20. února 2009 v 21:32 | Jannica
|
Pevně (a naivně) doufám, že komentáře k You´re the only one dopíšete... protože je jich minimun...
No ale chtěla sem vám udělat radost (všímáte si? Pořád vám chci něčím udělat radost) a zveřejnit to už teď.
Jak sami vidíte, je to poslední díl
Doufám, že vás ta povídka bavila alespoň tak, jako mě.
A víte, proč se všechno blíží ke konci? Přece, aby mohlo začít něco novýho:))
Stojím uprostřed obýváku a zdobím malý stromeček. Pobrukuju si koledy, byt příjemně voní. Všechno je krásné, z rádia hraje příjemná vánoční hudba.
Najednou ke mně přijde Gerard a zezadu mě obejme. Lehce mě políbí na tvář a cítím, jak se usměje.
Zatřepu hlavou a má nálada okamžitě klesne. Musím na něj přestat myslet. Vidím ho všude, stále na něj myslím. Dokonce s ním mluvím, i když tu není.
Každý den mu zkouším volat, ale pokaždé je stejná odezva. Až si ten mobil zapne, bude mít ode mě nejmíň dvestě nepřijatých hovorů. Třeba mu to potom dojde a….
Ne, musím na něj přestat myslet. Jsou vánoce.
No právě. A já jsem sám.
Podívám se na své tělo a pohledem sjedu tričko. Je to to, co jsme si společně koupili v obchodě. Ten den jsme potkali Amandu a všechno se pokazilo.
Omyl - Já všechno pokazil.
Znova je mi do pláče. Tenhle den měl být úplně jiný. Na vánoce máte být s těmi nejbližšími.
Položím na zem ozdoby a zavřu oči. Musím být silný, tohle zvládnu.
Jdu zkontrolovat poštu, třeba si na mě přecejen někdo vzpomněl.
Reklamní letáky - nedají pokoj ani na Štědrý den. Mělo by se to zakázat. Pak celkem tlustá obálka a středně velká krabice.
Všechno si to vezmu domů a přemýšlím, od koho to asi je. Sednu si ke stolu a rozevřu obálku. Uvnitř je asi pět pohlednic, od rodičů, od kamarádů. Poznal jsem, že mi to Amanda všechno přeposlala. Nevědí totiž mé nové bydliště. Je tam i krátký dopis od ní, ve kterém mi přeje krásné vánoce a spustu povzbudivých úsměvů. Potěší mě, že na mě myslí. Přiložila do obálky papír, na ktrém jsou dětské malůvky. Okamžitě poznám, co kreslila Lucy a co Paul. Do očí se mi derou slzy dojetí.
Všechno si pečlivě prohlédnu a pak to vrátím zpět do obálky, abych náhodou něco neztratil. Můj pohled zabloudí k té krabici.
Roztrhám lepenku a otevřu jí. Po nahlédnutí dovnitř se mi rozšíří úsměv. Vytáhnu krásného, bílého plyšového medvídka, který drží červené srdíčko. Přivinu ho k sobě a je mi jasné, od koho je.
Chci krabici uklidit, ale pak si všimnu, že je tam ještě něco. Sáhnu dovnitř a vytáhnu videokazetu. Chvíli na ni udiveně zírám, než se vzpamatuju a rychle jí jdu strčit do přehrávače.
Usadím se na pohovku a napjatě čekám, s medvídkem v klíně.
Obraz se vyjasní a já vyjeknu, když spatřím Gerarda. Sedí na zemi v nějaké chodbě, tváří se smutně a přemýšivě.
"Ahoj Frankie…" řekne. Krátce se usměje do kamery. Je úžasné ho znovu vidět. Skoro jakobych cítil, že je opravdu se mnou, jakoby mě do nosu udeřila jeho vůně. "Chci ti popřát veselý vánoce… a omluvit se ti," zase se dlouze odmlčí. "Promiň, že jsem nebyl k zastižení. Vím, žes mi asi hodněkrát volal, ale mobil mi ukradli. Mrzí mě to. Ale zároveň myslím, že je to tak lepší." Najednou tam prošel člověk, byly z něj vidět jen nohy, ale rozpoznal jsem bílý plášť. Gee ho sedoval pohledem a počkal si, až odejde. "Jsem v nemocnici," objasnil mi. "Umírá mi totiž maminka…" ztišil hlas a mě zatrnulo. Chudák… Nevěděl jsem, že má nemocnou maminku.
"Teď si vlastně uvědomuju, jak málo toho o sobě víme…" smutně se zasmál. "Určitě jsi nevěděl, jak na tom má mamka je… Nevěděl jsi nic o tom, že už dlouho jenom leží a žije z přístrojů. Vlastně toho nevíš spoustu. To jsou jenom samé něžnosti, sladká slůvka, krásné polibky a milování. Romantické procházky v parku… Ale kdy jsme si promluvili? Kdy jsme si povídali jen tak o sobě, o našem životě, o běžných věcech? Vlastně se vůbec neznáme." Uvědomil jsem si, že má pravdu. Kdybych to věděl dřív, mohli bychom to napravit.
"Frankie, já jsem se nedávno odstěhoval. Daleko, nepovím ti kam. Nezlob se na mě, doufám, že to pochopíš. Nehledej mě a neměj mi to za zlé, prosím. Myslím, že to bude tak lepší. Chci teď začít nový život. Úplně od znova. Prožili jsme spolu hodně krásného, ale už nemáme tomu druhému co nabídnout. Nefungovalo by to dlouho. Za tu dobu, co jsme se neviděli, jsem si uvědomil spoustu podstatných věcí. Nadával jsem si, když jsem myslel na náš rozchod, stále jsem věřil, že budeme zase spolu. Ale prostě to nejde."
Povzdechl jsem. Snažil jsem se pochopit jeho slova a přemýšlel jsem o tom všem.
"Zároveň se ti chci omluvit…" pokračoval. "Nechtěl jsem ti to říkat touhle cestou, chtěl jsem se s tebou sejít. Ale bohužel to nevyšlo. Mám totiž teď spoustu starostí, myslím, že ty taky. Doufám, že jste se s Amandou nerozešli ve zlém…" krátce se usmál. "Ani nevíš, jak rád bych tě teď viděl, slyšel tvůj hlas. Chtěl bych pozorovat tvůj výraz v obličeji, když se budeš dívat na tuhle kazetu…" dlouho mlčel a studoval protější zeď. "To je asi všechno, co jsem ti chtěl říct." Podíval se zpět do kamery a nádherně se usmál. Všiml jsem si, že se mu třpytí oči. "Dávej na sebe pozor, Frankie. Doufám, že brzy najdeš někoho, kdo ti dá lásku a koho budeš milovat."
"Ne tak jako tebe, Gee…" zašeptal jsem.
"Protože ty si to zasloužíš. Nebuď teď kvůli mně smutný, prostě si jdi svou vlastní cestou a na mě zapomeň. I když to možná bude hodně těžký. Já na tebe také nedokážu přestat myslet. Tak se měj. Ani nevíš, jak těžce se mi to všechno říká. Frankie, stále tě miluju."
Otočil se do chodby a pak věnoval pozornost zpět kameře. "Už budu muset… Bojím se o maminku. Tak… tak ahoj… A děkuju za všechno." usmíval se, pak mi krátce zamával a spojení se přerušilo.
Přistihl jsem se, že se mi z očí nekontrolovaně derou slzy.
"Taky tě miluju Gee…" šeptal jsem a co nejvíce k sobě tiskl medvídka, kterého mi daroval. "A vždycky budu."
Tvář se mi maličko rozjasnila a pousmál jsem se. Najednou mi bylo hrozně hezky.
Začnu od znova, tak, jako on. To, co jsme spolu prožili bylo nádherné, ale všechno jednou končí. Třeba opravdu potkám někoho, kdo mi dá lásku. Možná narazíme právě na sebe, pokud tomu osud bude chtít. Kdo ví, co bude dál…
Skončil jeden vztah, začne nový a možná stejně krásný. Třeba opravdu potkám někoho, kdo mě bude milovat.
Gerard odešel z mého života stejně rychle, jako do něj vstoupil. Avšak pomohl mi si uvědomit tolik věcí, připadám si teď silnější.
Mám nový byt, je pomalu nový rok. Jsem svobodný a volný. Začíná můj nový život.
načo sa tváriť, že neplačem, keď plačem? dokelu, ja som nechcela revať.... normálne som si myslela, že do komentáru napíšem "ten začiatok bol tak deprimujúci a potom to skončilo tak krásne" a kukám, že hovno :D po dlhej dobre dačo, čo mi vohnalo slzy do očí... presne si viem predstaviť, ako sa Frank cíti. bože. HNUS toto, nechcem plakať :D nie akože hnus story, hnus že sa neviem ovládať :D v každom prípade to bolo TAK strašne krásne... viac takýchto stories! dobre, ja sa upokojím, zotriem si slzy a idem sa tešiť na to niečo nové čo vymyslíš. nič lepšie ma nenapadá :D aaaach tlieskam, udržať ma pri tak dlhej story :D to dá prácu. proste krásne. krásne krásne krásne s veľkým K. ach. <333