci! Ještě si ale musim rozmyslet, který z těch rozepsaných zveřejnim :D
Na zem s hlasitou ránou spadlo pár kamenů.
"Frankie… seš si jistý? Zboříš mi základy…"
"Jak je ten dům starý?" S heknutím jsem proboural další část zdi.
"Nevím asi… padesát let?
To víc… Prostě hodně."
"Je to z kamene a pevný, nic ti nezbourám," namítl jsem. "Radši mi pomoz."
Gerard se na chvíli rozhlédl, než sebral ze země nástroj podobný tomu mému a po chvilce rozmýšlení mě začal napodobovat.
Kopali jsme tam spolu ve sklepě, v místnosti bylo naprosté šero a díky velkému prostoru se rány odrážely a vracely se zpět v podobě ozvěny. Byl také slyšet náš zrychlený dech, oba dva jsme byli neskutečně zvědaví a napnutí.
Bylo to strašidelné, připomínalo mi to některý z béčkových hororů. Jenže to by na nás musela vybafnout přinejmenším mumie.
Rychle jsem uskočil před obzvlášt velkým kamenem, který mi málem rozdrtil nohu.
"Sakra…" sykl jsem a otřel si spocené čelo. Na prstech mi zůstal černý prach. "Já to asi vzdám."
"Ne, to nesmíš." Gee se na mě vyčítavě podíval. S fyzičkou na tom byl o dost lépe. "Už jsme blízko,cítím to. Navíc to byl tvůj nápad…"
Chvíli jsem bezradně zíral na výklenek, co jsme stačili vytvořit.
"Pak tě bude čekat sprcha…" Gerard se otočil a s krásným úsměvem na mě mrkl. Musel jsem se pousmát. S nově nabitou energií jsem se pustil zase do práce.
Po nekonečných pěti minutách se můj krumpáč probořil kamsi do neznáma. Celý jsem ztuhl a s Gerardem jsme si vyměnili krátké vyděšené pohledy. Ani jeden z nás nečekal, že by tu opravdu mohlo něco být.
Nedočkavě jsme začali odstraňovat poslední kameny, rozbourávali jsme tu jedinou překážku, co nás možná, i když nepravděpodobně, dělila od celé pravdy.
Byla tam tma.
Gee vytáhl z kapsy svůj mobil, display namířil na to tajemné místo.
V tu chvíli jsme oba vykřikli! Rozpoznal jsem na zemi kost… Když můj pohled stoupal výš a narážel na další, strach mi postupoval hlouběji do těla. Cítil jsem pulsující krev ve spáncích, konečky prstů se mi klepaly.
S hlasitou kovovou ránou jsem upustil krumpáč na zem.
"Bože Gee…" lehce jsem se mu otřel o zápěstí. Přivinul si mě k sobě a já zabořil hlavu do jeho krku, se zavřenýma očima jsem vdechl jeho vůni. Nechtěl jsem se tam dívat, nemohl jsem.
"Jsou.. jsou tu dvě." Zašeptal roztřeseným hlasem. "Jedna je… dost malá."
"Musíme zavolat policii."
"Je to ještě malé dítě…"
"Musíme zavolat policii!" odtrhl jsem se od něj a naléhavě mu pohlédl do očí.
"Ano, vím…"
Natisklí na sebe jsme vyšplhali zpět po schodech a vylezli ze sklepa. Třásl jsem se a rozhodně jsem nebyl sám.
Denní světlo mi v tu chvíli připadalo jako boží zázrak. Jako něco nevídaného. Viděl jsem všude kolem sebe teplé barvy Gerardova domova, příjemně to tam vonělo a obrazy na stěnách se zdály veselé, i když bych je předtím označil za depresivní.
Gee ihned vytočil číslo policie a já napůl poslouchal, jak jim sděluje adresu a co se děje. Vypadalo to, jakoby mu snad ani nevěřili.
O půl hodiny na to začal v domě opravdový rozruch. Bylo tam tolik lidí, že jsem to ani nestačil sledovat. Nic jsem nedělal, jen jsem se držel v blízkosti Gerarda a případně odpovídal na některé otázky. Oblast našeho objevu byla označená červeno bílou páskou, před domem postávali nenasytní novináři.
Všichni chtěli dostat nějakou senzaci.
"Já tu… já celou dobu, co tu bydlím, nevím, že mám ve sklepě dvě mrtvoly…"
"To je… děsivý." Otřásl jsem se.
"Ne, je to fascinující!" Zaujatě a s přivřenými rty mi hleděl do očí. To je prostě celý on. Všechno mu přijde fascinující, i když je to věc, ze které normálním lidem běhá mráz po zádech.
Odcházíme z policajní stanice. Kostry byly dvě, jeden dospělý muž a pětileté dítě. Byli otráveni a následně zazděni, pachatel se už asi nedá zjistit, ale přepokládá se, že je zavraždil masový vrah, ve své době velice známý. Dům bude zhruba týden pod kontrolou, kdyby se našly nějaké důkazy, zatím tedy budeme bydlet u mě.
Gerard se mi přiznal, že se od té události cítí mnohem uvolněněji, jakoby z něj něco těžkého spadlo. Prý mu připadá, že splnil nějaký důležitý úkol. I když, on si vždycky rád přibarvuje.
Ta postava se mu nezjevuje. Už ani jednou.
Avšak stejně jsme museli k psychyatrovi.
"Zjistili jsme vám jednu ne tolik závažnou psychyckou poruchu," řekl lékař na dalším sezení. "Během života se může jednou objevit a poté i sama zmizí. Jedná se o krátkodobý úkaz, zkrátka si lidský mozek trochu vymýšlí. Je to jistý druh halucinací."
Gee ho se zájmem sledoval a zřejmě vůbec nic nechápal. "Měl byste mít pocit, že vidíte ducha nebo mrtvou osobu. U většiny pacientů je to zraněná nebo zmasakrovaná žena."
Odcházeli jsme z léčebny se spoustou nezodpovězených otázek v hlavě. Je pravda, že Gerard viděl ženu, odpovídá tomu popis nemoce. Teď už žádné halucinace nemá, ale z lékařského hlediska mohly sami vymizet. Ve sklepě se našel muž a malé dítě, též chlapec. Upozorňoval na ně snad někdo, měli jsme mrtvoly objevit?
Nebo to všechno byla jenom náhoda?
ohhhhhhhh??? koniec???? ohhhhhh :(:(:(:(
ale bolo to super!
táto poviedka ma sem dostala :D bude mi chýbať :(
skvelé, skvelé, skvelé :)
ale aby som sa tu neutrápila smútkom za touto story, treba hodiť niečo nové O:-)