19. února 2009 v 15:50 | Jannica
|
Tuhle povídku píšu po strašně dlouhejch dílech :D No ale myslim, že vám to tolik nevadí.. :) A taky je to přeslazený... budu muset udělat zvrat :D No, ještě si to rozmyslim...
Zůstali jsme v parku až do stmívání. Jídla jsme měli dost, a určitě jsme se nenudili. Dívali jsme se spolu na západ slunce, na takové kýčovité věci si moc nepotrpím, ale Geemu se to moc líbilo. Chtěl, aby zapadlo ještě jednou a já nevěděl, jak mu vysvětlit, že si musí počkat do dalšího dne. Zvláštní, většinou mi připadá, že takové věci bezvadně chápe. No, asi má občas prostě světlejší chvilky.
"Z-zima." Řekl Gerard a chytil se za ramena, ve snaze se zahřát. Přitiskl jsem ho k sobě. "Půjdeme."
Posadil jsem ho zpět na vozíček a naskládal na něj zase všechny věci. Do deky jsem ho zabalil, aby mi po cestě třeba nezmrzl. Rozjeli jsme se. Šel jsem svižnou chůzí, vzduch opravdu začal chladnout a z úst mi vycházla nepatrná pára. Začal jsem litovat, že jsme zašli tak daleko.
Po cestě jsme už skoro nikoho nepotkali. Nedivím se tomu. Do Domova jsme došli už skoro za tmy. Bylo dobře, že se o nás nikdo nestaral. Mamka na mě prostě spoléhala a určitě měli všichni své práce dost.
"Chceš čaj?" zeptal jsem se ho poté, co jsem ho přemístil na postel a přikryl teplou peřinou. Kývl.
"Celou větou," napomenul jsem ho s úsměvem.
"A-ano prosím, přál bych si já čaj."
"Špatně," řekl jsem a sedl si k němu. Zatvářil se nanejvýš nechápavě. "Nezdvojuj samohlásky a necpi tam to já."
"Samo - co?"
"To neřeš, naučím tě to pak. Prostě první písmena. Místo A-ano řekni ano. A vypusť to Já." Nadějně jsem na něj pohlédl. Nadechl se.
"Ano," pomalu vyslovil. "prosím, přál, bych, si, čaj…"
"No vidíš, jak ti to jde!" zaradoval jsem se a pospíchal vyplnit jeho přání.
Rozhodl jsem se ho naučit trochu gramatiku, probudit v něm cit pro jazyk, aby nestrkal do vět slova, které tam nemají co dělat, i když jsou třeba správně. Pak mě ale napadlo, že jsme vlastně ještě vůbec necvičili. To nesmíme vynechat.
Položil jsem na noční stolek dva šálky horkého čaje a nějaké sušenky.
"Gee, musíme si zacvičit."
K mému překvapení mu to ani nevadilo. Pomohl jsem mu z kalhot a už bez těch všech knížek jsem mu začal nohy zkušeně rozhýbávat. Jsem stejný jako ten doktor, dokonce bych řekl, že i o něco víc užitečnější. No a to i bez university.
Napadlo mě, že bych ho mohl učit gramatiku při tom. Souhlasil, aspoň vyplníme to ticho mezi námi.
Všechno jsem pečlivě vysvětloval a Gerard to pomalu a snaživě opakoval. Když mluvil špatně, okamžitě jsem ho opravil, jenom se usmál a naučil se slovo správně. Ty sáme věci jsem jednou učil sestřenici, když byla v první třídě. Ale vztekala se, řvala, že to dělat nechce a nemá mě ráda, protože jí prý týrám. S Geem mě to bavilo, snažil se a útěchu hledal v mých očích. Vždycky jsem ho pak odměnil sladkým, upřímným úsměvem. Tím nejcenějším, co jsem mu mohl v tu chvíli darovat.
Zbytek dne uběhl rychle a já si uvědomil, že domu se mi jít už v žádném případě nechce. Vyprchoval jsem se tedy tam a odmítl jsem Geeho milou nabídku, že mi půjčí oblečení. Bylo by mi velké a navíc to mé se zatím nejevilo jako nepoužitelné.
Gerarda každý večer odváděla sestra a připravovala ho na spaní, mohl jsem to dělat sám, ale bál jsem se. Také jsem nechtěl, aby věděli, že tu zůstávám přes noc, radši jsem se vzdálil od pokoje a čekal, až bude zpět a já se budu moct vrátit.
Lehl jsem si k němu do postele a zavřel oči. Krásně voněl.
Hladil mě po obličeji jako obvykle, vždycky se mi to hrozně líbilo. Nevím, proč to dělá, ale je to krásný. Jeho prsty jsou vždy tak jemné a opatrné, často mě napadá, že se třeba bojí, aby mi nějak nechtěně neublížil.
Usnul jsem brzy, s hlavou zabořenou v jeho krku. Bylo mi nádherně, cítil jsem se šťastný jako nikdy předtím.
Probudil jsem se jako první. Chvíli jsem Gerarda jen tak sledoval. Rozhodně nepatřil k těm lidem, kterým to ve spánku sluší, ale i tak se mi líbil. Uvažoval jsem nad spoustou věcí. V hlavě jsem přemítal o věcech, na které kluk v mém věku ani nepomyslí. Cítím se díky tomu starší, než jsem.
Vstal jsem z postele a oblékl se. Chvíli jsem se jen tak rozhlížel, než jsem našel svůj mobil na stolku, kam jsem ho před tím odložil. Display signalizoval skoro vybitou baterku a nepřijatý hovor od Christiana. Že by mě nakonec přecejen pochopili?
Uvažoval jsem, jestli mu nezavolám zpátky, když jsem slyšel zamručení z postele. S úsměvem jsem se tam podíval. Gerard se protahoval, na tváři spokojený výraz.
"Jak ses vyspal?" zeptal jsem se a sedl si k němu na postel. Rukama mě objal kolem pasu a natiskl hlavu natiskl hlavu na můj bok. Jemně jsem ho pohladil po vlasech a pak ho vzal do náručí. Spokojeně zavrněl.
Všiml jsem si, že ještě pospává, tak jsem ho opět položil do peřin a přikryl, protože to nebyla zrovna příjemná poloha a začaly mne bolet nohy.
Po krátkém zaklepání do pokoje vešla jedna pracovnice se snídaní. Trochu udiveně se na mě podíval.
"Ty už tu skoro bydlíš, ne?"
Zasmál jsem se a neodpověděl. Má pravdu.
"Gerarde dneska jsem nenašla tvůj oblíbený hrnek, tak doufám, že budeš pít i z tohohle."
Oblíbený hrnek? Trochu pobaveně jsem se na něj podíval a povytáhl jsem obočí. Začervenal se a sklopil hlavu. Mě začaly cukat koutky.
Když Sahar (tuším, že se tak jmenuje) odešla, začal jsem se trochu smát. Gerard byl ještě červenější.
"No jo…" rozhodil rukama. "J-já vim, že je to.. trapný."
Zahleděl jsem se na něj a všiml jsem si, že se mi vyhýbá pohledem. To se za to opravdu tak moc stydí? Přisunul jsem se a obmotal ruce kolem jeho krku.
"Ne, zlato, je to hrozně roztomilý." Jemně jsem mu přejel rty po tváři a on se konečně trochu usmál. "Jsi tak sladkej, když se červenáš." Přiznal jsem své myšlenky.
Asi to moc nepochopil, ale když se mi podíval do očí, možná mu všechno došlo, protože se začal taky tak uculovat. Krátce mě políbil do vlasů.
"Hele Gee," přemýšlivě jsem se zamračil, protože mě právě něco napadlo. "Proč vlastně nemluvíš před ostatními? Mohl si přeci něco říct, ne? Byli by nadšení."
"Já ne-chci." Přemýšlivě na mě hleděl. "Oni by pak ptali se a pořád otravovali dokola, že.. že mám mluvit a nechci já."
"Já tě s tim přece taky otravuju ne?" nechápal jsem, jak to myslí. On byl chvíli zticha, než se nadechl k odpovědi.
"Ale od tebe mi to nevadí ani moc."
Ta slova mě hrozně moc potěšila. Chtěl jsem mu to dokázat, tak jsem se naklonil a začal ho líbat. Přidal se a ruku mi vpletl do vlasů. Jemně kroužil jazykem kolem toho mého a pohrával si s ním, šlo mu to moc dobře. Cítil jsem jeho horké rty na svých a nemohl jsem se jich nabažit. Trošku jsem přitvrdil, poprvé za celou tu dobu to nebylo tak něžné, polibek nabýval na vášnivosti.
Gerarda to možná trochu vyděsilo, ale myslím, že se mu to líbilo, protože nadšeně napodoboval mé pohyby. Mezitím jsem rukou sjel níž po jeho zádech a vklouzl pod jemnou látku jeho trička. Škrábal jsem ho na páteři.
Najednou z jeho úst vyšel nepatrný sten. Odtrhli jsme se a pohlédli si do očí. Rozpoznal jsem v nich udivení a srach, byl zmatený, nevěděl, co to znamená. Dvěma prsty se dotkl svých rtů a vyděšeně na mě hleděl.
"To je v pořádku." Povzbudivě jsem se usmál. Chvíli jen tak koukal, než se mu tvář opět vyjasnila. Věděl jsem, že by si to rád zopakoval, já ale nemohl nikam spěchat. Vstal jsem z postele.
"Najez se." Nechtěl jsem, aby to znělo jako příkaz, měl jsem však rozrušený tón v hlase. Smutně se na mě podíval a vzal do ruky jeden rohlík.
"Ty nemáš hlad?"
Otočil jsem se k němu. Opatrně jsem zakýval a on po mě hodil pomerančem. Divil jsem se, že se trefil, chytil jsem to a vděčně se pousmál. Znova jsem si sedl na postel. Jedli jsme v tichosti, oba jsme byli ponoření do vlastních myšlenek. Gee nejspíš přemýšlel, co to bylo a já zase, jak to bude s těmi "intimnějšími" věcmi. Někdy ho budu muset poučit o TOM… ale na to je ještě dost času. Bál jsem se toho okamžiku, radši jsem nemyslel na to, jak bude reagovat.
Zatímco jsem jedl, nespouštěl jsem z něj oči. Možná mu to bylo trochu nepříjemné, ale nedal to na sobě znát. Odtrhl jsem svůj pohled až v okamžiku, kdy mi zazvonil telefon. Ohlásil jsem se.
"Ahoj Franku, tady Christian," ozvalo se. Zastavil se mi dech a musel jsem se posadit na matraci postele. Gerard se na mě otočil zkoumavým pohledem.
"No... čau. Jak se máš?"
"Ale jo, ještě to de." Zasmál se. "Víš, možná bychom si měli něco vyjasnit…" na chvíli se odmlčel. "Ale spíš osobně, než po telefonu. Máš dneska čas?"
Už jsem málem vyhrkl, že ano, když jsem zachytil Gerardovy oči. Díval se na mě smutným zamračeným pohledem, prosil mě tak, abych zůstal s ním.
"Počkej chvíli…" řekl jsem kámošovi do telefonu a zakryl dlaní sluchátko. "Gee, nebude ti vadit, když odejdu?"
"Bude!" Mračil se ještě víc. Povzdechl jsem si. "Opravdu? Víš, já bych potřeboval-"
"N-nikam nechoď!"
Svěsil jsem ramena a znova si přiložil telefon k uchu. "Promiň, ale dneska to nejde. Pomáhám mamce v domově."
"Dyť seš tam pořád, nemůžeš to jednou vynechat?"
"Ne, fakt sorry… Rád bych, ale slíbil jsem to." Zalhal jsem a to mě mrzelo. "Uvidíme se zítra ve škole ano?"
Ukončil jsem hovor a smutně koukal před sebe.
"Gerarde to musí být vždycky všechno podle tebe?!" vyjel jsem na něj. "Už jsem si málem usmířil kámoše a tobě zase všechno vadí! Vůbec mě nechápeš!" S rozlobenou tváří jsem se k němu otočil. Mračil se na mě a kýval se dopředu a dozadu. Mlaskl jsem a naštvaně šel dát mobil zpátky na stůl. Hodil jsem s ním, takže z něj vypadla baterka. Naštvaně jsem to poskládal dohromady.
"Nebuď vz-teklej!" ozvalo se od postele a to mě ještě víc rozčílilo.
"Jak nemám bejt vzteklej když sem si mohl usmířit kamaráda a ty mi to zkazíš?!"
Začal trošku popotahovat. "Já nechtěl…" rychle si hřbetem ruky utřel jednu slzu. "Promiň, m-mrzí mě to."
Rozhodl jsem se, že s ním vydržím nemluvit dlouho, jeho pláč mě ale zlomil. O minutu později jsem ho kolébal v náručí a utěšoval, že to nevadí a s Christianem se uvidím jindy. Hrozně Gerarda rozmazluju. Ale myslím, že si to zaslouží.
bože to je dokonalé x*