13. února 2009 v 16:24 | Jannica
|
Předposlední kapitola... proto tak krátká...
Tak si jí užijte..:)
Stojím na chodbě úřadu a u ucha mám telefon. "Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte prosím volání později."
Vztekle to típnu. Už je to týden. Cítím se bez Gerarda strašně prázdný, jakoby kus mě chybělo. To on mi měl dávat sílu k rozvodu, podpořit mě, utěšit. Ale on tu není.
Jeho mobil je stále vypnutý, nemůžu ho nijak sehnat.
"Franku, pojď dovnitř…" Amanda vykoukne ze dveří kanceláře a zavede mne tam. Podepisuju všechny možné papíry, poslouchám kecy právníků. Je mi to všechno jedno. Obrním se proti všem slovům, které ke mně doléhají a ponořím se do vlastního světa.
Do světa, kde je všechno dokonalé. Kde jsem jenom já a Gerard. Společně bydlíme, vzájemně se milujeme. Smějeme se spolu a nehneme se od sebe ani na krok.
Kde je když ho nejvíc potřebuju?
Odjel jsem domů a pohledem sjel po zabalených kufrech. Ze schránky jsem vyzvedl potvrzení o pronajmutí bytu společně se smlouvou. Brzy se budu stěhovat.
Napadlo mě, že bych se měl naposledy pokusit o spojení s Gerardem. Mobil opět nebral, tak jsem si vzal kabát a vyrazil ven do nepříjemného počasí.
Jel jsem přímo k němu domů, hlavou se mi zase honily nejrůznější myšlenky. Co s ním je? Potřeboval bych s ním mluvit. Slíbil přeci, že to nebude napořád.
Vyjel jsem výtahem do patra, kde má mít byt. Váhal jsem, jestli mám zazvonit. Dělí nás od sebe jen jedny dveře, jedna zeď. Jsem tak blízko, a přece tak daleko.
Zavřel jsem oči a pomalu se dotkl zvonku. Stiskl jsem.
Slyšel jsem, jak zvonek drnčí uvnitře bytu. Nikdo však nepřišel otevřít.
Zkusil jsem to znova. Nic.
Nakonec jsem tlačítko nepřerušovaně držel a v krku se mi udělal obrovský knedlík. Jak to, že není doma? Co s ním je? Co když se mu něco stalo?!
Vytáhl jsem mobil a znova vytočil jeho číslo.
"Volaný účastník je-"
Típl jsem to a ani jsem nenechal domluvit informační zprávu.
Pohlédl jsem na jmenovku na dveřích, douho a zamyšleně jsem si jí prohlížel. "Gerard Way." Člověk, který mi dal tolik lásky a zároveň tolik utrpení. Stále ho miluju, chci s ním žít. Napořád.
Věnoval jsem jeho dveřím poslední pohled a pak jsem se vydal domů.
Dole jsem se ještě zastavil u schránek a našel tu jeho. Skrz mřížky jsem nahlédl dovnitř. Měl tam hromadu nevybrené pošty. Mé obavy o něj narůstaly.
***
Doma jsem vyčerpaně padl na potel a s pláčem mu pořád dokolečka zkoušel volat. Stále jsem doufal, že to jednou zvedne, nebo že je všechno jenom ošklivý sen, ze kterého se brzy probudím.
Nemyslel jsem na nic jiného, než na něj. Byl pro mě teď tím nejdůležitějším. Celý rozvod mi byl jedno, ale Amanda to nedokázala pochopit a stejně do mě pořád hustila, jak si rozdělíme majetek. Neměl jsem už na to sílu.
O týden později jsem se stěhoval. Bylo dvacátého prosince. Křičel jsem na stěhováky, ať dají pozor na mé věci a skládal jsem kufry do svého auta. Bylo toho moc.
Ruku jsem měl v kapse a třel jsem prstama malý, trochu ošoupaný papírerk. Gerardovu fotku. V druhé dlani jsem svíral mobil a doufal, že zazvoní.
Když potom zadrnčel, myslel jsem, že snad vyletím z kůže. Okamžitě jsem ho vytáhl, odemkl a netpělivě otevřel novou zprávu. O to větší bylo zklamání, když jsem zjistil, že je to jen zpráva od operátora.
Můj nový byt byl malý, ale celkem útulný. Líbil by se mi, kdyby neměl jednu velkou chybu - byl prázdný a opuštěný.
To je dost smutný... Ozve se mu ještě?