20. března 2009 v 16:01 | Jannica
|
Jsem vytížená :D Nevim, co k tomuto dílu dodat... Snad jen.. dík za každý komentář, ale to říkám skoro pokaždý :D Ne, ale dneska fakt, potřebuju totiž povzbudit, jsem hrozně líná..
"Gee! Gee co se ti stalo?!" zamračil jsem se a okamžitě jsem k němu šel. Přivezl jsem ho k posteli a vysadil ho na ní, takže jsem se mohl uvelebit vedle něj.
"Už to nemůžu dál poslouchat," fňukal a setřel si pár slz hřbetem ruky. Položil jsem mu dlaň na rameno a přitiskl se k němu. Podíval se na mě hrozným bezmocným pohledem a já čekal, co mi poví. "Celou dobu…" zašeptal. "Do mě jenom hučela, jak jsi zlý a že se v tobě spletla. Hrozně na tebe nadávala, byla vzteklá a pak křičela i na mě." Více se ke mně přitiskl. "Nemůžu vystát, když o tobě někdo říká špatné věci."
Chytil jsem ho pevněji a začal ho zlehka hladit po vlasech.
"A já pak… Choval jsem se jinak. Jako vždycky, když jsem… naštvaný a někdo se chová nesprávně. Hrozně nám oboum křivdila." Odmlčel se na chvíli. "A pak… pak mě začala utěšovat, říkat, že to bude dobrý a… a že se postará, abych tě už nikdy, nikdy v životě neviděl!"
Opět plakal, asi si myslel, že to, co řekne má máma je svaté.
"Gerarde nic se nezmění, já tu budu pořád. Němůže mi v tom zabránit."
"A co když ne?"
"Promluvím s ní."
"Myslí si, že… že mi děláš něco ošklivýho. Asi."
Krev mi zatuhla v žilách. Jak si může myslet máma něco takového o svém vlastním dítěti? Chtěl jsem jí okamžitě najít a vyříkat si to, ale ani jsem nemusel vstávat, protože se za chvíli dveře sami otevřely.
"Franku jdi od něj pryč," řekla mrazivým hlasem a zavřela za sebou. "Mohla jsem si myslet, že jsi stejný jako tvůj otec."
Spadla mi čelist. Nikdy o tátovi nemluvila, je tedy možné, že…
Nechtěl jsem na to ani pomyslet.
"Mami copak nevidíš, že ho utěšuju? Je z tebe na prášky!" zamračil jsem se.
"To je i tak."
Gerard začal znova natahovat. Nesnáší, když mu někdo připomíná jeho nemoc.
"Není to tak, jak si myslíš," povzdechl jsem si a snažil se zachovat klidnou hlavu. "Já totiž Gerarda miluju."
Mamka se zalekla a sedla si na židli.
"Stejně tak, jako on mě, chápeš?" pokračoval jsem. "Nemůžeš mi zakázat sem chodit, oba bychom to špatně nesli."
"Franku," spražila mě pohledem. "Nebuď naivní, on neví, co je to láska."
"To teda ví!" ohradil jsem se.
"Neví, kdy už ti to konečně dojde! Je nemocný, nedokáže se pořádně ani rozhovodat, nic. Jenom se upínáš na někoho, kdo ti ani v tom vztahu nic nedá."
"To není pravda." Gerard si založil ruce a tvářil se nanejvýš naštvaně. Vítězoslavným pohledem jsem se podíval na svou matku, byla celá zaražená a stuhlá. Ha, tohle nečekala. "Vím, co je to láska," pokračoval. "Franka miluju, mám ho úplně, ale úplně nejradši na celém světě. A vy nám do toho nebudete nic povídat, protože budeme stejně spolu napořád."
Aby potvrdil svá slova, přitáhl si mě k sobě a objal mě tak pevně, jak jen to dokázal. Po tváři se mu rozlil krásný úsměv a zavřel oči.
"Já… on… on mluví?" Teď prozměnu vypadala ona jako postižená.
"Frankie mě rozpovídal," zamručel do mého trička. "Je moc hodný."
Pohladil jsem ho po vlasech, zatímco mamka jen tak beze slov zírala. "To je… zvláštní… Od ostatních vždycky odmítá jakoukoliv pomoc, chová se apaticky a s tebou…" koukala na mě jako na boha.
"Jenže Frank se ke mně nechová jako k debilovi."
Rozesmál jsem se. Takhle na tvrdo jí to určitě ještě nikdo neřekl. Gerardovi se nějak to mluvení zalíbilo, když se jal všechno vysvětlovat.
Ona chvíli jen tak nechápavě pokyvovala hlavou, asi jí to všechno nelezlo do hlavy a přemýšlela, jestli snad nesní. Nakonec nám věnovala poslední pohled, trochu se usmála, a odešla.
"Gee…" vydechl jsem a zvedl jeho hlavu, abych mu mohl pohlédnout do očí. Usmíval se jako měsíček.
"To jsem jí to natřel." Celý zářil.
Rozesmál jsem se. Měl jsem hroznou radost a doufal jsem, že tady budu moct dál být. A navíc se už asi nemusíme skrývat a dávat pozor, jestli někdo nejde, když jsme spolu.
Gerard si lehl na postel, dal si ruce za hlavu a zasněně hleděl do stropu. "K doktorovi už nikdy nemusím."
"Jak to?" nechápal jsem.
Zazubil se na mě a pokynul hlavou ke své noze. Zjistil jsem, že může hýbat prsty!
"Bolí to," přestal.
"To je dobře, vrací se ti tam nervy"
"Já vím. To říkal i on. A dal mi obrázek," zašklebil se. Živě jsem si dovedl představit, co se tam odehrávalo. "Takže teď mám ty takový… ty a můžu to rozchodit."
Padl jsem k němu do peřin a měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem zase něco dokázal. Opravdu mu pomáhám, jsem hrozně moc rád.
Přitulil jsem se k němu a v hlavě přemítal, jestli ho mám teď ještě učit číst nebo to necháme na jindy.
Fajn když seš tak hrozně líná..tak Ti udělám radost...a napíšu Ti koment ..x) Nějak by se mi sem hodila nějaká zápletka...myslim třeba aby se Gee zamiloval do někoho jinýho...xD
určitě pokračuj..;)