14. března 2009 v 12:27 | Jannica
|
Včera sem to nějak nestihla zveřejnit, byla jsem pryč... Tak to máte dneska:) A potěšily by mě komentáře, děkuju... :)
Stále Frank:
Probudil jsem se na zemi nějakého pajzlu. To byla zase pařba. D o k o n a l ý.
Dokonalý? Vstal jsem a chytil se za třeštící hlavu. Dopl jsem si pásek od kalhot a rozhlédl jsem se. Vzpomněl jsem si, kde je vlastně východ. Nenamáhal jsem se hledat známé, nebo Matta, prostě jsem bez rozloučení vyšel ven. Nahmatal jsem v kapse mobil a musel jsem mu nasadit baterku, aby fungoval. Co jsem proboha zase vyváděl? Po zapnutí jsem zjistil, že je sedm hodin ráno…
Hm, tomu by odpovídalo to pološero.
Ani bych neřekl, že to bylo dokonalý. Bylo to dost hrozný. Akorát je mi z toho špatne. Zase.
Jel jsem rovnou domu, uvědmil jsem si, že je sobota a v duchu jsem se zaradoval. Nemusím do práce. To
je dobře, tam bych totiž měl čas na přemýšlení a zase by se mi do hlavy vetřel Gerard.
Kurva, už zase mi myšlenky směřují k němu.
Rychle jsem dojel domu a zalezl do koupelny, tam jsem se znova udělal. Jo, jsem trochu nymfoman. Ale nestydím se za to. Jenže se mi teď stalo něco nečekaného, neuvěřitelného.
Gerard. Při prožívání orgasmu jsem myslel na něj. Kdyby to byl Paul, Luke, Steven, kdokoliv. Nedivím se. Ale proč k sakru zase ON?!
Jsem přešlej.
Šel jsem si tedy lehnout. Konečně jsem se odprostil od těch ošklivých myšlenek a usnul. Po tak náročném dni - noci - by spal každý.
Vzbudil jsem se až k večeru a rozkoukával jsem se po bezesné noci. Vyhlédl jsem z velkého skleněného okna do ruchu podvečerního velkoměsta. Bydlím v malém, ale celkem moderním bytě. Líbí se mi tady. Je tu spoustu lidí, hromada klubů, kde mě už dobře každý zná. Uvědomil jsem si, že mám hlad. Co třeba někam vyrazit?
Okamžitě jsem začal vrtět hlavou jako cvok. To né, jenom to né…
Sám jsem se divil své reakci, vdyť se přece nikdy nestraním, nejsem zvyklý být sám.
Ale teď si sám připadám. A navíc myslím, že si rozodně nepomůžu tím, že půjdu do pochybné společnosti. Jak to?
Už jsem párkrát zažil ten pocit, kdy kolem mě bylo spoustu lidí, avšak já se přímo sžíral samotou. To mi pak stačil jeden dobrý sex a všechno bylo v pohodě.
Jenže teď na takovou léčebnou metodu nemám ani pomyšlení.
Chtěl bych někoho, koho bych měl opravdu rád. A on mě. Mohl bych se vedle něj ráno probuzet, ale ne v bordelu a cizí ložnici. Ale doma.
Snad nevěřim na lásku? Ne, takový kecy…
Láska není, lásku si lidé namlouvají, protože se potřebují na něco upínat. Vlastně ten cit neexistuje. Je jenom sex.
Vzpomněl jsem si, jak jsem viděl v televizi poprvé a naposled romantický film. Bylo mi z toho na nic. Láska hrozně omezuje.
Ale stejně bych někoho potřeboval. Aspoň kamaráda.
Vstal jsem z postele a odšoural se do kuchyně, kde jsem prohledával ledničku. Našel jsem jenom kousek okoralýho sýru a tvrdý chleba.
"To tady opravdu není nic jinýho?" zaskučel jsem. Asi budu muset opravdu ven.
Najednou můj pohled zavadil o mrazák. Okamžitě jsem se k němu rozeběhl a otevřel ho. Byla tam pizza! Krásná, mražená, šunková pizza!
Jakoby to bylo znamení, že dneska nemám nikam chodit. Okamžitě jsem ji strčil do trouby a díval jsem se, jak se tam peče. Měl jsem hrozný hlad.
Po úžasné večeři jsem si sedl na sedačku a přepínal programy v televizi, nakonec jsem zastavil u nějakého akčního filmu. Ani nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Gerarda.
Co asi teď dělá? Jak se má? A odkdy se zajímám o pocity druhých?!
Přemýšlel jsem tedy o tom, čím mě tak zaujal. Byl jsem jeho první. Není kvůli tomu nešťastný? První sex má být přeci krásný. A já ho k tomu donutil. Musí mít výčitky.
I když - já o svoje panictví přišel na hajzlech.
Gerard:
Probudil jsem se na sedačce. Rádio už dávno dohrálo. Sakra, jak jsem jenom mohl usnout. Bylo něco kolem poledne, usoudil jsem, že je čas na oběd.
Vzpomněl jsem, si, že se mi o něčem zdálo. Se zamračením jsem se snažil vybavit střípky, které mi zůstaly v mysli. Frank. Ano, byl v tom Frank. Zase on!
Nemůžu na něj přesat myslet. Proč? Možná proto, že mi tak ublížil.
Uvařil jsem si vajíčka a slaninu, je to spíš snídaňové jídlo, ale mě postačí jako oběd.
U jídla jsem opět myslel na něj a v duchu si za to nadával. Mé vědomí se hádalo samo se sebou, připadal jsem si jako schyzofrenik.
Umyl jsem prázdný talíř a odešel jsem do ložnice. Ze šuplíku jsem vytáhl své staré povídky a začal jsem jimi listovat, abych se odreagoval. Nešlo to ale. Stál se mi v mysli vynořovala tatáž osoba!
Najednou jsem dostal nápad. Vypíšu se z toho. To mi jednou poradil psycholog. Dřív jsem tam docházel, kvůli depresím ze samoty.
Vzal jsem si čistý list papíru a propisku. Mnoho lidí, se mě ptá, proč nepíšu na počítači, ale takhle je to lepší. Najsem zrovna fanoušek těch všech elektrických vymožeností. Počítač mám, ale ani ho moc nepoužívám. Jenom, když musím.
Začal jsem psát. Můj příběh. O mě, o něm. Jak jsme se potkali, vyspali se spolu. Jak se teď cítím. Dokonale jsem popsal své pocity, myšlenky. Byla to vlastně skoro úvaha.
Ale naší sexuální scénu jsem samozřejmě nepopisoval do podrobna. Nepíšu erotické povídky. Navíc by mi to cenzurovali a já se nechci ztrapnit.
Bylo mi smutno, když jsem dopsal poslední slovo. Ale pomohlo mi to si všechno uvědomit. Nesmím se trápit, život jde dál.
Přejel jsem své dílo očima a pak ho začal číst. Povedlo se mi. Obvykle si v tomto směru moc nevěřím, ale musím uznat, že tohle opravdu není špatné.
Po krátkém přemýšlení jsem se usmál a vložil papír do obálky. Připsal jsem k tomu ještě krátký dopis a zalepil jsem to. Ještě jméno, adresa… a bylo to.
Měl jsem z toho takovou radost, že jsem hned vyletěl z baráku a hodil to do poštovní schránky.
.
O pár hodin později jsem začal litovat. Neměl jsem to posílat. Proč? Protože si to chci přečíst znova. Že já přecejen radši nepíšu na počítači!
Sáhl jsem po telefonu a vytočil číslo svého bráchy. Pozval jsem ho na návštěvu, jsem hrozně sám.
O hodinu později už bouchal na dveře. Okamžitě jsem mu otevřel a objal ho. Mám ho moc rád, vždycky mě dokáže povzbudit nebo utěšit.
Uvařil jsem nám kafe a klábosili jsme o věcech, co se dějou v okolí.
Rozhodl jsem se vypovídat.
Mluvil jsem o Frankovi, o té párty, o mém násilném poprvé. Napjatě mě poslouchal, ve tváři vážný a ustaraný výraz. Když jsem skončil, přešel ke mně a objal mě. Tiskl mě ve své náruči dlouho, nechtěl mě pustit. Věděl, že to potřebuju. Pomohlo mi to.
Připadalo mi, jakoby mi ze srdce spadl kámen. Odlehčilo se mi. Už jsem to nedusil v sobě, řekl jsem to svému nejbližšímu člověku.
Mikey se ode mne odtrhl a dal mi pusu na tvář. "To bude dobrý…" povzbudivě se usmál. "Zapomeň na něj, všechno se spraví."
"Já vím, ale prostě na něj nedokážu přestat myslet."
"Nech tomu čas, Gee… Vyraž si mezi lidi, jdi se bavit. Třeba se seznam s někým novým."
Mlčel jsem a přemýšlel o jeho slovech.
"Potřebuješ si někoho najít. Přítele nebo přítelkyni, to už je jedno. Hlavně, aby tě ten člověk miloval."
"Seš si jistý, že někdo takový existuje?"
"Určitě. Stačí se dívat." Jeho slova zněla tak krásně, vracela mi světlo do duše. Začal jsem věřit, že se projednou karta štěstí otočí na mou stranu.
Mikey k večeru odešel za Alic, jeho přítelkyní. Už spolu i bydlí a plánují rodinu. Často jsem se přistihl, že mu tajně závidím. Je ale hnusný žárlit na vlastního sourozence, takže jsem si za to v duchu vždycky nadával a připadal jsem si ještě hůř.
hihi...pěkný mooc pěkný....konečně mu to dochází...ale stejně si myslim že to bude eště hódně alouho trvat....já mám času dost...tak dááál!