28. března 2009 v 13:04 | Jannica
|
No... já... vás upozorňovala...
Možná se někomu z vás naplní obavy, ale... No prostě doufám, že se vám to bude i přes to líbit. Samozřejmě ne to, co se tam děje, myslím ten příběh. Tak se zhluboka nadehněte a čtěte:)
A byla bych ráda, kdybyste mi napsali komentář:)
Po vydatném obědě jsem musel jít zase do práce. Antonietta mi chtěla přibalit svačinu, ale odmítl jsem. Nejsem malý kluk, umím si něco vzít sám. Navíc se stejně asi k večeru zastavím na pivo.
Cesta k hradu nebyla moc dlouhá, stejně jsem si ale osedlal koně. Je to rychlejší a pohodlnější, člověk si neprošlape podrážky.
Otevřeli mi bránu a já mohl vjet dovnitř. Nechal jsem si vraníka odvést do stáje a pak konečně obešel hrad, abych mohl vstoupit do starých, trochu zrezivělých dveří. Vždy jdou otevřít hrozně ztuha, to je dobře, aspoň tam jen tak někdo neleze.
Sešel jsem schody a minul jednu odbočku, která vedla nejspíš k celám a skladišti. Šel jsem rovnou do mučírny, kupodivu tam žádný trestanec nebyl. Poflakovalo se tam jen pár katů, leštili ostré kovové předměty, utahovali stroje. Hádal jsem, že dneska bude celkem klid.
Náhle se ale z dálky začal ozývat hrozný křik a řinčení zbraní. Můj pohled se upřel do chodby a já čekal, kdy spatřím nově příchozího.
Vedli dalšího posedlého, tentokrát to byl mladší muž. Zaujalo mě, s jakou vervou kopal do stráží ve snaze se vyprostit z jejich silných paží nebo jim alespoň uštědřit nějakou ránu. Nebyl jako ostatní, ti většinou šli, s hlavou sklopenou, přijímajíc svůj těžký osud.
"Nechte mě!" zakřičel a kopl našeho muže takovou silou, že začala téct krev. Teď, když odpadl jeden se snažil zbavit druhého. Někdo okamžitě přiskočil a společnými silami ho přimáčkli ke stěně, kde jeho ruce sepli nahoru do silných okovů. Chvíli se ještě snažil vzpírat, než mu došlo, že je to bezúčelné. Uvolnil se, jeho svaly se povolily a on zhluboka, přerývaně dýchal. Byl celý roztřesený.
Kat z něj serval poslední zbytky oblečení a šel si pro bič. Prohlížel jsem si jeho doposud neposkvrněná záda. Kůži měl bledou a suchou, ostatně jako každý nováček. Hlavu otáčel ze strany na stranu, snažil se něco zahlédnout, aby alespoň věděl, na co se má připravit. Skoro mi ho až bylo líto.
Najednou bez varování schytal jednu ostrou ránu. Sykl jsem, když se mu na kůži objevila dlouhá čára, vedoucí od krku až k bokům. Ztuhl a bolestně vykřikl.
"Ž-žádný hřích," promluvil pomalu, "nezůstane n-nepotrestán."
Obvyklá věta. Za ní dostal ještě jednu, tentokrát o dost větší ránu. Poslouchal jsem zvuk ostře dopadajícího biče, který si nacházel cestu pod kůži na každém možném místě, společně s bolestným křikem a občasným mumláním nějakých, zřejmě latinských, slov.
"Své víry se stejně nikdy nevzdám," dál si trval na svém, i když už sotva mluvil a jazyk se mu pletl. "Klidně mě zabijte, k pohanství mě nedonutíte."
Po úporných padesáti minutách měl hlavu už jenom volně opřenou o rameno, byl naproto bezvládný a smířený s tím vším. Těď se z těch lidí stávají pouze hračky, kteří zažívají takovou bolest, že už jí skoro ani necítí.
Kat konečně skončil a jiný chlap ho odvázal z těžkých okovů. Sotva se udržel na nohou, vzal jsem tedy džbán vody a šel mu ho podat.
Podíval se na mě a roztřesenýma rukama si vzal nápoj, začal žíznivě pít. Sledoval jsem ho. Bylo mu asi stejně let jako mě, nechápal jsem, jak takový mladý a dospělý člověk může ztrácet rozum.
"Děkuju," řekl potichu, když dopil. "Bůh vám to zaplať."
Zakroutil jsem hlavou a odešel. Zřejmě si nevšiml, že jsem celou dobu stál o kus dál a sledoval jeho hrozné utrpení. Jinak by mi neděkoval a už vůbec by se nezmiňoval o tom jejich Bohovi.
Nasadili mu pouta a vlekli ho pryč do cely, nechal se pokorně vést, s hlavou sklopenou. Už neměl tolik elánu jako předtím. Nedivím se.
Chvíli jsem ještě jen tak postával a hleděl za nimi do temné chodby, než jsem zatřepal hlavou a začal se znova poflakovat. Moc práce tu nebylo, několik lidí dokonce odešlo domu, protože usoudili, že tam budou určitě užitečnější.
"Co se vůbec stalo s tou ženou, co tu byla včera?" zeptal jsem se Marca a přisedl si k němu.
"No, nevim to jistě…" zahleděl se do kalichu s vínem, "ale myslím, že se pokusila utéci. Teď jí hledaj, podařilo se jí proklouznout strážím."
"Vypadala na umření, kde najednou vzala tolik energie?"
"To víš, asi boží vůle," ucedil se sarkasmem v hlase. Oba jsme se rozesmáli. "Bylo to v noci, teď se určitě někde plazí."
Strnule jsem hleděl před sebe a přemýšlel. Pokud jí najdou, bude to ještě horší. Asi jí ubičují k smrti nebo dají do kola, každopádně jí jen tak nepověsí. To by pro ni byla moc lehká smrt. Možná soudce určí jako trest skonání na hranici.
Povzdechl jsem si nad smutným osudem této nebohé trestankyně, neboť ve mně přecejen zbylo trochu lidskosti, nemohl jsem si nevšímal toho utrpení, které je všude kolem.
Ti starší, co tu pracují déle, už ztratili všechen soucit, proto jsou k ostatním tak hrubí a nikomu nepomáhají. Stvořili si nenávist vůči světu, jakousi nepřekonatelnou bariéru.
Už poprvé, co jsem vstoupil do těchto temných míst, jsem si uvědomil, že pouze já budu nejspíše "ten hodnější", který nedává rány bičem tak ostré a hluboké. Že já budu ostatní mírnit, aby ty špatné lidi nezabili hned na místě. I když tak by to možná pro ně bylo lepší.
K večeru už odešli i ti zbývající muži, mě se však vůbec nechtělo domů. Řekl jsem tedy, že tam ještě alespoň trochu uklidím, co kdyby ráno nečekaně přišel na kontrolu třeba samotný pan král.
Světlo v místnosti bylo matné a jak nastalo ticho, začal jsem se trochu bát. Všechny ty hrůzostrašné stroje se zdály být ještě strašidelnější a nebezpečnější, všímal jsem si i koutů mučírny, i když ve dne jsem tam ani okem nezavadil.
Rozhlížil jsem se kolem, zrychleně jsem dýchal a rentgenoval každou chodbu, která tam vedla. Nepřál bych nikomu zažít noc v podzemí, ještě k tomu v této místnosti.
I když… naši zajatci tady jsou pořád. Pro tu ženu muselo být strašné lézt v tomhle nečasu ven.
Radši jsem se tedy za neustálého ohlížení vydal zpátky. Začínala mi být trochu zima a já nechtěl prochladnout, na to se může dokonce i umřít.
Vyšel jsem z místnosti a šel dlouhou tmavou chodbou dál, že jdu špatně jsem si uvědomil až u těžkých kovových mříží. Sakra vlezl jsem mezi cely.
Polekal jsem se. Co když ten jejich Bůh opravdu existuje a teď se mi snaží pomstít stejnou měrou? Uvězní mě a začne peklo.
Zatřásl jsem hlavou. To je přeci naprostý blábol. Chovám se jako holka.
Náhle jsem zaslechl nesouvislé mumlání slov, zřejmě v cizím jazyku. Otočil jsem se směrem, odkud ty zvuky pocházely.
V rohu cely se krčil nějaký člověk, celý se třásl. Hlavu měl v dlaních a tmavé ušpiněné vlasy mu padaly přes křečovitě sevřené prsty.
Asi vycítil mou přítomnost, protože ke mně pozvedl svůj ustrašený pohled. Probodl mě očima, až mi přeběhl mráz po zádech. Málem jsem upustil plápolající louč, kterou jsem pevně svíral v pěsti.
"Bože, jestli jsi to ty, dostaň mě odsud," šeptal.
Kopl jsem do mříží, až se hlasitá kovová rána rozlehla po chodbě. Polekaně sebou cukl a vzápětí zaskuhral.
"Žádný Bůh není. Vzdej se těch svých připitomělých názorů a možná budeš jednou zase volný."
Namáhavě se zvedl a přešel až k mřížím, chytil se za ně. Byl maličký kousek ode mě a já poznal, že je to ten mladý muž, kterého dneska přivezli.
Díval se na mě a já se ho začal bát. Černé vlasy mu padaly do očí a zpoloviny kryly divoký a rozlobený pohled. Na těle měl několik šrámů, jejichž krev ještě ani pořádně nestačila zaschnout.
Chtěl jsem ucouvnou, ale v tom okamžiku prostrčil ruku ke mně a hrubě mě chytil za tvář. Pevně mě sevřel prsty, chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem otevřít ústa. Natáčel si mou hlavu za strany na stranu a prohlížel si mě.
"Taková andělská tvář," říkal potichu, "A srdce černé jako uhlí. Za své hříchy jednou tvrdě zaplatíš."
Pustil mě a trochu do mě strčil, takže jsem zavrávoral.
Otočil se, aby šel zpět a já si tak mohl dobře prohlédnout jeho zraněná záda. Stále jsem se bál, ale zároveň mi ho bylo líto.
"J-já nejsem zlý…" zašeptal jsem skoro neslyšně.
Znova se ke mně otočil čelem. "To se uvidí u Posledního soudu…" hlas měl ledový a nenávistný.
"Je to jen má práce!" ohradil jsem se.
"Můžeš se dívat na to, jak lidé trpí, když nic neudělali? Jak je každý odsuzuje jen pro to, v co věří? Nikdo zde nemůže říci svůj názor, vyjádřit se. Všechno je nařizováno, kdo vyznává něco jiného, než sám král, je automaticky posedlý a nesvéprávný."
Přistoupil jsem blíž k mřížím a zahleděl se na něj. Přemýšlel jsem o jeho slovech, přebíral jsem si je v hlavě. Asi má v něčem pravdu. Každý má mít svou vlastní hlavu a vyznávat si to, co chce. Nebát se někam patřit. Ale křesťanství je posedlost. To, jak slepě následují svého Boha, to, že by pro něj byli schopni zemřít.
Ano, náš pan král ví, co dělá.
Otočil jsem se a odešel, cítil jsem, jak mi jeho pohled propaluje záda.
no fíha.....(následuje dlouhé ticho, nevím, co říct)... mně se to moooc líbí... ono to snad začíná pochybovat, chm chm chm...