Last Wish 4
6. dubna 2009 v 15:53 | Jannica | Last WishAsi ty kapitoly dělám nějak moc dlouhý... vážně se bojím o vaše i mé zdraví...
Občas mi nedělá zrovna moc dobře to psát, i když mě to stále baví. Ale na tuhle povídku prostě musím mít náladu, jinak další díl nedokážu napsat.
V noci jsem opět přemýšlel. Cítil jsem se nanejvýš provinile, myslel jsem, že jsem udělal něco hrozně moc špatného. To se nemá, nesmím mu přeci pomáhat.
Tím, že jsem mu dal napít jsem akorát tak posílil ďábla, kterého má v těle. Živím zlo.
A přitom takový mladý rozumný muž, neřekl bych do něj, že zešílel. Kdybych ho jen tak potkal například v krčmě, zajisté bych si myslel, že je to šlechtic a nebo alespoň kluk z ulice.
Třeba nezešílel. Třeba on sám je oběť něčeho hrozného. Někdo ho přesvědčil o lži a on slepě následuje víru, o které si myslí, že je správná.
Mohu si s ním zkusit promluvit. Kdyby se přece jen všeho vzdal, ujal bych se ho.
Přitáhl jsem si peřinu blíže k tělu a otřásl jsem se. Měl jsem pocit, jakoby mě snad někdo sledoval. Stále jsem se musel ohlížet ke dveřím, zdálo se mi, jakoby tam někdo stál. To všechno jenom ze strachu, že náš král se dovtípí, co dělám, o čem přemýšlím a hlavně, že pomáhám trestanci. Nikdy dřív jsem si nemyslel, že bych se mohl tak těžce provinit. Vždy jsem byl slušný a spořádaný, šel jsem ostatním za příklad. Otec by na mě byl hrdý. Ale teď…
Ráno jsem vyšel do práce o něco dříve, chtěl jsem tam být jako první a zkontrolovat jeho stav.
Ležel opět na břiše, nespal, díval se mým směrem, avšak jakoby do prázdna. Otřásl jsem se odporem když mi do hlavy vlezla myšlenka, že ho tu vězníme jako zvíře.
Potichu jsem vstoupil dovnitř a sedl si k němu. Jemně jsem mu položil ruku na tvář, on konečně vzhlédl a upřel na mě své hnědozelené oči.
Chvíli jsem si ho jen tak prohlížel a v duchu naříkal nad tím, že dneska opět zažije ta hrozná muka.
Vyšel jsem z jeho cely, vrátil jsem se s plným džbánem v ruce.
Zřejmě vůbec nic nechápal, avšak poslušně pil.
"Proč se své víry nevzdáš?" položil jsem mu otázku, která mi dlouho vrtala hlavou a on se zakuckal. "Přestali by ti ubližovat…"
"Klidně mě zabij ale já zůstanu Bohu věrný."
"Proč?" zamračil jsem se.
"Kdbych povolil, byl by to hřích. Má duše by se po smrti zatratila."
Nechápal jsem nic z toho, co mi řekl. Ale už jsem se nevyptával. Když řekl slovo Bůh a věci s tím spojené, v očích se mu odrazil nepopsatelný hněv a to jsem nemohl vystát. Připadal jsem si tak, jakobych mluvil s blázem.
Náhle jsem slyšel hlasy kroky, rychle jsem se zvedl a odešel, akorát tak v čas.
Opět jsme ho vedli do mučírny, teď o něco později než včera, protože jsem namítl,že kdybychom pokračovali tímto tempem, byl by do dvou dnů mrtvý.
Tentokrát už na mě tak nehleděl, ale stejně na něm bylo poznat, že mu hlavou vrtá spoustu nezodpovězených otázek. Asi si říká, proč se mu snažím pomoci. To ani já sám nevím.
Zavřel jsem oči, když mu kat uštědříl první ránu. Dneska jsem to nemohl vzít na sebe, to nešlo. Už takhle je mi z toho špatně, ještě, abych mu tu bolest musel způsobovat já sám.
Stále se mi díval do očí, neodrážel se v nich ani náznak pláče. Tvářil se zkroušeně a jeho bledý obličej postrádal veškeré větší emoce. Byl už skoro jen jako hračka. Ne jako člověk. Musel zažívat hrozná muka.
Nemohl jsem to vydržet. Odtrhl jsem od něj svůj lítostivý pohled a šel jsem radši zkontrolovat cely. Nikdo jiný tady mimo něj netrpěl, bylo zvláštní období. Došel jsem až na konec chodby, kde byla pro nás provizorní koupelna. Nikdo jí moc nevyužívá, voda je až příliš studená díky chladným kamenným zdem a vlhkému vzduchu. Tím pádem se ani nelze divit, že se v rohu místnosti rozrůstá plíseň.
Popošel jsem k provizornímu umyvadlu a opláchl si obličej mrazivou vodou, která tekla z velkého sudu umístěného nahoře. Kdybychom se tady myli, zásoby vody by jistě brzy došly a museli bychom každou chvíli chodit pro další. To si radši udělám doma v teple horkou lázeň, má žena mi jí připraví.
Chvíli jsem ještě v koupelně zůstal a hleděl na zeď. Vypadalo to tam strašidelně, cukl jsem sebou, když jsem spatřil obrovského pavouka, který se krčil ve své síti v rohu. Nechtěl bych, aby mi tahle potvora spadla na hlavu.
Otřásl jsem se a vrátil se zpět, šel jsem pomalu.
Mráz mi přeběhl po zádech, když jsem vešel zpět do mučírny. Přivázali ho obráceně, aby ho mohli bičovat po hrudníku, záda měl asi už dost rozdrásaná, zajisté se přilepily na hrubou zeď a drobné kamínky mu zapadaly hluboko pod kůži.
Teď měli nejspíš pauzu, pili víno a poflakovali se v rohu místnosti.
Hlavu měl svěšenou, vlastně celý tak divně visel, kdyby neměl ruce připoutané ke zdi, asi by se jeho tělo bezvládně sesunulo na zem.
Popošel jsem k němu a zaslechl jsem, jak cosi potichu mumlá. Zřejmě nějakou potrhlou modlitbu. Rudá krev tekla po jeho zuboženém těle, lemovala každičký jeho záhyb. Ta bolestná tekutina ve mně vyvolala záchvěv hněvu. Hněvu vůči sobě samému i vůči jiným, co tu pracují. Jak můžeme být vůbec schopni ubližovat něčemu takovému? Copak si tu nikdo kromě mě neuvědomuje, jak je to hrůzné a nelidské? Všichni vidí pouze toho ďábla, co napadl jeho srdce, ale už nikdo nezahlédne v tomto muži křehkého člověka, který je bit neprávem a pouze kvůli jeho názoru?
Natáhl jsem ruku a opatrně se dotkl jeho chladného ramene, cukl sebou. Snažil se pozvednou svou hlavu, chtěl na mě pohlédnout, avšak nedařilo se mu to. Vzal jsem tedy jeho tvář do dlaní a chvíli na něj bezeslov zíral. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Jsem hrozná citlivka.
"Hej Franku! Co tam děláš!"
Pustil jsem jeho hlavu a polekaně od něj ustoupil. Šel jsem se najíst společně s ostatními, i když jsem na jídlo neměl ani nejmenší pomyšlení nebo snad dokonce chuť. Spíš se mi dělalo na zvracení už jen při tom pomyšlení, že bych měl něco konzumovat s výhledem na zubožené tělo nevinného muže.
"Myslím, že má dost…" řekl jsem, skoro neslyšně. Bál jsem se ho obhajovat.
Upřely se na mě všechny páry očí. "Co? Nemá, vždyť se na něj podívej. Stále blekotá tu svou báseň o spasení těla a duše…"
"No právě. Má dost."
"Ne, je pomatený. Tak ať si trpí."
Nejsilnější muž z nás všech vstal a šel k němu. Vzal do dlaně bič tak pevně, až mu zbělaly klouby. Bylo na něm poznat, jak moc velkou nenávist chová ke křesťanům.
Švihl nástojem tak prudce, až jsem mohl zahlédnout, jak maso vylezlo z pod tenké kůže. Teror trval dlouho. Až příliš dlouho.
K večeru ho konečně nechali a odvázali, hrubě ho dostrkali zpět do cely. Pak se všichni začali rozcházet, jen já zůstal.
Seděl jsem na studené zemi, s hlavou sklopenou. Do očí se mi draly slzy a měl jsem pocit viny. Opravdu se pro tuto práci nehodím.
Šel jsem k mřížím, za nimiž bezvládně ležel a odemkl jsem je.
Přistoupil jsem k jeho zničenému tělu. Dýchal mělce a přerývaně, doslova sípal.
Náhle mě něco napadlo a na chvíli jsem odběhl do koupelny, vrátil jsem se s mokrým hadrem v ruce.
Poklekl jsem k němu, prohlížel jsem si jeho záda, než jsem do něj opatrně strčil.
Zaskuhral, když se i tím nepatrným pohybem dostávala špína ze země do jeho čerstvých ran.
Pocítil jsem náhlý závan chvění, když jsem se dlaní dotkl jeho sametových vlasů, nebyl jsem schopný svou ruku stáhnout zpátky.
Jakoby mě k němu snad něco poutalo.
Opatrně jsem mu navlhčený hadřík přiložil na šrámy. Hlasitě zaskučel, sotva jsem s tím začal pohybovat.
Dost silně jsem pochyboval o tom, že by to něčemu mohlo pomoci, ale měl jsem alespoň dobrý pocit. Připadalo mi, jakobych nebyl jenom ten trýznitel, ale i jako něco, co by mu mohlo pomoci.
Zatímco jsem ho hladil po vlasech, druhou rukou jsem mu čistil rány. Snažil jsem se být co nejopatrnější, avšak ruce kata jsou hrubé.
Jemně jsem objížděl záhyby jeho kůže, chtěl jsem z ní smýt všechnu tu špínu.
"Posaď se…" potichu jsem mu přikázal, chytil jsem ho za paže a snažil jsem se ho nadzvednout.
Zapřel se rukama a s mou pomocí se mu to povedlo. Podíval se na mě, smutně a nechápavě zároveň.
Pohlédl jsem mu do očí, na venek sice působil silně, avšak byl v nich obrovský strach. I když se nevzpírá, i když se zdá, že je se vším smířený, uvnitř je to mladý zraněný muž, jehož rány zasáhly až do srdce. Je zlomený.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se a nespouštěl z něj oči.
"G-Gerard…" potichu zasípal. Pokýval jsem hlavou a začal mu lehce omývat hrudník, abych dostal ze šrámů všechen prach. Jinak by se mu to mohlo zanítit a to by bylo ještě horší.
Natáhl ke mně ruku a chytnul mě za bradu. Zvedl si mou hlavu nahoru, aby si mohl prohlédnout mou tvář.
"Nedělej to." Řekl najednou a já se podivil jeho reakci. "Nechci, abys mě ošetřoval. Jsi hodný, že to děláš, ale nemá to cenu. Jdi radši domů, za svou rodinou. Jsi ještě mladičký, tak si užij život a nedávej ho těm, kteří si to nezaslouží."
Bezeslov jsem na něj hleděl, než jsem opět sklonil hlavu a pokračoval ve své činnosti.
Hrubě mě popadl za tvář. "Neslyšels?!" věnoval mi tak výhružný pohled, až jsem se polekal a zvedl se za země. "Tak jdi!" trochu zvýšil hlas.
Vypadal nebezpečně. Ano, i takhle pomlácený měl v sobě něco, co mě donutilo si k němu uchovat respekt.
Poslechl jsem tedy. Zamknul jsem za sebou mříže a naposledy na něj pohlédl. Chvíli jsem ještě tak postával, když se zamračil, raději jsem přece jen odešel svou cestou.
Komentáře
ou....to je hustě masochistický a krutý......ale líbí se mi to....XD ...další krok k mému odreagování!!
jen tak dál !
Je to hodně nezvyklá povídka. Fakt si nedokážu představit co bude dál. Jestli ho Frank nezachrání tak mu to nikdy neprominu! Tak...
ach jo... je to takové smutné.. Mám pocit, že na konci tam v té mučírně budou viset oba...:(
JajPi: To Jó.....mám pocit že tohle snad ani nemůže skončit dobře....Ale naděje umírá poslední XD
bolo by dobre keby ho potom ako začne aj gee k nemu niečo cítiť, tak by sa frankie uvedomil večer by gerarda vypustil z cele a utiekli by do iného královstva :D


chudáček, nwm, proč odmítá pomoc :(((