3. března 2009 v 8:57 | Jannica
|
Jdu ulicí a dělám si bubliny ze žvejkačky. Ruce mám vložené v kapsách, i když se mi tam díky mým těsným džínům sotva vejdou. Na pravé noze mám jednu natrhlou conversku a na druhé ošoupanou tenisku. Jo, vím. Jsem výstřední. Ale nevadí mi to.
Pohledem přejedu všechny domy těch zbohatlíků. Je tu ticho a klid, mám tu mnohem víc času na přemýšlení, než u nás v té špinavé čtvrti. Tam abych se bál vyjít z bytu. Na sídlišti se poflakují samé pochybné existence, skejťáci a sprejeři. Rozbíjejí okna v přízemních patrech, kradou a ostatním dávají jasně na jevo, že je to jejich revír. Taky je tam spousta feťáků, ale ti mi až tolik nevadí.
Uvědomím si, že už mám být dávno na natáčení. Ned mě zabije.
Přidám do kroku a pospíchám k autobusové zastávce.
"Gerarde kdes kurva zase byl?!" rozčiluje se mladý brýlatý kluk, když konečně vstoupím do ateliéru.
"Promiň, máma mě zdržela."
"Vždyť už dva roky bydlíš sám."
"To neznamená, že mi furt nevolá," ohradím se a odložím si na věšák odrbanou džínovou bundu.
Ned je budoucí režisér, je v posledním ročníku FAMU, takže teď natáčí vlastní krátký film. Já úspěšně prošel komparzem jako podivné idnividum, mám tedy tu čest hrát jednu z hlavních postav.
Převlékl jsem se do otrhaných hadrů mladého kluka - bezdomovce a obdržel jsem krabicové víno. Pak mi ještě strčili do pusy jointa a poté, co mě nalíčili do naprosté bělosti a udělali mi monokl, mě usadlili do rohu špinavé místnosti.
V téhle scéně jsem měl jenom sedět a tvářit se tragicky. Právě totiž spáchala sebevraždu má přítelkyně dealerka.
Ozval se krátký zvuk klapky a kamera zaostřila.
Vjel jsem si rukou beznadějně do vlasů a podíval jsem se vedle, jakobych chtěl skrýt slzy. Vžil jsem se do deprese.
"Stop!" Ned ukázal zvednutý palec, ale pak se přemýšlivě zamračil. "Gerarde přesto, že jsi hrozně smutný, se musíš tvářit aspoň trochu zhuleně. Ano, uvědomuješ si hroznou realitu, ale zároveň jsi vydeptaný, takže se snažíš zapomenout."
"Dobře…" kývl jsem a přitáhl si kolena víc k tělu. "Nic mě netěší, všechno je ztraceno, zůstávat střízlivý nemá cenu…" mumlal jsem, abych se víc vžil do charakteru postavy.
"Výborně. Jedem! Klapka!"
Bouchnul jsem svou hlavou o zeď a popotáhl z cigarety. Krabicovým vínem jsem vztekle hodil před sebe a křečovitě jsem zavřel oči. Pak jsem se skaleným pohledem podíval kamsi do blba a znova se věnoval jointovi.
"To bylo super!" nadšeně zatleskat režisér. "Z tebe jednou něco bude! Věř mi, jsi talent! A teď máš dvacetiminutovou přestávku.
Líně jsem vstal a protáhl se. Život herce je krásný. Zábavný a ne nijak tvrdý. Mnohem lepší se tu před kamerou flákat jako bezdomovec než chcípat vedrem v nějaké kanceláři.
Vyšel jsem ze studia, potřeboval jsem na záchod. Chvíli jsem musel bloudit, budova to je totiž veliká.
Poté, co jsem vykonal svou potřebu jsem vyhlédl z okna. Venku bylo hnusně, za takového počasí mě vždycky chytne špatná nálada.
Protože jsem se ještě nechtěl vracet zpět, s povzdechnutím jsem si sedl na zem pod okno. Opřel jsem se o topení a zavřel jsem oči.
Když v tom jsem slyšel, jak se rozrazily dveře. Někdo vešel.
Tak tohle bude ještě zajímavý....ale jinak moc hezký...