16. března 2009 v 16:33 | Jannica
|
Hlasování teda bylo hodně vyrovnaný, už jsem si skoro myslela, že nebudu vědět, co psát, ale nakonec vyhrál statek:) Tak si to užijte...
Jo a Pařmena jsem přejmenovala na Nancy Boy, může za to velice výstižná písnička od Placebo:) Jsem ráda, že má ta povídka trochu "důstojnější" název a ne tak debilní jméno :D
Nasedli jsme do vozidla a oba jsme se připoutali. Zatraceně mě bolela ta noha. Kdybych dával větší pozor, tak by se mi nic nestalo. No ale na druhou stranu by mě nemohl zachránit Frank.
"No tak kde bydlíš?" podíval se na mě.
Zůstal jsem na něj civět a přemítal jsem, co mu mám říct. Nechce se mi zrovna domu.
"Nebydlím."
"Co? Nedělej si zase prdel. Jsi hrozný lhář. Sám vím, že bezdomovec nejsi."
"Jsem, jenom to o mě ostatní nevědí."
Podíval se na mě takovým nakvašeným pohledem, že jsem se začal bát a radši jsem se rozhodl kápnout božskou.
"Dobře," povzdechl jsem si. "Bydlím v hrozný čtvrti, kde jsou samí skejťáci, co mě nenávidí, takže se mi tam zrovna moc nechce. Je to takový hrozný sídliště, nelíbí se mi tam. Pojeďme radši k tobě!" Je asi divné, když se člověk sám k někomu pozve, ale v této situaci jsem si to odpustil.
"Obávám se, že tam se ti taky nebude moc líbit." Nespouštěl ze mě pohled. "A navíc tě tam nechci."
"Co?!" vyjekl jsem. "Já jsem těžce zraněný!"
"Akorát sis rozkousl ret," namítl.
"A mám něco z kotníkem. Nemůžu chodit."
"Prostě nechci chodit do svýho mega domu s tebou, když tě ani pořádně neznám."
"Wow, do mega domu? Ty máš nějakou vilu?" Nadšeně jsem se k němu otočil. "To musíš být docela v balíku." Jinými slovy: Staneme se nejlepší kamarádi, že ano?
"Ne, jen jsem nevěděl, jak nazvat ranč."
Spadla mi čelist. Ranč? Co ten tam dělá? Dojí krávy?
"Aha…" byl jsem docela dost zklamaný. Potřeboval bych občas finančně založit. "No nevadí, tak tam jedem."
Cítil jsem, jak se potichu vzteká. Vyzařovala z něj negativní energie, rukama křečovitě svíral volant a zuby měl zatlé. Kdyby mohl pohled vraždit, silnice by byla už dávno mrtvá.
Za hodinu a půl jsme dojeli na nějakou pustinu. Vypadalo to tam jako z minulého století, nikde ani noha, jen vyprahlá půda a krákorání vrán. I když nejsem moc společenský typ, přecejen mi tu chyběl nějaký život…
"Hele jediný dýchající tvor v tomto okolí jsi ty?" nedalo mi to, abych se nezeptal.
"Ne, ještě chovám králíky." Volant už skoro rozřízl nehtama. Asi čekal, že se mu začnu pošklebovat, ale tak zlý bych nebyl. Soucitně jsem na něj pohlédl a pak doslova vybuchl smíchy.
"Já věděl, že tě sem nemám vodit," zavrčel, zatímco zabočil na jedno pole a drkotavou jízdou jsme se dostali až před…
"Co to je?" valil jsem oči.
"Mé bydliště." Vystoupil z auta.
Vypadalo to jako nějaká zchátralá zřícenina. Kdysi dřív to nejspíš byl statek, nebo tak něco. Měl jsem co dělat, abych se znova nerozesmál.
Jelikož jsem pořád nemohl chodit, trochu hrubě mě dotáhl ke dveřím, které odemkl. Nevím, na co mu ten zámek je, když se určitě dají snadno prokopnout.
Vevnitř to nebylo tak strašné jako na venek, sice jsme museli projít studenou chodbou s pavučinami, ale všechno vynahradil obývací pokoj. Na jeho zařizování si musel dát záležet.
"Máš to tu hezký," usmál jsem se. On mi věnoval jeden ze svých nechápavých pohledů.
Posadil jsem se na gauč a dál si to prohlížel. U zdi byl zařízený pěkný prostorný krb, vedle něj poskládané dříví. Poznal jsem, že žije nejspíš jenom tady, měl tu dokonce i postel. Všechno na mě dýchalo takovou zvláštní atmosférou, zavřel jsem oči a nasával chladný vzduch.
"Co děláš?" ozvalo se ode dveří. Frank vstoupil do místnosti s lékarničkou v ruce.
"Dýchám."
"Aha." Přišel ke mně a klekl si před pohovku, na které jsem si udělal pohodlí.
"Líbí se mi tady."
"To myslíš vážně nebo si ze mě jenom utahuješ?" byl nedůvěřivý.
"Myslím to vážně."
"Tak to dík. V létě je tu příjemný chládek."
"To věřím… Jak si k tomu vůbec přišel?"
"Radši nemyslet." Povzdechl si, zatímco mi sundal botu i s ponožkou. Měl jsem trochu strach, že… vy víte, není příjemné, když někomu sundáte ponožky. Naštěstí tady byl celkem průvan. "Rodiče nevzali moc dobře, že jsem gay," svěřil se mi. "Dělali mi ze života peklo a pak, když mi bylo osmnáct, šoupli mě sem. To je po dědovi. Nemám bohužel peníze na nic lepšího a v noci se tu bojím."
"Kdybys tu byl s někým, možná by to bylo lepší." Dlouze jsem se mu vpil do očí.
"jestli tím myslíš sebe, tak ne, díky." Ironicky se ušklíbl. "Jsi lhář."
"To tě vážně tak vzalo to, že jsem v práci kecal? Nevěděl jsem, jak tě zdržet."
"Jo, jenže když si uvědomíš, že tohle se opravdu může někomu stát…"
Podíval jsem se na něj tázavým pohledem.
"Dobře no, povim ti to." Povzdechl si. "Stejně bys to ze mě za chvíli vypáčil…"
Na chvíli se odmlčel a začal mi zavazovat nohu. Bolelo to, nebyl zrovna nejjemnější.
"Popisoval jsi do podrobna život mého bývalého přítele, kterého jsem miloval. Proto mě to tak vzalo, proto jsem naštvaný a nemám tě rád. Všechno jsi mi připomněl."
Nepřišlo mi to nějak hrozné. A co? Nemůžu za to, že jsem se zrovna trefil do osudu někoho jiného. "Co se s ním pak stalo?" vyzvídal jsem.
"Odstěhoval se."
"Kam?"
"Do Evropy."
Zamyslel jsem se. "Život jde dál, musíš se s tím přece rychle vyrovnat. Určitě ti už neschází."
"Kurva já ho miloval!"
"To přejde."
"Já se s tebou o tom nehodlám bavit!" ukončil náš rozhovor. Pokrčil jsem rameny.
Když mi dovázal nohu, vzhlédl a já si všiml, že se mu trochu třpytí oči od slz. Nedivím se, je tady hrozně prachu.
"Hotovo, odvezu tě zpátky ať chceš nebo ne."
Vstal ze země a začal mě tahat nahoru ze sedačky.
Musela jsem, prostě musela. (tato věta se vztahuje k anketě)
Je to stále vtipné. Líbí se mi to. Tak šup dál. Lidi, hlasujte a nebuďte vyrovnaní.