19. března 2009 v 12:24 | Jannica
|
Ten Gerard je vážně hovado :D A vy jste brutální, co byste mu všechno neudělali :D
Frank mě chytil za zápěstí a táhl mě pryč z jeho domu. Nevzpíral jsem se schválně, jen jsem nemohl tak rychle s tou nohou.
Využil jsem příležitosti a ruku natočil tak, abych mohl proplést své prsty s těmi jeho. Trochu sebou cukl, ale přešel to bez poznámek. Přemýšlel jsem o tom, čím mu asi tak můžu vadit. To neví, že se mi tak moc líbí? Přeci už mu to musí dojít. Ale spíš jenom tuší a bojí se znát pravdu. Mám vůbec alespoň nějakou šanci nebo mu opravdu připadám jako naprosto nevhodný kluk pro společný život?
Najednou mě něco udeřilo do nohy. Teda, spíš jsem kopl do nějakého tvrdého… dřeva? Každopádně jsem ztratil rovnováhu a spadl dopředu, rovnou na držku. Naštěstí jsem pod sebe stačil dát alespoň jednu ruku, tou druhou jsem stále držel Franka, takže jsem s ním nechtěně cukl a on upadl rovnou na mě!
Celé mé tělo se zachěvělo a prostoupila jím vlna palčivé bolesti. Pocházelo to od kolene. Nemohl jsem se na to ani podívat, protože jsem ležel na břiše a volnost pohybu mi blokoval Frank. Napadlo mě něco nemravného, ale tělo mě až příliš bolelo na to, abych se zasmál.
"Gerarde!" zaječel a začal se sbírat. "Ty idiote!"
"Promiň, já nechtěl…" omluvně jsem se na něj podíval a ani trochu mi ten pád nevadil, když jsem se koukl na svou dlaň, ze které nekontrolovatelně tekla krev.
Udělalo se mi zle, když jsem spatřil koleno. Měl jsem ho naprosto rozsekané, nemohl jsem jím vůbec hýbat.
Dohromady s těmi modřinami a bolavým kotníkem, co mi zbyly jako památka z nedávého incidentu s kolem, jsem musel vypadat přinejmenším dost uboze.
Vzhlédl jsem nahoru a nervózně si odhrnul zaprášené vlasy z očí. Do ran se mi dostal písek, štěrk a jiný bordel. Koukal jsem ze spoda na Franka, vpíjel jsem se do něj pohledem jako štěně, co prosí o odpuštění.
"Gerarde-" nadechl se pomalu a trochu rudnul, ruce v pěst. Vypadalo to, jakoby se zuby nehty držel, aby neztratil nervy a nepropadl v obrovský záchvat vzteku. To bych na tom pak mohl být zdravotně ještě hůř. "Já - už - tě - znova - neošetřuju!!" zvýšil hlas, který byl mimochodem dost přerývaný a roztřesený.
Nic jsem neříkal, jenom jsem tak smutně koukal, trošku jsem našpulil rty a ten spodní o něco víc vysunul. Malinko jsem pohodil hlavou a tím se zbavil vlezlých pramínků vlasů, co mi lezly tam, kam neměly.
Popošel ke mně a šťouchnul do mě svou teniskou. Seshora si prohlížel tu malou hromádku ubohosti, co ze mě zbyla před jeho dveřmi. Zakopl jsem o práh. Jsem to ale vůl!
"Pojď, vstávej," natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy. Jeho stisk byl tedy opravdu drtivý, div do mě nezaryl své ostré nestřhané nehty. Opřel jsem se o něj celým svým tělem, jelikož kotník jsem měl bolavý na levé noze, a rozbité koleno zase na pravé. Nemohl jsem chodit vůbec.
"Ale já tě neunesu…" namítl. Stále jsem nic neříkal, jen jsem se ho neúspěšně snažil sbalit pohledem. Nakonec si pouze povzdechl a snažíc se mě co nejvíce nadlehčit mě táhl zpět k němu domů. Připadal jsem si jako retardovaný, nebyl to hezký pocit.
Odložil mě na gauči, já s pomocí rukou vyhodil své nohy nahoru a natáhl jsem se. Všechno mě bolelo a zesmutněl jsem. Proč vždycky všem musím přidělávat starosti?
Přisunul si ke mně židli a natáhl se pro kufřík první pomoci, který ještě nestihl uklidit. Zavřel jsem oči a čekal, chtěl jsem si to ošetřování užít.
Místo toho na mě ta lékárnička přistála a málem mi zlomila žebra.
"Vyčisti si to, já se jdu najíst."
Otevřel jsem oči a nechápavě na něj pohlédl. To myslí opravdu vážně?
"Já ale… nesnáším pohled na krev," namítl jsem, i když to teda vůbec nebyla pravda. Nebudu nic prozrazovat o svých sadistických sklonech.
"To je tvůj problém." Chystal se odejít.
"Já mám taky hlad!" zavolal jsem ještě za ním. To už byl ale pryč.
Vytáhl jsem desinfekci a nějaké obvazy, společně s nějakou… vatou? Ostatní věci jsem odložil vedle sebe. Nalil jsem trochu štiplavé tekutiny na vatový polštářek a přiložil si to k ruce. Sykl jsem bolestí a začalo mi být smutno. Opatrně jsem si čistil ránu, nevím proč, ale nějak mě ta bolest uklidňovala. Přitlačil jsem ještě víc a spíš jsem si tu ránu ještě více rozškleboval, než abych si pomohl.
Asi po čtvrt hodině mého uvědomělého počínání se v místnosti objevil Frank, o něco míň zuřivější.
"Co děláš?" zamračil se a vytrhl mi desinfekci z ruky. "Dej to sem…"
Pak na mě položil talíř s toasty. Ah, ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy jedl.
Trochu udiveně jsem na něj pohlédl. "děkuju," špitl jsem. On vzhlédl a… usmál se na mě! To bylo snad poprvé, co se na mě usmál! Měl jsem z toho obrovskou radost.
Vzal mou zakrvácenou dlaň a při pohledu na ní sebou trochu cukl. Jo, je to ošklivé, já vím. Možná jsem si do toho neměl tak šťourat.
"Jez už," pobídl mě. "Dělal jsem to pro tebe."
Podíval jsem se na talíř a v duchu přemýšlel, komu jinému než mě by to asi mohl vařit. Ani jsem si nevšiml, že mě začal ošetřovat, byl opatrný a něžný, nebolelo to.
Sotva jsem dojedl jeden toast, přesunul se k mému koleni a vyndaval z něj kamínky. S chutí jsem se pustil do druhého a začal ho rozkládat, abych si mohl nechat šunku na konec.
Nepříjemně mi to v té ráně štípalo, ale byl jsem rád, že to nemusím dělat sám. To by určitě zase selhal můj pud sebezáchovy. Ne, já se mám rád, jen… jen mě takovéto věci prostě fascinují.
Cítil jsem, jak mou nohu pevně zavazuje, zatímco jsem žužlal tu šunku. Už jsem hlad neměl, tohle byla skvělá večeře.
"Hotovo," povzdechl si.
"Děkuju moc, Frankie… A.. promiň."
Jenom se na mě krátce usmál, vzal mi z ruky talíř a odnesl ho zpět do kuchyně.
No, nebudu prozrazovat co jsem vybral...
Ale určitě pokračuj.... rychle