28. února 2009 v 21:17 | Jannica
|
Až se sama divim tomu, jak jsem na vás hodná :D Ale mám dneska nějak dobrou náladu, tak vás chci potěšit, i když jsem to měla přednastavený na zítřek:)
Už budu muset zase začít psát další díly, až doteď jsem je měla předem... No ale baví mě to, takže neni problém:)
A co říkáte na novej design? Já osobně nevim, jestli se mám smát nebo brečet :D Ten Frankův xicht :D :D
Tak já vás už nebudu zržovat, čtěte:)
Frank:
Hned ráno jsem se sebral a utíkal do Domova. Hrozně mě mrzelo to, že jsem se včera zapomněl stavit. Jak jsem jenom mohl?!
Teď si to žehlím místo toho, abych byl ve škole a učil se na písemky. Ne, nejsem šprt. Jsem jenom ctižádostivý.
Vpadl jsem do Gerardova pokoje bez zaklepání. Ještě spal, ale jak bouchly dveře, probudil se. To ne, nechtěl jsem ho vzbudit.
Posadil se na posteli a když mě spatřil, zamračil se. Věnoval mi tak hnusný pohled, že mi z toho bylo do pláče.
"Gee, Gee omlouvám se…" přišel jsem k němu. Přitáhl si kolena k bradě a začal se kývat dopředu a dozadu, bál jsem se, že dostal nějaký šok.
"V-vypadni…" zasyčel a choval se stále apatičtěji.
"Promiň, nemohl jsem včera přijít…"
"V-vypadni!" zopakoval svá slova, tentokrát mnohem hlasitěji a mnohem ostřejším hlasem. "Tak j-jdi, když… když mě nemáš rád!"
"Ale já tě mám rád! Co to povidáš?" nechápal jsem.
"Nemáš… kdyby si ty měl, tak bys přišel... chtěl bys přijít."
"Ale já chtěl!"
"Ne…" odporoval. "Nechtěl. Byl… Byl jsi s k-kamarádama. Já vím to."
Sklopil jsem hlavu a kousl se do rtu. Nevěděl jsem, co na to říct. "Máš pravdu…" připustil jsem. "Ale to přece neznamená, že tě nemám rád…"
"Znamená." Trval si dál na svém a nepřestával dělat ty hrozné pohyby. "Kdybys mě miloval, ch-chtěl bys… být se mnou. Pořád."
Chvíli jsem na něj jan tak hleděl a rovnal si v havě jeho slova. Přemýšlel jsem o tom, co mi asi chtěl říct. Pak mě to napadlo. Myslí si, že pokud ho miluju, musím s ním trávit každou vteřinku, tak, jakoby to nejradši udělal on. Nedokáže pochopit, že občas potřebuju i nějaké to odreagování s kamarády. Tohle jeho mysl prostě nepojímá.
"Gee…" vydechl jsem a přisunul se k němu blíž. Podíval se na mě tak svrchu, čekal, jak se obhájím. "Vůbec to není tak, jak si myslíš. Všechno je mnohem složitější. Pamatuj si, že i s člověkem, kterého moc a moc miluješ, nemůžeš být pořád. Kdybychom spolu byli pořád, nebylo by to pro nás dobrý. Netěšili bychom se na sebe a najednou bys mě bral jako samozřejmost… Víš, co tím chci říct?"
Nechápavě zavrtěl hlavou, avšak poslouchal. To bylo jedině dobře. Já si povzdechl a přemýšlel, jak mu to co nejjednodušeji objasnit.
"Hrozně tě miluju…" podíval jsem se mu do očí. "To, že zrovna nejsem s tebou neznamená, že lžu. Gee, pamatuj si, že ať už se děje cokoliv, ty jsi u mě vždycky na prvním místě… Kdyby ti bylo smutno nebo bys plakal, vždycky to budu já, kdo tě bude utěšovat. V takovém okamžiku bych se vykašlal na všechny své kamarády a běžel bych k tobě, jak nejrychleji bych dokázal."
Trochu se usmál a už se úplně přestal kývat. Seděl v klidu, ruce volně položené v klíně. Prohlížel si mě tázavým, ale z větší části důvěřivým pohledem.
Přisnul jsem se k němu a jemně ho chytil za bradu. Zavřel oči a čekal na polibek, musel jsem se tomu zasmát. Naschvál jsem ho napínal a když už našpulil pusu, políbil jsem ho. Opět jsem cítil jeho měkké hebké rty, jemně jsem se do nich dobýval jazykem.
Najednou se ode mne odtrhl a začal se hihňat. "Už zase…" opřel se o mě čelem.
"Co, zlato?" nechápal jsem.
"Zase to… lechtá…" podíval se mi do očí, na tváři šťastný a pobavený výraz. Rozhodl se mi to ujasnit, když si všiml mého zmateného výrazu. "Myslím… v břiše to lechtá… Vždycky, k-když mi dáš pusu… nebo se mě dotkneš. Je to příjemný…" hihňal se a já se musel usmát jeho upřímnosti.
"To proto, že jsi zamilovaný." Zasmál jsem se a on se mi zadíval do očí. Zřejmě mu tahle naše konverzace připadala víc než zábavná.
Dal jsem mu malou pusu na nos a pak vstal z postele. "Musíme si zacvičit, Gee…" namítl jsem. "Včera jsme to vynechali."
"Jo. To proto, žes nepřišel." Naštvaně našpulil rty.
"No tak…" zasténal jsem. "Už jsem ti to vysvětlil. Myslel jsem, že to pochopíš."
"Já to chápu." Zakýval hlavou. "Ale asi si to budeš muset nějak odčinit." Chechtal se.
Okamžitě jsem skočil k němu do postele a i přes smích jsem ho začal líbat tak naléhavě a vášnivě. Ruce mi okamžitě vpletl do vlasů a do polibku trochu zasténal, když jsem mírně přitlačil. Položil jsem mu dlaně na boky a tiskl jsem jeho tělo k sobě, jak nejvíce to šlo.
"Odpuštěno?" hodil jsem po něm psí kukuč a prsty jsem mu projížděl jeho krásné, husté černé vlasy.
"Ještě si to budu muset rozmyslet…" dělal zamyšleného a to mne znovu rozesmálo.
Přitulil se kě mě a začal mne líbat na tváře, než vyhledal mé rty a vklouzl do nich jazykem. Mezitím mě hladil dlaněmi všude po těle a to mi přivodilo lehké chvění. Zavřel jsem oči a jen si ho užíval.
Náhle opět zavadil kolenem o můj rozkrok a já zasténal. Podíval jsem se do jeho obličeje, tvářil se rozrušeně a nechápavě. Udělal to ještě jednou.
"Gee…" vzdychl jsem ve snaze ho zastavit, ale jeho stehno zůstalo přimáčknuté v mém intimním místě. Vypadalo to, jakoby přemýšlel, jakoby se tomu všemu snažil přijít na kloub.
"Frankie proč…" trochu se zamračil a nadzvedl se, takže jsem znova zavzdychal.
"Budu ti to muset vysvětlit…" přitáhl jsem si ho k sobě a v hlavě sbíral slova.
Brzy jsem mu řekl vše o tom, co a proč se lidem líbí, jaké je to bý vzrušený a čím toho docílit. Gerard mě napjatě poslouchal a když jem se dostal k sexu, kulil oči a zíral na mne s otevřenou pusou. Musel jsem být celý červený, když jsem to říkal. Také jsem se zakoktával, dělalo mi problémy se vyjadřovat. Kdyby to alespoň šlo říct odborně, ale Gerardovi se vše musí vysvětlit jako malému dítěti.
Konečně jsem skončil a zhluboka si oddechl. Gee stále jenom zíral, neschopný slova.
"No to je…" párkrát zamrkal, hledajíc správné vyjádření. "N-nechutný!"
"Není to nechutný, jen-"
"No fůůj.. A - A to bys jako ty a já…?"
"Gerarde, když se lidé hodně milují, dělají tyhle věci spolu a je to nádherný…"
"Tys to už to?"
"Jo." Kývl jsem a vhlavě se mi vynořily vzpomínky z minulosti. Můj první kluk. Byl fajn, ale přestali jsme si rozumnět.
"Líbilo se ti to?"
"Moc…" zamyslel jsem se.
"A,.. a s kým?!"
Podíval jsem se mu do tváře a vzápětí jsem se neubránil úsměvu. Koukal na mě, lehce zamračený, s vážným, zkoumavým výryzem v tváři. Ruce měl založené.
"Gee ty žárlíš!" smál jsem se.
Nejdřív se tvářil trochu nechápavě, pak se jeho výraz změnil do ještě naštvanějšího. "To není pravda! Jen bych chtěl vědět, kdo byl."
"Můj bývalý a zároveň první kluk." Přiznal jsem.
"Líbil se t-ti?"
"Jo… tenkrát ano…"
"Víc než já?!"
Zase jsem se začal smát. Jemu to ale moc vtipný nepřišlo.
"Neboj…" přitáhl jsem si k sobě jeho tělo. Nevyškubl se mi, ale ani obětí neopětoval. "Nikdo se mi nemůže líbit víc, než ty… To ti slibuju."
"Ale jsou hezčí… Tak proč já?"
"Nikdo není hezčí." Ujistil jsem ho. "Ty jsi nejhezčí… Myslíš si to samé o mě...?" nenápadně jsem vyzvídal…
"Jo…" kývl a mě se ulevilo. Obrátil se tváří ke mně. "Jsi dokonalý… až… až na ty věci. Na který myslíš."
Zasmál jsem se, ale docela mě to mrzelo. Myslel jsem, že to bude chápat. Takhle jsem reagoval, když mi bylo sedm a mamka mi řekla, jak se dělaj děti.
Pokud si bude tvrdohlavě stát za svým, můžu se s milováním rozloučit. Ale třeba ho přesvědčím o tom, že je to ve skutečnosti nádherný.
Franku, dost teorie. Teď praxe!!!
Samozřejmě suprové!