close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

You´re the only one 15

12. března 2009 v 7:00 | Jannica |  Youre the only one
Pamatuju si, že ty první kapitoly byly fajn, tohle už je o něco horší. Ale... děj to má celý vymyšlený, vím, jak se to bude dál vyvíjet, jak to skončí.
S tou zoo sem si to minule pěkně zavařila, ale chtěla jsem to tam dát z toho důvodu, aby se Gerardův stav posunul zase o krok dál:) Myslím tím chování mezi lidmi...
Takže tuhle kapitolu jsem psala dost krkolomně, snad to nebude moc poznat.
Teď už nechám těch keců, abyste mohli číst (a zkomentovat) :)






Sotva jsme vyšli před barák, začal jsem mít hrozný strach. Cítil jsem, jak se mi úzkostí svírá žludek.

Jeli jsme beze slov po ulici, přemýšlel jsem, jestli bych to neměl radši vzdát. Nevím, jak se Gerard bude chovat mezi lidmi. Nedokážu nic předpokládat.

Zastavil jsem a obešel jsem vozík tak, abych mu viděl do obličeje.

"C-co se děje?" nechápal.

"Gee, musím ti něco říct," nadechl jsem se. "Popravdě se dost bojím, víš, musí to být pro tebe hrozně těžké po těch všech letech zase venku."

Na chvíli se zamyslel a pak váhavě kývl na souhlas.

"Myslíš, že to zvládneš?"

"Samozřejmě že jo!" naštval se. "Nejsem malej."

"Já vím, vím to…" povzdechl jsem si. "Ale přecejen-" Najednou jsem se rozhodl mu nic neříkat. Akorát by se naštval. Musím mu prostě důvěřovat. On to zvládne, určitě.

Jeli jsme tedy dál, litoval jsem, že nemám auto.

"Pojedeme metrem," oznámil jsem.

Snažil se otočit hlavu tak, aby na mě viděl, ale nedařilo se mu to. "To je… ten takovej krtek?"

Pobaveně jsem se zachechtal. "Jo, ten…" usmál jsem se pro sebe.

"Ten se mi nelíbí."

"Budeš to muset přežít, jinak se tam nedostaneme."

"Dostaneme. Pěšky přece. Všude se dá chodit pěšky. I do zoo."

Povzdechl jsem si s lehkým rezignujícím úsměvem na tváři. "Ale ono je to moc daleko. Musíme jet metrem."

"Vždyť je to jedno, ne?"

"Není, metro je rychlejší," unavovalo mě to.

Chvíli bylo ticho. "Chápu," řekl najednou, jak nejdospěleji mohl, takže jsem se opět neubránil a začal se smát. Krátce jsem ho pocuchal ve vlasech, byl roztomilý.

Před vstupem do podzemky začínal být Gerard hrozně neklidný a nervózní. Nastoupili jsme do výtahu, který nás dovezl pod zem.

Otáčel se za strany na stranu, koukal na všechny ty lidi, zatímco jsem s ním jel po tvrdé dlažbě zastávky.

"Frankie…" zašeptal, pohrával si s rukama a trochu se kýval. Hrozně jsem se bál. "Frankie ta-tady se mi n-nelíbí.. já.. nechci tu… tady být já…"

"Gee, buď silný…" položil jsem mu zezadu ruku na rameno.

"Když… já n-nechci.. Je to tu jak.. jako v pekle a ty lidi… bojím se jich, jsou zlí… oni na mě se dívají.. a není tu světlo, samá tma, já…"

Chvěl se, oči měl vykulené a ze svých úst chrlil nesouvislá svova, hrozně se mu řeč zhoršila, když byl ve stresu. Nebyl jsem doktor, nevěděl jsem, co v tuhle chvíli dělat, tak jsem jednal jen podle svého rozumu.

Obešel jsem vozík a sklonil se k němu, abych mu viděl do tváře. Snažil jsem se zachytit jeho pohled. On byl ale hrozně moc roztěkaný, neudržel se chvíli v klidu.

"Je to v pořádku, Gee…" pomalu jsem šeptal, jeho jméno jsem zdůraznil. Vyděšeně se na mě podíval.

Takový strach v jeho očích jsem ještě nikdy neviděl. Svírala ho úzkost, začínal panikařit.

Zlehka jsem mu položil dlaň na hrudník, cítil jsem, jak rychle mu bije srdce.

"Oni.. pořád se na mě dívají…"

Rozhlédl jsem se a opravdu spatřil zkoumavé pohledy. To nikdy nic takového neviděli? Kluk na vozíčku - no a co?! Každý máme nějaký handicap!

"Ne, dívají se na mě, ne na tebe," snažil jsem se ho uklidnit.

"A.. p-proč?"

"Vždycky se na mě dívají. Víš? To už tak prostě je…"

Nevěřil mi. Bylo to jasné. Věděl, že on je tady ten divný. Věděl, že jedině on je středem pozornosti, kdykoliv a kdekoliv.

"Pusť je z hlavy," jemně jsem ho začal hladit po vlasech a přecházel jsem prstama na jeho bledý obličej, stále se třásl. "Gee, jsem přece s tebou."

Konečně mi věnoval delší pohled. Dokonce se i trochu usmál. "Mohl… mohl bys mi dát pusu?" zašeptal rychle.

Tady? Opět jsem se podíval kolem. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, když nesnáší pozornost. Stále na mě ale hleděl těma hnědozelenýma očima, vpíjel se do mých a vyloženě čekal na polibek.

Naklonil jsem se tedy a spojil své rty s těmi jeho. Projel mnou mrazivý pocit jako pokaždé, když se ho třeba jen dotknu. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři, než jsem se pomalu odtrhl.

Byl klidný. Oba jsme se rozhlédli. Teď už na nás koukal opravdu každý. Někdo znechuceně, někdo soucitně, jejich pohledy nás doslova propalovaly.

Čekal jsem, že zase spanikaří, ale on se místo toho zasmál. Hrozně jsem se podivil, nechápal jsem, proč ho to najednou těší.

"Závidí mi tě," objasnil, když si všiml mého nechápavého výrazu. Musel jsem se zaculit, když jsem ta slova slyšel, je vážně rozkošný.

"Ne, to mě závidí tebe." Krátce jsem ho pocuchal ve vlasech. On na mě jen ze spoda hleděl láskyplným oddaným pohledem, měl jsem hroznou chuť ho k sobě přimáčknout a objímat ho, ale bohužel jsem nemohl, protože už přijelo metro.

Opatrně jsem s ním vjel do vagónu a zaparkoval ho do vyhrazeného prostoru. Když se metro rozjelo, asi by se začal znova bát, kdybych ho pevně nedržel za ruku a sem tam ho nepohladil.

Než vlak zastavil na naší zastávce, těch pohledů jsme si užili až až.

Do zoo to bylo ještě pořádný kus pěšky, museli jsme jít celkem dlouho, avšak po né tak frekventované ulici, takže byl Gerard v klidu a nevšímal si pohledů ostatních.

Nadšeně se rozhlížel kolem sebe, užasle vzdychal a při každé příležitosti se otočil, aby se na mě mohl usmát.

Položil jsem si svou pravou ruku na jeho rameno a jemně jsem ho hladil, měl jsem radost, že jsme spolu venku, za zdmi Domova. Byl jsem nadšený, že se tu Gerardovi líbí, že jsem pro něj jednou zase mohl něco udělat.

V zahradě nebylo moc lidí, nebylo totiž zrovna hezké počasí, ale ušlo. Jen slunce se schovávalo za mraky, takže foukal chladný vítr a bylo šero. Ani jednomu z nás to nemohlo zkazit náladu.

Pomalu jsme se procházeli, chodili od jednoho zvířete k druhému a Gee se je snažil pojmenovávat nebo číst si k nim popisky. Choval se rozjařeně jako malé dítě, pořád se smál a bylo na něm poznat, jak moc je šťastný.

Už jsem byl docela unavený, tak jsme zastavili na prvním místě, kde byly lavičky. Sedl jsem si a jeho zaparkoval hned naproti sobě.

Natáhl jsem své namožené nohy na druhou lavičku, co byla naproti a spokojeně jsem se protáhl.

"Mě taky dost bolej nohy," podíval se na mě. Potěšilo mě to, vrací se mu cit.

"Tak si je dej nahoru," pobídl jsem ho.

S vypětím všech sil a pomocí rukou je vyzdvihl na ty mé. Udělalo mi radost, že to dokázal sám, je vidět, že v nich má už nějakou sílu.

Prohlížel jsem si jeho veselou tvář, vypadal trochu přemýšlivě. Miluju tenhle jeho výraz. Díval se na mě a usmíval se, nakláněl hlavu ze strany na stranu.

"Frankie…" nadechl se. "Děkuju moc…"

"Gee nemáš mi za co děkovat," pousmál jsem se.

"Za to, žes mě sem vzal… je to to nejkrásnější, co kdy pro mě někdo udělal…."

Dojalo mě to, byl jsem hrozně rád, že mi tohle říká. Natáhl jsem svou ruku a uchopil s ní jeho dlaň, pevně mi jí stiskl, když jsem propletl naše prsty.

Brzy jsme zase vyšli, chtěli jsme jít už pomalu zpátky, blížilo se pozdní odpoledne.

Když jsme míjeli jeden výběh, Gerard tam najednou začal ukazovat, tak jsem ho poslechl a jel tam.

Koukal na visícího lenochoda a hrozně se mračil. Nenaštvalo ho to zvíře něčím?

"Co je?" snažil jsem se vidět to, co on…

"Ale nic, jen… nic." Zatřásl hlavou a dál se mračil, teď i naštvaně šplulil rty.

"To je lenochod, Gee." Usmál jsem se na něj.

Jeho tvář se vyjasnila, prohlédl si ho a pak se znova mračil. "To přece vim!"

"Ale ne, nevěděls to…" se smíchem jsem ho popichoval.

"Samozřejmě, že jsem věděl, co to je." Vztekal se, zatímco jsem ho vezl zpátky po cestě.

"Ale nevěděl…" šťouchal jsem do něj.

"Poznám přece lenochoda…"

Pobaveně jsem se tvářil asi celou cestu zpátky, Gerard stále přemýšlel nad lenochodem. Ty pohledy v metru ho možná trochu vyvedly z míry, ale ne tak moc, jako poprvé. Myslel si, že ostatní se zle dívají, protože mu závidí mě.

Když jsme se blížili k Domovu, trochu zesmutněl, ale ne moc. Držel mě za ruku, která mi splývala přes jeho rameno a naposledy se ohlédl za sebe, když jsme vstupovali do dveří.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JajPi JajPi | Web | 12. března 2009 v 15:14 | Reagovat

awwwwwwwww xD je to pěkné.. ach +D

2 Darek Darek | Web | 12. března 2009 v 16:43 | Reagovat

Moc hezké! Už se těším, jak se to bude vyvíjet dál!

Nepoznal Franka v tom metru nikdo?

3 Lyl Lyl | 12. března 2009 v 19:21 | Reagovat

Ty jo, ja chci nakou uchylarnu :(  ale jako myslim to vazne! XD Pry oni mi zavidi tebe Franku.    Ano Gee závidíme ti že?

4 Danduliii Danduliii | Web | 12. března 2009 v 21:38 | Reagovat

Waw..

Lenochod.. Sakra.. Jak to vlastně vypadá? :-D

5 M@kAyla M@kAyla | 13. března 2009 v 19:48 | Reagovat

gutééééé! Pokračování!

6 BRUTAL DEPENDENCE BRUTAL DEPENDENCE | Web | 13. března 2009 v 21:46 | Reagovat

Už by mohli jít na sex.:DD

Wuáá slintám...

7 Petra Petra | Web | 14. března 2009 v 11:25 | Reagovat

ejá ejá.....žeru tóoo

lenochod 4ever!

8 devilishe devilishe | 15. března 2009 v 19:59 | Reagovat

ach..... nemam na tuto poviedku slov....fakt...uzasne,ako vzdy :D

9 petí petí | Web | 16. března 2009 v 21:33 | Reagovat

kouzelné :)

10 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 17. března 2009 v 19:45 | Reagovat

Gee a stejně jsi toho lenochoda nepoznal XD ježišku já to žeru! úžásná story.

11 fallen angel fallen angel | Web | 17. března 2009 v 21:03 | Reagovat

nádherný... jojo závidíme ti Franka xDxDxD přesně xD

12 Lucia Lucia | Web | 18. března 2009 v 18:25 | Reagovat

tobolo krásne:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama