27. března 2009 v 7:00 | Jannica
|
Smutná zpráva... blíží se to ke konci. Za chvíli ten konec opravdu bude, ani se nenadějete a bum. Mám už to celý dopsaný.
No tak si tenhle díl užijte, jak je to pujde:)
Rozlepil jsem své unavené oči a na tváři se mi rozlil úsměv, když jsem spatřil Gerarda oddechujícího na posteli. Dal jsem mu pusu na čelo a krátce ho pohladil ve vlasech, než jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Byl večer, usnul jsem asi tak na necelou hodinku.
Gerard mě pohladil po dlani a pak vpletl své prsty mezi mé, stiskl jsem ho.
"Ty nepíš?"
Zavrtěl hlavou a snažil si mě stáhnout zpět k sobě pod peřinu.
Zrovna jsem se ho chystal políbit, když se ozvalo zaklepání na dveře. Okamžitě jsem vylétl ven z postele a pokoušel se na sebe naházet nějaké oblečení, neúspěšně. Tak jsem se prostě a jednoduše schoval do prostorné skříně. Sotva jsem za sebou zaklapl, dveře od pokoje se otevřely.
"Ahoj Gerarde." Poznal jsem, že je to má máma. "Kde je Frank?"
Gee se jenom přitrouble hihňal a nic neříkal.
"No jen jsem něco potřebovala…"
"On se stydí," vylezlo z něj nakonec.
"Proč?"
"Protože je nahý…"
Zatl jsem zuby a doufal jsem, že se nebude vyptávat, i když jsem moc dobře znal svou mamku, abych věděl, že opak bude pravdou.
Jenže jsem se mýlil, ona nepoložila ani jednu jedinou otázku. Gerard začal sám.
"Poprvé jsme se totiž milovali."
Bylo slyšet pouze zadunění dutého dřeva, to jak má hlava ztěžka dopadla na tvrdou stranu skříně. Otevřely se dveře mého bunkru, zastínil jsem si oči z náhlého světla. Když jsem spatřil mamčin šokovaný výraz, provinile jsem se usmál a to bylo vše, na co jsem se zmohl.
Beze slova, a zřejmě s dost zmatenými myšlenkami, odešla.
Vylezl jsem ze skříně a vrhl na Gerarda zamračený pohled. Nechápal, co provedl špatně.
"Tos jí neměl říkat." Konstatoval jsem.
"Proč? Ono se to nesmí?"
"Smí, ale asi z toho bude v šoku ještě hodně dlouho."
"Je to úžasný, měla by mít radost."
"Jí to asi tak úžasný nepřipadá. Nejspíš jí je teď… trochu trapně."
Zamyslel se, na tváři se mu objevil jemně podmračený, hloubavý výraz. "Nechápu," řekl nakonec. "Jsem na to hrdý tak nevím, proč bych to nemohl říkat."
Rozesmál jsem se a sedl si k němu na postel. Chtěl se ke mně tulit, já si ale uvědomil, že bychom se měli dát trochu do kupy.
Skuste se někdy oblékat, když se vás někdo neustále snaží svléknout zpět a má z toho ohromnou zábavu. Líbilo se mu, jak jsem se rozčiloval. Nicméně po čtvrt hodině vztekání se mi to podařilo a dobře tak, protože do pokoje opět někdo vstoupil. Psycholožka.
Pozdravila a sedla si na jednu židli. "Nebudu vám tu doufám teď vadit…"
Otráveně jsem zamručel, že ne, a skočil zpět do Gerardovy postele. Opřel jsem se o zeď, zatímco on na ní nabroušeně koukal a dával jí najevo, že není vítána.
"Gee, ráno jsi mi slíbil, že si popovídáme o tvých rodičích," začala a zkoumavě se na něj zadívala.
On vyhledal mou ruku a pak něco naštvaně zabručel.
"Pamatuješ si na ně?"
"Jo."
"Měls je hodně rád?"
"Jo."
"Jak by jsi popsal svůj vzat k nim?"
"Byli… hodní." Na tváři se mu objevil zasněný výraz. "A měli mě rádi."
"Dokážeš poznat, když tě má někdo rád?"
Teď se zamračil úplně a mě div nerozmačkal zápěstí. "To je snad naprosto jasné! A taky poznám, když si o mě někdo myslí, že jsem hovado."
Zase jsem měl co dělat, abych se nerozesmál. Asi mám na něj špatný vliv, hrozně rád někoho uráží. Avšak ne vždycky je to dobře.
Psycholožka se mírně začervenala. "Promiň.." řekla, skoro neslyšeně, a obrátila zrak ke svým papírům. "Umíš číst, psát, počítat?"
"Jo, docela jo, moc ne."
"Gerarde já ti teď dám takové menší testy ano?"
Váhavě kývl a vzápětí obdržel papír a tužku. Strčil jsem mu pod to velkou knížku jako podložku, aby se mu dobře psalo. Seděl totiž stále na posteli, přesouvat ho ke stolu by asi zabralo dost času.
Nahlédl jsem mu do papíru a zjistil jsem, že je to test všeobecných znalostí. Sice jsem všechno věděl, stejně to ale úrovní odpovídalo tak šesté, sedmé třídě.
Gerard se s každou další otázkou tvářil víc a víc zoufaleji a brzy začal fňukat. Snažil se všechno vyřešit, bylo na něm poznat, jak moc chce to mít dobře. Ale asi vůbec nechápal, o čem to je.
"No tak ho netrapte…" namít jsem, když ke mně začal vysílat prosebné pohledy.
"Neví." Psycholožka mu nahlédla přes rameno a pak mu to sebrala. Gerardovi se zřejmě moc ulevilo. Úsměv mu ztuhl na tváři, když se před ním objevil jiný papír.
Tentokrát to bylo opravdu primitivní, pro první třídu, nebo spíš akorát tak pro něj. Věci typu "Jakou barvu má včela?". Musel jsem se opravdu smát, když začal všechno s chutí vyplňovat a hrozně ho to bavilo. Byly tam takové vynalézavé úlohy, které asi měly zjistit, jak velkou má fantazii a jestli si dovede domýšlet.
Když to měl hotové, doktorka mu to zpět sebrala a prohlédla si to.
"Teď mi řekni, Gerarde, co vidíš v tomhle obrázku," sedla si na kraj jeho lůžka a strkala mu to před obličej.
"Franka."
Zatvářila se divně a pak papíry vyměnila.
"Taky Franka."
"Nemůžeš na všechno odpovídat Franka!" trochu se zamračila.
"Když já ho opravdu tam vidím." Zabodl prst do papíru. "Tady má oči, nos, pusu… vidíte? On se usmívá!"
Já se opravdu usmíval, byl totiž hrozně rozkošný.
Vystřídalo se ještě hodně obrázků, na každý pasovala stejná odpověď. Nakonec si psycholožka začala balit věci a zamyslela se.
"Doporučím ho na jednu zvláštní léčbu." Řekla nakonec. "Je to na dohnání vědomostí, kterou dítě získává v průběhu docházení do školy. Bude tam mít celodenní péči, odborníci se o něj postarají a jeho stav se může zlepšit na tolik, že to bude člověk s plnými pravomocemi, bude moci být bez dozoru, sám bydlet, a dělat si v podtatě co chce."
"Na jak dlouho to je?" zajímal jsem se.
"Minimálně na týden."
"Gee, to je fajn, ne?"
On ale jen tupě zíral a pak zavrtěl havou. "Co a kde to je?"
"Nejlepší středisko sídlící v Británii."
Jeho výraz se změnil na naprosto šokovaný a pak se na mě nalepil. "Ale já nechci."
I mě to celkem zarazilo, ale zůstal jsem klidný. Je to pro jeho dobro. "Můžu jet s ním?"
"Bohužel ne."
Rozesmutnil jsem se a pak jsem ho pevně obejmul kolem ramen. "Je to jenom pro tvoje dobro, počkám tu na tebe. Bude se mi sice stýskat, ale týden není tolik."
Podíval se mi do očí, naprosto rozhodnutý, že prostě nikam nepojede. "Zůstanu tady u Franka." Řekl zarytě. "Ať se vám to líbí nebo ne."
"Právě proto by tam měl jet," obrátila se zpět ke mně. "Moc se na vás upíná, zřejmě by měl v budoucnu problémy být třeba jeden jediný den bez vás. Je to v podstatě už závislost, droga. Odpočinek by mu opravdu prospěl. Aspoň by setěšil zpátky."
Gerard se na mě podíval se zděšením v očích. "Ty mě nenecháš odjet, že ne?!" vyhrkl rychle. "Řekni jí, že mě nenecháš odjet."
"Gee, je to opravdu dobrý nápad." Hladil jsem ho po vlasech a snažil jsem se ho přesvědčit. "Prospěje to nám oboum."
"Můžu s ním tedy počítat?"
"Můžete," ujistil jsem jí a ona odešla.
"Franku!" rozkřičel se, jen, co se zavřely dveře. "Jaks mi tohle mohl udělat?!"
"Dělám to pro tebe," uvedl jsem vše na pravou míru.
Zabořil obličej do polštáře a začal nekontrolovatelně vzlykat. Lehl jsem si k němu a krátce se otřel svými rty o jeho krk. Vpletl jsem prsty do havraních vlasů a snažil jsem se ho uklidnit. "Neplakej…" šeptal jsem. "Rve mi to srdce, když tě vidím smutnýho…"
Najednou zvedl hlavu a zprudka mě objal, natiskl se na mě, jak nejvíce mohl. Usmál jsem se a nasál jeho vůni, zatímco jsem se ho snažil nějak utišit.
"Všechno bude dobrý, nemušíš se ničeho bát. Budeš se tam mít dobře."
"Nebudu, já to prostě vím. Chci tu zůstat s tebou a vykašlat se na nějaký blbý léčení."
"Ale to nejde." Začínalo mne to unavovat.
Nakonec přestal vzlykat a utřel si uslzené oči hřbetem ruky. Natáhl se pro polibek a roztřeseně vydechl. "Ještě si to rozmyslím," zamumlal, než si lehl do peřin koukal do zdi. Asi přemýšlel, nechtěl jsem ho v tom rušit, ale nedal jinak, než že budu ležet s ním.
:D Chudák mamka. Gerard ruleeez! Úplně jsem viděla Frankieho schovaného ve skříni, jak mlátí hlavou o stěnu. :D
A blbá psycholožka, Gerard ruleeez!