6. února 2009 v 14:57 | Jannica
|
Jsem na vás hodná, když vám to zveřejňuju i přes to minimum komentářů :D Ale nemůžu si prostě pomoct... a mám toho moc rozepsanýho :D
Cítil jsem, jak mě pod stolem chytl za ruku. Opětoval jsem stisk a i z toho nepatrného doteku jsem se celý rozechvěl.
"Hlavně neplač, Frankie…" zašeptal. "Prosím, neplakej. Trhá mi to srdce."
Nechápal jsem, proč mě opouští. Mé zamilované mysli to nešlo na rozum.
Brzy jsme vyšli z kavárny a já nemohl vynat slzy z očí. Někam mě vedl, nevěděl jsem kam a bylo mi to jedno.
Ocitli jsme se v našem oblíbeném parku. Gerard mě chytil za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. Zvedl jsem hlavu a pohlédl mu do očí, vrýval jsem si do paměti rysy jeho obličeje. Najednou mě něco napadlo.
"Nemáš… nemáš svojí fotku?" zaptal jsem se ho a kousl se do rtu.
"Asi jo… průkazovou… A ty?" Začal se hrabat po kapsách než vytáhl peněženku a z ní malý, ale přesto nádherný obrázek.
Já ho napodobil a fotografie jsme si s úsměvem vyměnili. Uklidil jsem jí na bezpečné místo a ještě jsem se ujistil, že mi nevypadne. Peněženku jsem zastrčil zpátky do bundy.
"Chci mít alespoň něco, co mi tě připomíná…" objasnil jsem a znovu začal popotahovat.
Prsty mi stíral každou slzu, která se dostala ven, na tváři měl smutný starostlivý výraz. Jemně si mě k sobě přivinul a já se pevně tiskl na jeho tělo, vdechoval jsem vůni jeho oblečení a šampónu, zavřel jsem oči a vnímal blízkost našich těl tak intenzivně, jakobych se bál, že ho ztratím hned a tady.
"Frankie tak… půjdeme každý svou cestou…" zašeptal. Přikývl jsem.
Pak se naklonil a naše rty se setkaly. Obmotal jsem mu ruce kolem krku a chytil jsem ho za zátylek, on zajížděl daněmi do mých vlasů. Začalo opět sněžit.
Stáli jsme uprostřed parku a líbali se, dopadaly na nás sněhové vločky.
Byl to dlouhý, krásný polibek na rozloučenou. Trval snad patnáct minut, vše jsme dělali tak chtivě, jakoby to mělo být na posledy.
S potichým mlasknutím jsme se od sebe oddělili a hleděli si do očí. Objali jsme se.
"Tak.. tak ahoj," Gerard sklopil hlavu. "Frankie…" zašeptal mé jméno
Pohladil mě po tváři. "Přeju ti štěstí, doufám, že se zase brzy uvidíme…"
Usmál se na mě, otočil se a odcházel. Sledoval jsem jeho záda, která se stále víc vzdalovala. Každý jeho krok jakoby vryl rýhu do mého srdce. Doufal jsem, že se otočí a rozmyslí si to.
Neotočil se.
Sotva mi zmizel z dohledu, litoval jsem, že jsem ho nezastavil. Konečně jsem dal průchod svým emocím a začal jsem tak usilovně plakat, až to bolelo. Zhroutil jsem se na první lavičku, která tam byla
a přitáhl si kolena k tělu. Byla mi zima, krásné vánoční sněžení přerůstalo v pořádnou chumelenici. Avšak já nechtěl jít domu. Brečel jsem, rukama si vjížděl do vlasů a propadal jsem depresím.
Co když ho už nikdy neuvidím?
***
Zabouchl jsem za sebou domovní dveře a sundal jsem si promočený kabát z ramen. Pověsil jsem ho na věšák a nechal ho odkapávat na podlahu. Zul jsem si boty a cítil jsem, jak mi prstama prostupuje teplo a bodá jako střepy. Bylo mi to jedno.
"Ahoj Franku…" hulákala na mě Amanda z obýváku. Přišel jsem k ní. "Kdes tak dlouho byl? Musíme toho spoustu probrat. Posaď se."
Udělal jsem, jak mi řekla. "Dneska jsem byla na úřadě, musíš podepsat rozvodovou listinu, zítra tam zajdeš. Dům by měl být podle právníka tvůj, ale protože mě asi soudem přidělí děti, bylo by od tebe laskavé, kdybys nám ho třeba nechal. Samozřejmě nemusíš, to záleží na tobě. Mluvila jsem s prokurátorem, všechno by mělo být brzy hotové. Buď rád, že jsem tak schopná a všechno to zařídila…"
Přikyvoval jsem a koukal jsem někam skrze ní. Rozvod. Seberou mi děti. Budu na mizině. Sám, opuštěný…
Šel jsem spát brzy, byl jsem unavený, avšak přesto nedokázal usnout. Musel jsem přemýšlet. O všem. O Gerardovi, Amandě, dětech. O rozvodu, o tom, co bude dál. O tom, že jsem to všechno posral.
ach to je tak smutné... *slzičky*
ale môže si za to sám :D