25. března 2009 v 7:20 | Jannica
|
Včera jsem měla dost práce na svym druhym blogu, který jsem obnovovala... Tak se omlouvám.
A před chvílí jsem si v záchvatu sebeupravování žiletkou rozřezala mý nejlepší džíny.Fajn. Vypadá to hrozně.
No nic, tady je další díl.
EDIT: Laivine mě poprosila, abych vám oznámila, že se vrátila na svůj starý blog a to
my-chemical-frerard.blog.cz (nejen já mám debilní adresu :D) Dozveřejňuje tam i Zápisky starého ochlasty :)
Frank:
Druhý den jsem šel z práce o trochu dřív, bolela mě hlava. Šéfová mi řekla, že jestli ještě jednou jedinkrát usnu, tak poletím. To mi nijak náladu nezvedlo, budu si prostě muset dávat pozor.
Rozhodl jsem se, že ty mejdany trochu omezím. Přecejen mi to nesvědčí. Věřím, že dřív nebo později se vrátí vše do normálu, ale do té doby se od toho jasně distancuju. Nechci skončit jako troska. I když to už asi stejně jsem.
Protivně jsem hodil dnešní poštu na stůl a začal se tím probírat. Samé letáky! Slyšel jsem, že Amerika má rekordní počet letáků rozeslaných do domácností za den. No, asi je to blbost, člověk se dozvídá všemožné kravinky. I když tomuhle by to odpovídalo.
Narazil jsem na obálku, která mě rozčílila asi nejvíc. Spozdné za nájem! Už je to asi třetí měsíc, co jsem to nezaplatil. Když já znám lepší věci, za co utrácet, než je ten zkurvenej nájem!
Došel jsem do koupelny a tam si namočil hadr do ledové vody, pak jsem si ho dal na hlavu a rozvalil se na posteli.
_
O víkendu jsem kupodivu nic nedělal. Přišla mi sice asi tuna sms a mailů, jestli nechci někam zajít, že se pořádá party u té a té osoby, unavovalo mě to. Vždyť ty lidi ani pořádně neznám. Jasně, nikdy mi to nevadilo, šel jsem i na oslavu kluka, kterého jsem v životě neviděl. Ale někteří lidé prostě chtěj mít ve svém domě tolik účastníků, co se jim tam vejde, takže nikoho neodmítají. A už vůbec ne mě, já totiž umím zapůsobit.
Neděle byla už o něco lepší den. Šel jsem nakupovat oblečení, i když jsem neměl dost peněz. Nakonec jsem stejně zůstal v obchodě s pánským spodním prádlem. Byl tam moc hezký prodavač. Zkoušel jsem si uplé červené boxerky a naschvál jsem nechal trochu odhrnutý závěs do kabinky. Když jsem pak u pokladny platil, řekl, že má ještě jedny podobné, co by se mi líbily, na skladě a jestli se nechci jít podívat. Pak jsme si to tam vzadu rozdali u zdi. Bylo vzrušující vědět, že může kdykoliv někdo přijít.
Neděle večer ale byla naprosto příšerná. Nejen, že jsem se cítil divně po tak špinavém sexu. Seděl jsem před televizí, sledoval nějakou střílečku a měl jsem náladu opravdu k zbláznění. Přemýšlel jsem totiž. Ale ne o normálních běžných věcech, o klukách, o tom, kam si vyrazím příště. Hloubal jsem totiž nad smyslem života.
No opravdu - k čemu tady vlastně jsem?
Dospěl jsem k názoru, že k tomu, abych obšťastňoval a bavil ostatní lidi.
Ale tato odpověď mě neuspokojila a já byl celý mrzutý.
Další den v práci. Pondělí. Jak já ten den nenávidím! Teď mě sice nebolela hlava, žaludek a rozkrok jako ostatní pondělky, ale v hlavě mi zůstalo zafixováno, že se začátkem týdne dějí hrozné věci.
Pohledem jsem zavadil o časopis, který nechal na stole můj kolega. Nějaký umělecký. Academy Art, nesnáším tyhle věci. Nechápu, jak se někdo může zaobírat takovými blbostmi jako malování nebo sochaření, vždyť to akorát tak zabírá čas! Dnešní svět je uspěchaný a zmatený, copak nikdo nechápe, že pro umělce tady prostě není místo? Jsou ztracená existence.
Něco mi ale nedalo a já časopis vzal do rukou. Sotva jsem ale otočil na první stránku, přede mnou se objevila rozzuřená šéfová.
"Iero!" zařvala tak rychle, až jsem nadskočil. "Můžete mi vysvětlit, proč jste zařadil Pána Prstenů do dívčích románů? A proč jste vyměnil cedulky na regálech - místo beletrie sci-fi?!"
"J-já…" zakoktal jsem se. "Omlouvám se."
"Tak tohle byla poslední kapka." Dala si ruce v bok. "Už předtím jsem vás varovala, navíc tu máme celkem dost stížností od návštěvníků knihovny. Spíte v pracovní době, často chodíte v podnapilém stavu, chováte se arogantně, neochotně a děláte nám bordel v knihách. Máte padáka. S okamžitou platností!"
Stál jsem zdrcený před budovou. Tak tohle byl šok. Co budu dělat? Práce se tak snadno nesežene. Šlapat nechci, to už jsem si tenkrát vymyslel. A jiná práce? Nic, co by bylo vhodné pro mě. Možná bych mohl najít jinou knihovnu, ale až se dozvědí, že mě z té předchozí vyhodili…
Povzdechl jsem si a šel na autobus. Vůbec mi nebylo veselo, ale ani jsem si s tím nelámal hlavu. No co, vždycky budu mít co jíst.
Dorazil jsem domu a hodil na stůl svazek lesklých papírů. A hele, to je ten časopis! Pousmál jsem se. Zůstal mi v ruce, když jsem spěšně odcházel. Alespoň něco z toho mám.
Sedl jsem si a konečně otočil první list. Sice jsem si pořád myslel, že je to blbost, ale zvědavost byla silnější.
Nuda. Nuda. A zase nuda. Co přimícháte do barev, aby měli jasnější odstín? Da Vinci a jeho záhadný obraz. Ten s tou ženskou.
Nuceně jsem došel až na konec a náhle mé oči něco upoutalo. Byla tam povídka, jméno autora mě rozesmutnilo. Gerard Way. Proč vždycky narazím na někoho s tím křestním jménem, jako bylo toho kluka z oslavy? Není přece až tak časté. No, asi si jenom moc všímám.
Povzdechl jsem si a vzpomněl si na Gerarda. Byl to pro něj určitě nepříjemný zážitek. Rád bych věděl, jak se potom cítil.
Přelétl jsem očima text a najednou to ve mně hrklo. To snad ani není možný… Začal jsem číst.
Příběh to byl poutavý, napínavý a nechyběla v něm ani vášeň a lítost. Přistihl jsem se, že je mi do pláče, zároveň jsem nemohl uvěřit tomu, že tohle psal opravdu ten samý Gerard, kterého jsem připravil o "panensví". Muselo to být hrozné, cítil jsem se provinile.
Všechna má naděje, že jsem mu nijak neublížil, se rozpustila. To, jakým způsobem popisoval mě, jak barvitě vylíčil tu touhu, která ho ovládala. Psal o tom, jak jsem ho sváděl, jak hnusně jsem se k němu choval. A pak… jak jsem ho opustil. Dokonale jsem se do toho příběhu vžil, připadalo mi, jakoby se mi to znova odehrávalo před očima. Uvědomil jsem si, že jsem ho v ten čas opravdu zlomil, on naivně věřil, že by někdy mezi námi mohlo být něco víc.
Z úvah mě vyrušil zvonek. Celý rozmrzelý a zničený jsem šel otevřít a v duchu nadával, že mě ruší v tak nevhodou chvíli.
"Exekuční služba, dobrý den," ozval se nabušený chlápek a bez dovolení vstoupil do mého bytu.
Díval jsem se, jak mi polovinu věcí polepuje červenou páskou s nápisem "zabaveno". Už mi to bylo docela i jedno, stále jsem byl ve svých myšlenkách u Gerarda. Musím se mu nějak omluvit. Ano, musím ho najít.
Další den nastal opravdu zmatek. Před barák přijel stěhovák a mohutní chlapi odnášeli můj nábytek pryč.
Jednoho z nich jsem vojel v kuchyni. Za to mi neodnesl ledničku, asi proto, že byla polepená výsledkem mé práce.
"Sakra!" zaklel jsem, když se můj byt vyprázdnil, a to doslova. Kopl jsem do zdi a narazil si tak palec u nohy. "Sakra!"
Vyhlédl jsem z okna. Velké auto s mými věcmi právě startovalo.
Pohlédl jsem na stůl na časopis A-A, co tam zůstal od včerejška. Byla na něm také červená lepička "zabaveno", ale to udělali jen pro to, aby se mi vysmáli.
Vytáhl jsem z pod postele svůj notebook a zapl ho. Brzy jsem se dostal na net a tam do hledáčku na google zadal Gerardovo jméno. Vyjela mi jeho webovka.
ked sa dari tak sa dari :D nemozem si pomoct,ja sa neskutocne smejem :D