17. března 2009 v 20:09 | Jannica
|
Trochu jsem si pospíšila:) Překecali jste mě:)
Ještě bych se chtěla připomenou mýma dalšíma dvěma blbostma, který jsem stihla vytvořit a dát na Youtube :D
-tohle- - to je Evolution of Gerard Way, název snad mluví za vše, nehorázná blbost... opravdu slepičina :D :D
-tohle- - je můj videoklip na Disenchanted. S krtečkem:) Já se poslední dobou s tou tvorbou vážně nějak rozjíždim :D :D
Mikeyho slova jsem si vzal k srdci a hned další den, v neděli, jsem vyrazil ven. Přemýšlel jsem, kam pujdu a nakonec jsem si na netu vyhlédl jeden slibný rockový koncert.
Připravoval jsem se tak dlouho, jakobych snad šel na první rande. No ale stálo to za to. Vypadal jsem celkem k světu.
Koncert začínal od půl deváté a já vyrazil akorát tak, abych tam byl v osm. Nemělo by to být nic velkého, jenom takový zapadlý klub.
Když jsem tam dorazil, už tam bylo celkem dost lidí, pokuřovali a pili, zatímco na pódiu sestavovali aparaturu.
Sedl jsem si k baru a objednal si colu. Čekal jsem a užíval si tu příjemnou atmosféru. Opravdu jsem se těšil, už dlouho jsem nikam nevyrazil.
Vedle mě si stoupl nějaký mladý kluk a objednal si panáka. Kopnul to do sebe a pak teprve poručil jedno velký pivo. Otočil se na mě a trochu divně si mě prohlížel.
"Co že jenom nealko?" trochu pobaveně se usmál.
"Jsem abstinent," odsekl jsem. Div se mi nezačal řehtat.
"Jo ták… Odkdy? Rodiče zakázali?" zvedl obočí a já se na něj zhnuseně podíval.
"Ne. Jsem vyléčenej alkoholik a nechci do toho spadnout znova."
Najednou se na mě začal dívat trochu jinak. Zakýval hlavou a možná se i trochu zastyděl. Já si ho konečně mohl trochu prohlédnout.
Byl asi stejně vysoký jako já, vlasy světle hnědé, padající do čela. Vypadalo to, že si je spíš prohrabuje prsty než aby vzal někdy do ruky hřeben.
Obličej měl mladý a v hluboce tmavých, modrých očích mu hrála taková veselá jiskra. Líbil se mi. Byl zvláštní.
"A co drogy?" zeptal se najednou.
Divně a zamračeně jsem se na něj podíval.
"Hnus… svinstvo… Radši bych chcípnul než začal brát."
"Jo, jasně." Zakýval. "Souhlasim. Tim si lidi akorát kazej život. Nechápu…" usmál se na mě a já si všiml jeho rovných bílých zubů. Má úsměv jako Hollywoodská hvězda.
"Co tě přivedlo sem?" zeptal jsem se, aby konverzace nevázla.
"Chtěl jsem se trochu odreagovat. Víš, poslední dobou jsem hrozně sám, furt jenom sedím doma a nudim se, chtěl jsem konečně vylízt ven a potkat třeba nějaký nový zajímavý lidi."
"Jo, tak to jsme na tom stejně," přiznal jsem. "Taky mě doma nic nedrželo, chtěl jsem se jednou trochu pobavit."
Chápavě přikyvoval.
Pak už koncert začal a my šli do davu si to pořádně užít.
Když to skončilo, jen jsem zhluboka oddechoval a vnímal poslední zbytky endorfinů, co se mi uvolňovaly do mozku.
Šel jsem zpět k baru a tam se s ním znova potkal. Zářivě jsme se na sebe usmáli.
"Skvělý co?" smál se.
"Jo… dokonalý."
"Tohle mi fakt chybělo…. Konečně něco jinýho v tom stereotypnim životě…"
Chvíli jsme mlčeli a popíjeli, já zase colu a on pivo.
"Hele jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se mě.
"Gerard."
"Já Christian."
Podali jsme si ruce. Všiml jsem si, že při tom dotyku sebou nepatrně cukl. Usmál jsem se na něj a chvíli jsme si jen tak koukali do očí.
Brzy na to se naše poznávací konverzace rozrostla v přátelské kecání.
Řekl mi, že je gay a já nemohl uvěřit svému štěstí. Třeba je to právě ten pravý, kterého hledám!
"Jsi tu autem?" zeptal se, když se blížila jadna v noci, aneb klub už se brzy zavíral.
"Ne…"
"Tak čim?" divil se.
"Autobusem a pak pěšky…" pokrčil jsem rameny a on zase jenom tak divně koukal, cože jsem to za exota. Pak se trochu zasmál.
"No tak nechceš svézt?"
Chvíli jsem váhal. "Ale jo, rád bych. Dík." Zamyslel jsem se. "Ale pil jsi."
"Vim… máš řidičák?"
"Jasně." Kývl jsem.
"A nechceš řídit?"
Rozesmáli jsme se.
Půlhodinu na to jsem už seděl za volantem jeho super auta a startoval. Cestou jsme přemýšleli, jak to udělat, když je to auto jeho a já ho řídim. Naštěstí jsme zjistili, že bydlíme dost blízko sebe, takže si klidně těch pár bloků můžu dojít.
Smáli jsme se té náhodě, opravdu mi připadalo, že se k sobě dost hodíme.
"Hele Gee…" zavolal na mě, když jsem byl na odchodu k sobě domů.
Otočil jsem se.
"Nemáš třeba messenger nebo tak něco?"
"Ne…" zavrtěl jsem hlavou. "Nějak moc ty netový věci nevedu."
Chvíli na mě zase jen tak zíral s pootevřenou pusou. "Aha…" řekl tiššeji. "Jsi zvláštní. Jiný než ostatní. Líbíš se mi." Usmál se a já mu to oplatil. Možná jsem se trochu červenal, ale byla tma.
"A telefon?"
"Jo, jasně. Tak špatně na tom zase nejsem." Zasmál jsem se a sdělil mu své číslo. Pak mi vesele zamával a zmizel ve svém domku, já se otočil a šel svou cestou.
Frank:
Celou neděli jsem byl doma. Ležel jsem na posteli a koukal na telku. Vypnul jsem si telefon, aby mě nikdo nemohl štvát, protože mi bylo víc než jasné, že kdyby mě někam pozvali, šel bych.
Dávali nějaký akční film a já urputně fandil těm mafiánům. Bohužel prohráli. No, to se dalo čekat.
Na konci byla líbací scéna - žena, coby oběť se vrhla kolem krku svému zachránci a náhodou i manželovi. Nechápu. Nikdy bych si nevzal chlapa od CIA.
Omyl - nikdy bych si nevzal nikoho.
Pokud bych ho nemiloval.
Ha, to je přece blbost. Co jsem to říkal? Láska neexistuje. Pro mě. Alespoň od jistého času ne. Ale na to teď nebudu myslet.
Přepnul jsem to na jiný program, protože reklamy byly fakt nudný. Uvědomil jsem si, že zaujatě hryžu víčko od pet lahve a tak jsem s tím okamžitě skončil. To už snad potřebuju dulík nebo co.
Opravdu jsem neměl co dělat. Sám se prostě neumím zabavit. Sám se neumím udělat pořádně.
Vzal jsem si židli, přisunul si jí k oknu a sedl si. Do uší jsem si dal sluchátka a poslouchal svou oblíbenou hudbu, zatímco jsem pozoroval spěchající lidi pode mnou, v rušné ulici. Bylo mi smutno, přepadla mě nostalgická nálada. Nesnáším sentimentálnosti. Tak proč jim poslední dobou tak propadám?
Trhnul jsem sebou a uvědomil si, že jsem musel usnout. Zvlášní, unavený nikdy moc nebývám. To bude tím nic neděláním.
Cítil jsem, že něco není v pořádku, jen jsem nedokázal přijít na to, co.
Gerard:
V pondělí jsem se probudil s více než dobrou náladou. Bylo mi přímo nádherně! Ten včerejšek mi vážně prospěl, na koncerty bych mohl chodit častěji. A navíc jsem potkal super kluka. Mohlo by z toho být třeba něco víc… Neříkám, že bych nechtěl. On se tvářil, že by taky rád. Myslím, že jsme si padli do oka.
Odpoledne mi zazvonil telefon, na dysplayi neznámé číslo. Než jsem to zvedl, chvíli jsem přemýšlel, kdo by to mohl být.
Ohlásil jsem se.
"Ahoj Gee!" hlas na druhé straně zněl radostně…
"Uhm… kdo je tam?"
"Jasně, promiň." Zasmál se a já ho v tu chvíli poznal. "Christian." Potvrdil mé mylšenky.
"Čau, rád tě slyšim." Uvelebil jsem se na pohovce a usmíval jsem se jako měsíček.
"To já tebe taky… Jak se máš?"
"Jo, jde to… Co ty?"
"Mám se fajn, ale bude to ještě lepší, když se mnou půjdeš ven…"
Chvíli jsem mlčel. "Tak jo." Oznámil jsem nakonec. "Kdy? Kde?"
"Do kolika máš práci?" zeptal se.
"Nemám. Soukromník."
"Jo tak. Tim líp. Tak co třeba hned?" zněl vesele.
"No… tak za dvě hodiny?"
"Dobře… A půjdeme třeba do Starbucks?"
"Jasně, budu tam." Usmál jsem se pro sebe.
Pak jsme si ještě chvíli povídali, já mu to ukončil s tím, že mám ještě něco na práci.
Musel jsem se přece trochu připravit.
Nakonec jsem měl ještě půlhodinu k dobru, tak jsem si pustil CD a vesele pobíhal po bytě ve snaze ho uklidit. No jo, jednou začas se ty poházené věci musí urovnat. Tak proč to neudělat hned, když mi to zrovna nevadí.
Blížil jsem se k jeho domu, už tam stál a šel mi naproti. Zamával jsem na něj. Když jsme k sobě došli úplně, chvíli jsme jen tak mlčeli a prohlíželi se, než jsme se pozdravili. Nemohl jsem z něj spustit oči, vypadal naprosto úžasně. Vlasy sčesané do čela a trochu rozcuchané, vyjímaly se pod nimi modré oči. Na sobě uplé černé džíny a volnou košili. Myslel jsem, že asi omdlím nebo co. S tak hezkým klukem jsem se nesetkal dlouho. Snad jen jeden by se s ním mohl srovnávat. Frank. Ale na něj teď v žádném případě nechci myslet.
Sedli jsme si do Starbucks a popíjeli jsme kafe, zatímco jsme si neustále vyměňovali významné pohledy a sladké úsměvy. Dozvěděl jsem se o něm hromadu věcí, stejně tak, jako jsem toho na sebe prozradil. Zamlouval se mi vteřinu od vteřiny víc a myslím, že já jemu také.
Hodiny letěly rychle a brzy se začalo stmívat. Zastavili jsme se až před mým domem, doprovodil mě.
"Líbíš se mi, Gee…" řekl najednou, trochu tišeji a nesměle sklopil hlavu. "Asi trochu víc se mi líbíš…"
"To ty mě taky…" usmál jsem se a on vzhlédl, s jiskřičkou naděje v očích. Cítil jsem mezi námi takové zvláštní kouzlo…
"Můžeme se ještě někdy sejít?"
"Samozřejmě."
"Byl bych moc rád…" koukal mi do očí. Já jeho pohled oplácel a na tváři mi hrál malý sladký úsměv, co patřil jen a jen jemu.
Najednou se naklonil a dal mi pusu na tvář. Opět se odtrhl a chvíli jen tak těkal očima, protože nevěděl, co smí. Připadal mi hrozně roztomilý, natáhl jsem ruku a krátce ho pohladil po vlasech, tochu se zklidnil a já ho konečně políbil.
Jemně jsem přitiskl své rty na jeho, byly měkké a chutnaly sladce a po kafi. Objížděl jsem jejich obrysy, nasával jsem jeho spodní ret a užíval si vzájemnou blízkost.
Christian si mě chytil kolem pasu a polibek ještě víc prohloubil. Já mu prsty vplétal do těch úžasných vlasů a hrál si s nimi, prohraboval jsem je dozadu. Asi bude mít místo toho jednoduchého rozcuchu rovnou dredy.
Odtrhli jsme se od sebe a chvíli na sebe jen tak koukali.
"Není rychlý se líbat na druhý schůzce?" zeptal se opatrně.
"Tohle je naše druhá." Uspozornil jsem ho a jemu se rozšířil úsměv. "Víš, když něco chci, udělám to hned…"
Koukal na mě tak zvláštně, asi jsem se mu dost zamlouval. Těšilo mě to.
"Tak ahoj…" zašeptal jsem, on mě konečně pustil a já odešel do svého domu.
"JO!!" zakřičel jsem, když za mnou bouchly dveře. "Jo! Jo!" padl jsem na postel a začal se šťastně smát. Bylo mi nádherně. Vždyť se mi také plnil sen!
Měl jsem chuť se rozbrečet štěstím. Tak dlouho jsem sám a najednou… Můžu mít nádherného milého kluka.
Popadl jsem mobil a vytočil číslo, co dávno umím na zpaměť.
"Ahoj Mikey!!" zakřičel jsem hned, co to zvedl.
"Uhm… tady Alic, já ti ho dám…"
"Jé ahoj… promiň…" zasmál jsem se. Asi jsem jí trochu vyděsil.
Chvíli bylo ticho, než jsem konečně mohl mluvit s bráchou.
"Gee! Co tě vede k tomu, abys volal v takovou hříšnou hodinu?"
"Neuvěříš, co se mi stalo!" spustil jsem. "Hrozně moc ti děkuju, žes mě donutil jít ven…"
Všechno jsem mu to do detailů povyprávěl a podělil se s ním o svou radost. Šílel se mnou jako nějaká puberťačka, oba jsme se chovali jako potrhlý holky ze střední.
Už jsem neměl takové deprese jako předtím, nesžírala mne samota. Někdo o mě stál.
Ou... Gerarde ty jsi pako... v kolik hodin jsi mu volal proboha? XD ale jako přeju ti to... už to bylo hrozný jak se furt trápil :-) ajku ale co Fee?