17. března 2009 v 15:14 | Jannica
|
Omlouvám se, že je to tak useklý, ale pak by to bylo ještě horší... Nevím, jak to bude ještě dlouhý, ale určitě jsme dávno za půlkou..
Mimochodem dneska ve škole jsem si promyslela jednu asi moc fajn, povídku, hrozně se na ní těšim. Asi jí začnu zveřejňovat, až skončí Vem si mě.
Dojeli jsme zpátky do Gerardova pokoje, pomohl jsem mu z vozíčku a položil ho na postel. Lehl si, zavřel oči a tak přitrouble se usmíval.
"Gee, budu muset jít, zítra mám zase školu."
Otevřel
je a jeho pohled spočinul na mé tváři. Rozesmutněl.
"Ne, to nemůžeš."
"Proč ne?"
"Protože…" zamyslel se. "Musíš říct svý mámě o nás dvou."
"To jí povím jindy," zavrčel jsem, protože jsem radši nechtěl vědět, co se stane, až jí to řeknu.
"No tak… jo!" najednou se prudce posadil. "Zítra," mluvil zřetelně, "mám jít k doktorovi."
Vzpomněl jsem si, že má pravdu. Musíme na rehabilitaci.
"A já tam chci jedině s tebou."
"To je pravda," připustil jsem. "Takže mi nezbývá nic jinýho, než tady zůstat.
Horlivě kýval a měl radost, já byl trochu rozmrzelý, protože jsem se těšil za kamarádama. Ale vím, že kdybych s ním na kontrolu nešel, dělal by problémy.
Lehl jsem si k němu na postel a on si mě k sobě okamžitě přitáhl. "Frankie děkuju za dnešek," zašeptal mezi polibky, kterými zasypával můj obličej. Náhle sebou cukl, jakoby dostal nějaký nápad.
"Jsi moc krásný kluk, víš to?" zeptal se.
Pousmál jsem se.
"Rád bych ti něco ukázal." Pokynul hlavou směrem k jedomu šuplíku. Vstal jsem a šel ho otevřít. "Je to tam dole."
Bylo tam spoustu papírů, všelijakých zbytečností a blbůstek, najednou jsem ale narazil na větší tvrdou věc. Vytáhl jsem to.
"Videokamera?" Otočil jsem se na něj.
"Jo. Kdysi dávno jsem jí dostal. Nevím, jak to ovládnout."
"Ovládat, Gee, ovládat," mumlal jsem, zatímco jsem se pokoušel jí spustit. Když se mi to povedlo, namířil jsem objektiv na Gerarda a stiskl tlačítko REC.
"Chtěl bych si tě nahrát," říkal a nahodil zamyšlený výraz. "Až budeme staří a oškliví, vzpomeneme si na dnešek."
Pousmál jsem ho a vlezl si na postel, stále zabírajíc jeho zamyšlený obličej. Pořád brebentil, jak bude fajn si jednou připomenout tyhle časy. Pak zbystřil, protože si všiml červeně poblikávajícího tlačítka nad objektivem. "Ono už to běží!" zvolal.
"Ano natáčím tě."
"Celou dobu?"
Kývl jsem, Gee se trochu vyděsil a začal se upravovat. Místnost naplnil můj smích, byl hrozně roztomilý, jak si upravoval všechny pramínky vlasů a poposedával.
"Tak, co bys chtěl říct světu?" povzbudivě jsem se usmál.
"Já nevím,"
"No, zkus to. Představ si, že se to vysílá třeba v televizi. Copak bys pověděl?"
Zamyslel se a asi po minutě se mu na táři rozšířil zasněný úsměv. "Že…" nadechl se. "Že m-moc miluju Franka. A nikdy jsem neměl nikoho rád tak moc. Hodlám s ním strávit zbytek svýho života, protože.. mám pocit, že nikdo jiný mi nikdy tak nepomohl, jako Frankie. Nic nás nemůže rozdělit…" usmál se, teď už spíš na mě, než do kamery.
Dívali jsme se jeden druhému do očí. Bylo mi jedno, že to všechno řekl lámavě a potichu, připadalo mi to jako to nejkrásnější vyznání lásky na světě. Okamžitě jsem kameru položil na noční stolek a doslova po Gerardovi skočil. Vjel jsem mu rukama do vlasů a začal ho vášnivě, ale přesto něžně líbat. On své ruce obmotal kolem mého těla a hladil mě po zádech, chvěl se.
"Frankie, myslím to opravdu moc vážně." Řekl, když jsme se od sebe na okamžik odtrhli. "Znamenáš pro mě hodně."
Položil jsem se na bok a přivinul si k sobě jeho tělo, on znova vyhledal mé rty. Tulil se ke mně a prsty mi opět jezdil po obličeji, sice to lechtalo, ale bylo mi to příjemné.
Mazlili jsme se tam spolu ještě dlouho, pak ale najednou Gerardův stisk povolil a usnul mi v náručí.
Vstal jsem a opatrně ho zbavil většiny oblečení, aby v tom nespal. Můj pohled zavadil o tu kameru, vzal jsem ji do rukou a přestal nahrávat. Stiskl jsem tlačítko play, uvědomil jsem si, že zaznamenala celou tu naší něžnou chvilku. Tohle bude teprve památka.
Opatrně jsem jí uložil zpět do šuplíku, aby se neztratila a pak vklouzl opět k Geemu do postele.
…
V polospánku jsem slyšel zaťukání a vzápětí se otevřely dveře. "Gerarde vstávej, musíš jít k tomu-"
Po zaslechnutí máminýho hlasu jsem se polekal. A rozhodně jsem nebyl sám.
Okamžitě jsem se posadil na posteli a jen tak pohedem překontroloval sladce spícího, polonahého Gerarda. Sundal jsem ze svého těla jeho ruku.
"Franku co to…" nemohla najít slova. "Co to má proboha znamenat? Proč spíš s ním v posteli?! A jak…!
"Mami není to tak, jak to vypadá!" bránil jsem se. "Jen jsem tu chtěl zůstat přes noc a…"
"Když už tak sis mohl ustlat na zemi, ne lízt k němu do postele!"
"Nic spolu nemáme, jen…" nedořekl jsem to, protože Gerard cosi zamručel a natáhl ke mně ruku, strhl si mě k sobě zpátky. Jeho hlava se uvelebila na mém hrudníku, tohle vypadalo všelijak, jen ne důvěryhodně.
"Gee…" začal jsem do něj strkat. "Gerarde probuď se kurva…"
"No a ještě je sprostý!" scéna pokračovala. "Na něj určitě nemáš dobrý vliv. A… a k čemu ho to proboha nutíš? Nikdy jsem si nemyslela, že je můj syn tak… zvrhlý!"
Gerard se prudce posadil, sotva uslyšel na mou osobu něco špatného. Začal se urputně mračit, v očích měl náznak zděšení.
"Nutně musí teď k tomu rehabilitačnímu doktorovi!" Stála ve dveřích, ruce založené a v tváři se jí odráželo zklamání. "Tohle vyřešíme potom." Hlas měla ledový a hrozně nepříjemný.
"Jasně, hned tam s ním půjdu, jen se oblékn-"
"Ty nikam!" vstoupila do místnosti, mě to donutilo vylézt z postele. Gee se natáhl pro oblečení a začal se rychle dávat trochu do kupy. "Dojdu tam s ním sama!"
Zalekl jsem se. Následující události byly rozmazané. Gerard se dostal do stavu vytřeštěného pohledu, klepajících se rtů a naprosté nespolupráce s okolím. To mámu akorát utvrzovalo v tom, že je neschopný jakkoliv se rozhodovat a tudíž ho využívám k všelijakým nemravnostem a -nedej bože - prasárnám.
Nastrkala ho do vozíku a spěšně s ním odjela pryč, osamněl jsem.
Nebyl jsem ani smutný, ani zklamaný. Byl jsem nehorázně moc naštvaný. Chodil jsem po pokoji, od jedné zdi k druhé a měl jsem chuť něco rozmlátit. Proč musela přijít? Proč?!
Když jsem se trochu uklidnil, vytáhl jsem ze šuplíku kameru a sjížděl si záznam z včerejšího večera. Na tvář se mi vrátil úsměv a celé dopoledne jsem strávil sněním a přemýšlením, co asi bude dál.
Má nálada opět klesla do bodu mrazu, když jedna z pracovnic přivezla Gerarda zpět na pokoj. Byl jsem rád, že už s ním nebyla máma, ta by mě odsud vyhnala do školy a to jsem teď opravdu nechtěl.
Gerard seděl na vozíčku uprostřed pokoje, na tváři kamenný vydeptaný výraz. Natáhl svou ruku mým směrem před tím, než se z jeho očí začaly nekontrolovatelně řinout slzy.
ono to pláče ... neboj gerardíčku, ono se to (snad) spravííí
noo, těšim se na tu novou povídku, a těšim se i dál:)