29. března 2009 v 12:44 | Jannica
|
Že by něco velice podobného zvratu?
Teď budete asi trochu zmatení... :D
Čím více jsem si o něm četl, tím mi byl bližší a já pocítil záchvěv lítosti. Jsme oba úplně jiní. On je ten umělec, které já nesnáším a já musím jemu připadat také jako naprosté individum.
Prostě jsme na sebe nikdy neměli narazit. On se nějakým omylem dostal na stejné místo jako já, anižby tušil, co přijde.
Cítil jsem hrozné nutkání se s ním znovu sejít a alespoň se mu omluvit. Říct mu, že mě to mrzí, že jsem ho neměl takhle nutit.
Choval jsem se sobecky a teď už to vím.
Měl tam fotky ze svého vlastního ateliéru, vypadalo to moc hezky. Očima jsem zabrousil dál a zjistil si adresu. Opsal jsem si jí na malý papírek a uložil jí do kapsy, nechtěl jsem jí v žádném případě ztratit.
Mrkl jsem na hodiny, bylo něco málo po poledni, tak jsem si šel do kuchyně alespoň pro rohlík, vezmu si ho na cestu.
Na chodbě jsem popadl svou oblíbenou bundu, do ruky klíče a šlo se.
Sotva jsem zamkl, za zády se mi objěvila domovnice. Je to hrozná baba, myslí si bůhví co, když má byt v centru. Nafoukaná, bohatá a zlá.
"Iero…" promluvila tím svým ječákem. "Právě jsem za vámi šla. Chci vám oznámit, že nechci, abyste už tady dál bydlel. Vyhodím vás na-"
"No super," ucedil jsem přivolal si výtah. Ona za mnou zaraženě zírala.
"Protože opakovaně neplatíte nájem, a děláte bordel. Myslete si, co chcete, já to stejně vím."
"Jo-o!" vykulil jsem na ní oči a zakroutil hlavou. "Sbalím si věci."
Zmateně stála a koukala za mnou, když jsem nastoupil do výtahu a odjel, plný chtíče se znovu setkat s Gerardem. Byl jsem nervózní. Hrozně moc nervózní.
Jeho ateliér jsem hledal dost dlouho, chodil jsem s tím lístečkem a ptal se lidí, jestli mi neporadí, jako zmatený japonský turista. Každý mě posílal někam jinam, jen jeden řekl, že Waye zná a poradil mi správný směr. Prý chodí kupovat ta jeho veledíla nebo jak to říkal.
Člověk, který je povoláním malíř, musí být prostě šílený. A jestli ne, zblázní se z toho.
Upřímně jsem se Gerarda bál… co když je to vážně nějaký psychopat?
Srdce mi divoce bušilo, jakoby snad chtělo vyskočit z hrudníku, a krev se mi zastavila v žilách. Zalapal jsem po dechu, když jsem spatřil dole v domě menší skleněné dveře, které na sobě měly oloupaný nápis "ateliér" a pod tím jeho jméno.
Šel jsem k tomu a nahlédl dovnitř, nic jsem tam však neviděl. Místnost byla celkem prázdná a prosvětlená, válely se tam jen nějaké kreslící potřeby a byl tam docela nepořádek.
Pomyslel jsem si, že mu to asi moc nevynáší, proto také píše do časopisů.
Docela mě zklamalo, že tam nebyl, budu to muset zkusit asi jindy. Ale vážil jsem tak dlouhou cestu…
Náhle mě něco napadlo - co když tady i bydlí? Očima jsem zabloudil nahoru k menšímu domku, byl trochu zanedbávaný, ale hezký.
Otevřel jsem si tedy branku a vešel, zaplavil mě nepříjemný pocit, jakoby se něco mělo stát. Stoupal jsem po menších schodech k domovním dveřím.
Zazvonil jsem. Nikdo neotevíral. Až když jsem tiskl zvonek po druhé, jsem zaslechl kroky a šramot.
Dveře se otevřely a v nich stál on. Zarazil se, když mě viděl, byl nejspíš dost šokovaný. To já také.
Černé rozcuchané vlasy mu padaly do tváře, zpola zakrývaly hluboké hnědé oči, kterými na mě vyděšeně hleděl. Měl bledou pleť, tvář mu zdobila malá vráska od smíchu. Teď se trochu kousl do rtu, nevěděl, co dělat. Nikdy jsem ho neviděl střízlivý, byl nesktečně pěkný.
"Franku…" řekl nakonec.
"Ahoj Gee." Usmál jsem se na něj.
"Tak tebe bych tu vážně nečekal…" poškrábal se ve vlasech. "No… co tu chceš?"
"Omluvit se… nepozveš mě dál?"
"Ono se to zrovna moc nehodí…" nasadil zkroušený výraz. "Mám tu návštěvu tak.."
"Mě žádná návštěva nevadí." Usmál jsem se. "Já se rád seznamuju…"
Ohlédl se za sebe a pak se nejistě vrátil k mým očím. Jenom tak postával a zřejmě přemýšlel, co se mnou. Začalo mi to být trapné.
"Zlato koho to tam máš?" ozvalo se zevnitř a vzápětí přišel z pokoje… panebože to je Christian!
Přesně ten Christian, jehož jméno se mi drhne v krku. Ten, na koho jsem si už dávno zakázal myslet. To kvůli němu už nevěřím na lásku, nesnáším romantické filmy. Všechno takové mi ho připomíná.
S ním jsem se poprvé a naposledy zamiloval. Kdybych to tenkrát jenom tušil…
"Franku…" vydechl překvapeně a celý zbledl.
"Jdi od něj pryč!" zamračil jsem se na něj. "Okamžitě jdi od Gerarda pryč! Copak ti to už není blbý?! Víš, jak jsem kvůli tobě musel trpět?! Ty hajzle!"
Do očí se mi nahrnuly slzy, protože jsem si to všechno připomněl. "Svádíš tady nevinný kluky a-"
"To říká ten pravej…" ozval se Gerard. Opíral se o stěnu, měl založené ruce a mračil se na nás oba.
"Vy se znáte?" Christian by zřejmě naprosto překvapený.
"Jo, byli jsme na stejné oslavě, jemu se nakonec podařilo mě svést a i přes to, že jsem nechtěl, se se mnou vyspal. Bylo to vlastně skoro znásilnění. A potom mě odkopl jako rozbitou hračku. Takhle probíhalo moje poprvé." Neunikl mi ten zlý tón v jeho hlase, propaloval mě pohledem.
"Gee…" Ten hnusák se k němu přisunul a položil mu ruku kolem ramen, konejšivě ho objal.
"Christiane jdi od něj pryč!" začala ve mně vřít krev. Tohle dopadne hodně špatně.
"Franku ty vypadni, nevím, co jste si udělali, ale on je zlatý člověk."
"Neznáš ho, nevíš co je zač! Nedopustím, aby se ti stalo to samé, co mě!"
Najednou zpozorněl a podíval se na toho lamače srdcí přísným a zkoumavým pohledem.
"Gee, přece mu nevěříš. Já tě miluju…"
"Stejně jako mě a hromadu jiných kluků." Zamračil jsem se.
"Proč by to dělal?"
"Protože-"
Najednou Christian natáhl ruku a zabouchl dveře. Zůstal jsem stát venku a zhluboka oddechoval. Tohle jsem opravdu nečekal. Gerard má vážně smůlu. Nejdřív narazí na mě a pak na něco mnohem, mnohem horšího.
Gerard:
"Co to bylo?" zeptal jsem se pomalu. Štvalo mě, jak se na mě teď lepil.
"Pusť to z hlavy, Frank je prostě závistivej psychouš."
"Co to bylo?" zopakoval jsem svou otázku a se zamračeným výrazem jsem se mu vyškubl. Odešel jsem do obýváku a tam jsem se posadil na pohovku. On si přisedl, koukal na mě smutným pohledem.
"Frank mě prostě a jednoduše nenávidí," povzdechl si a zesmutněl. Dal hlavu do dlaní a trochu se třásl, bylo mi ho líto. "Kdysi dávno jsme spolu chodili…" začal vyprávět. "Byl to moc milý kluk, ale chytal se všech špatností. Alkohol, mejdany, sex… A bohužel i drogy."
Zalapal jsem po dechu. Tenhle kluk s takovou děstkou tvářičkou, že by fetoval?
"Vím, že na to nevypadá, ale… No prostě byl na tom tenkrát hodně zle. Měl partičku svých kamarádů, který mu dodávali nejdřív jenom trávu, nakonec skončil na pervitinu. Snažil jsem se mu pomoct, chtěl jsem ho z toho vytáhnout, ale… Prostě se mi to nedařilo. Miloval jsem ho, ale Frankovi nebylo nic cenné. Využíval mě pro peníze, choval se ke mně hnusně. Jednou jsem mu ten perník zabavil s tím, že už prostě brát nebude. A víš, co udělal, Gee?" do očí se mu nahrnuly slzy a přisunul se ke mně, pevně jsem ho objal.
"On… on se mě pokusil zabít." Zalapal jsem po dechu. "Vzal na mě nůž, byl zdrogvaný, nevěděl o sobě. Udělal mi tři hluboké rány…" vyhrnul si tričko a tím odhalil už skoro nepatrné jizvy. "Naštěstí mě v čas našla sestra a ta zavolala sanitku. Jinak bych už tady asi nebyl…"
Hrozně plakal. Hladil jsem ho po hlavěa líbal na tváře, tiskl jsem ho na své tělo, abych ho nějak uklidnil.
Nakonec si položil hlavu do mého klína a natáhl se na sedačce, hrál jsem si s jeho vlasy. Stále ještě posrkával, uvědomoval jsem si, jak to pro něj musí být těžké. Setkat se znova se svým vrahem… Ani bych nevěřil, že je Frank něčeho takového schopen.
"Miluju tě Gee…" zašeptal.
"Já vím, já tebe taky…"
Otočil se na mě a s úsměvem mi pohlédl do očí. To bylo totiž poprvé, co jsem mu to řekl.
"Udělal bys pro mě všechno?"
Přikývl jsem. On se stále tak krásně usmíval, než se zvedl, aby mě mohl něžně políbit.
začínám nenávidět toho christiana...o co že to bylo upně naopak....že se fee jen bránil a tak ho pořezal...a nebo si to udělal sám