2. února 2009 v 8:46
|
Přišel... zvrat.
Jak dramatické!
Tak čtěte a nemějte to nikomu za zlé:)
Frank:
Probudil jsem se poměrně brzy, Gerard už byl ale vzhůru. Koukal na mou tvář a mě napadlo, že po ránu musím vypadat opravdu zajímavě.
Usmál jsem se na něj a on mi to oplatil. Najednou jsem znova pocítil to chvění v mém žaludku a musel jsem odvrátit oči.
"F-Frank, co t-ti je?" Gee zřejmě vycítil mou nevolnost. Obmotal kolem mě jednu ruku, čímž to ještě více zhoršil.
"Ale nic." snažil jsem se neznít rozrušeně. "Gee, všechno je v pořádku."
Usmál se a kývl. Já vstal a šel se obléknout. Brzy na to přijela snídaně.
Gerard měl opět problémy s příborem, ale tentokrát jsem si ho moc nevšímal. Nemohl jsem. Místo toho jsem stál u okna a díval se do zahrady. Byla fakt nádherná. Všude stromy a zalená tráva, pomohlo mi to se odprostit od mých špatných myšlenek.
Z mými zády se ozval bolestivý zvuk. Polekaně jsem se otočil. Gee už dojedl, talíř byl položen zpět na tácu, co ležel na stolečku. Nechápal jsem, co se děje. Najednou zakřičel a z jeho úžasných očí vytekla jedna slza.
"Co ti je Gee?" zmateně jsem přešel k posteli a sedl si na okraj.
"B-bolí!"
"Co tě bolí?!"
Ukázal na svoje nohy. Odhrnul jsem peřinu a pohlédl na ně. Opatrně jsem se ho dotkl a on sebou cukl. Cítil jsem v jeho svalech napětí. Věděl jsem, že je to dobře. Vrací se mu do činnosti nervy, které tak dlouho zaostávaly. To je trochu nepříjemné.
"To přejde..." uklidňoval jsem ho a zároveň mu stíral slzy, které se dostaly ven.
"Frankie... pom-moc."
Nevěděl jsem, jak mu to ulehčit. Kdyby byl úplně zdravý, nebrečel by a dokázal by bolest překonat. Jelikož je jiný a chová se jako dítě, je to s ním složitější.
Nakonec jsem do rukou jemně vzal jednu jeho nohu a začal jsem mu jí pomalu promačkávat. Pod mými prsty se svaly uvolňovaly. Gee se trochu zklidnil, slzy už netekly a i přes bolestivý výraz v obličeji se usmíval. Občas sykl, když jsem se dotkl citlivějšího místa. Pořádně jsem mu promasíroval obě nohy.
"Je to lepší?" tázavě jsem se mu zadíval do očí a on kývl.
"Nepřestávej..." potichu zašeptal mým směrem.
Podivil jsem se jeho reakci, ale nedělalo mi problémy pokračovat. Znova jsem mu tedy začal nohy masírovat, snažil jsem se být opatrný. Líbilo se mi, jak si Gerard užívá mé doteky. Přivíral oči a usmíval se. Poznal jsem, že se mu do nohou vrací cit. Je to jenom otázka času, kdy jimi zase začne normálně hýbat.
Najednou někdo zaklepal a do pokoje vstoupila máma.
"Frankie?" zamračila se. "Co tu děláš?!"
"No... cvičim s Gerardem."
"To vidim, ale... jak to, že nejsi ve škole?!"
Najednou mi došlo, že vlastně není víkend, ale teprve pátek. Takže tu vůbec nemám být. Místo toho, abych se zvedl a urychleně vypadl, jsem jenom pokrčil rameny a usmál se.
"Myslim, že tady jsem užitečnější."
Mamka zakývala a přestala se tak mračit.
"To jistě, ale nebudeš mít pak problémy z maturitou? Jsi skoro v posledním ročníku..."
Musel jsem uznat, že má pravdu. Jenže...
"Gee, chceš abych tu zůstal?" otočil jsem se k němu. Třikrát horlivě zakýval a mě bylo jasné, že jsem se rozhodl. Máma se bezradně usmála a odešla.
"T-ty nechceš za kamarádama...?"
"Víš, co jsem ti o nich řikal..." povzdechl jsem si.
"Ale u-určitě to bude už dobře." tvářil se tak vážně, až mě to rozesmálo.
"I kdyby, jsi pro mě důležitější ty..." usmál jsem se na něj.
Byl možná trochu zaražený, mlčel, jenom mi koukal do očí.
***
Gerardovi bylo záhadou, jak ho může mít Frankie radši, než své kamarády. Jeho, který špatně mluví, neumí chodit a je ve všem pomalejší. Jeho, vydeptaného postiženého sirotka z ústavu. Gee se nikdy neměl moc rád. Nelíbilo se mu, že je jiný. Často si přál odejít nahoru, za mámou a tátou. Věděl, že tam by se měl určitě lépe, než v tomhle světě plném opovrhování nad jinými.
Hrozně si vážil toho, že tu s ním Frank je. Vycítil, že mu nepomáhá jenom ze soucitu. Má ho opravdu rád. Občas nechápal Frankovo chování, to, jak se vždy třese, jen, když se o sebe náhodně otřou rukama.
Gee ale měl podobné pocity. Nedokázal si je vysvětlit. Uvažoval i nad tím, že by svého kamaráda mohl třeba milovat. Ale má být kluk a holka, ne? I když... Frankie přece říkal, že někdy to může být i jinak. On sám je takový případ. Proto ho kamarádi zavrhují. Co když je na tom Gerard taky tak?
Rozhodl se Frankovi své pocity popsat. Věděl, že tím nic nezkazí, když se zeptá, co to vlastně je.
"Frankie?" pomalu ho oslovil, dával si pozor, aby to znělo zřetelně. "Jak poznám, že někoho miluju?"
Frank si povzdechl. Myslel si, že se ho na to někdy Gerard zeptá, ale teď nevěděl, jak odpovědět.
"To cítíš tak nějak zevnitř..." odpovídal pomalu. "Máš zvláštní pocit v břiše, je ti nádherně, když jsi v blízkosti člověka, kterého miluješ. Chtěl bys být pořád jen s ním..." Frankie vlastně popisoval, co cítí, anižby si to uvědomoval. "Rychleji ti buší srdce, pořád na něj myslíš. Jsi nervózní...."
Gee mlčel. Lehl si zpátky na postel a přemýšlel o těch slovech.
***
Frank:
Oblékl jsem ho a zadíval se na něj. Pořád přemýšlel.
"Gee, nepůjdeme psát?" zeptal jsem se.
Pomalu kývl, jakoby mě snad ani nevnímal. Dotáhl jsem ho na vozíček a přivezl ho ke stolu. Sám si vzal tužku a čekal, co mu zadám. Řekl jsem mu, aby napsal svoje jméno, jestli si to ještě pamatuje. Pak jsem ho učil další písmenka.
Tak jsme trávili celé dopoledne, dokud nám nepřivezli oběd. Já už tady i jím, v podstatě bych se mohl hned nastěhovat. Ale přecejen mi něco z mého starého života zbylo.
Gerard dojedl a jenom se na mě díval. Bylo mi to trochu nepříjemný ale překousl jsem to. Stále se do mě vpíjel pohledem, u toho si pohrával se svými prsty. Připadalo mi, jakoby chtěl něco říct, ale nevěděl, jak.
Odložil jsem svůj talíř zpátky na tác a odnesl to na stolek.
Gerard seděl na posteli a koukal do zdi. Vůbec nemluvil. Já už nevěděl, co dělat, tak jsem začal poklízet věcil, na stole. Rovnal jsem pastelky a tužky, když mě vytrhl z práce jeho hlas.
"Frankie?" zašeptal potichu, ale ne natolik, abych to nemohl slyšet.
Přišel jsem k jeho posteli a zadíval se na něj.
"Já p-přemýšlel." pokračoval, hrozně pomalu a váhavě. "Víš.. já.."
Najednou se mi hluboko vpil do očí a zachvěl se. Nadechl se. Napjatě jsem čekal, co mi poví.
"Miluju tě, Frankie."
Pohled okamžitě sklopil dolů na peřinu, zatímco já lapal po dechu. Cože?! On mě.. on mě miluje? Stejně, jako já jeho? Myslí to vážně?
A může vůbec někdo jako Gee cítit, co je láska? Zatřásl jsem hlavou a podíval se mu do tváře. Stále měl sklopenou hlavu, jakoby se za to snad styděl. Trochu se červenal, bylo to hrozně moc roztomilý. Dal jsem hlavu do dlaní a povzdechl si.
"Musim jít." řekl jsem.
"Ale-"
"Mám ještě hodně učení, tak ahoj." vstal jsem a šel ke dvěřím.
"Je pátek!"
Podíval jsem se na jeho zklamaný výraz. Pevně jsem sevřel rty, zakýval a bezeslova odešel.
***
Jen, co bouchly dveře, Gerard začal hystericky plakat. Nemohl popadnout dech, zabořil hlavu do polštáře, ruce sevřeny v pěst.
Věděl jsem, že mě Frank nemá rád; říkal si. Vždyť to bylo přeci jasné. Jak by někdo mohl mít rád takovou zrůdu, jako je Gerard? Vždyť mu nic nejde, nic neumí.
Gee viděl jenom tu špatnou stránku jeho osoby. Už neviděl tu jedinečnost, co má uvnitř. Vždycky se vcítí do druhých, umí pomoci. I když je trochu pomalejší, stále je chytrý. Nechápal svou vnitřní krásu. Svou skvělou povahu...
Myslel si, že když Frankovi řekne to o svých citech, že se třeba usměje a poví mu totéž. Nebo zašeptá, že tomu musí nechat čas. Také by mohl odpovědět, že je mu to líto, ale jsou stále jen kamarádi.
Všechny možnosti by byly dobré. Až na tuhle. Odešel.
Co když se nevrátí? Co když ho Gerard už nikdy neuvidí? Frankie se mohl polekat jeho lásky a utéct. Je tak zbabělý!
Bojí se milovat někoho; pomyslel si Gee. Bojí se, že by mohl milovat mě.
Ještě více se rozplakal. Chtěl by ho zpátky. Proč tu není? Proč ho neuklidňuje zrovna v té nejtěžší chvilce?
Teď už nemá nikoho. Máma.. Táta.. Frank. Ti všichni jsou pryč. A on je sám.
z tejto story som úplne namäkko....