15. dubna 2009 v 8:00 | Jannica
|
Možná vás tahle povídka nebaví, možná vám to nedovolují číst morální zábrany, nevím... Ale každopádně mě štve, jak málo komentujete.. Víte, já potom úplně ztrácim chuť psát, když vim, že se vám to nelíbí.
Tak vás chci poprosit, abyste na mě byli alespoň trochu hodnější.. :)
Další den jsem vstával se špatnou náladou. Byl jsem rád, že jsem přečkal noc plnou špatných snů, avšak ještě horší noční můra mě měla čekat v reálném životě.
Vylezl jsem z postele a odšoural se do koupelny. Byla mi zima, z ponurých zdí domu přímo číšil chlad.
Odjel jsem do práce, tak, jako každý den. Dělalo mi problémy nasednout na koně a vůbec ho ovládat, zvíře poznalo mé roztěkané myšlenky.
Nicméně dojel jsme před hrad a sestoupil do mučírny.
Bylo to tam opravdu strašidelné, jako vždy. Nepříjemný pocit se mi rozlil do kostí a já se trochu zachvěl, jak mi přeběhl mráz po zádech.
Uvědomil jsem si, jak moc nenávidím své spolupracovníky. Seděli v rohu a hlasitě se smáli. Z toho smíchu se mi dělalo zle. Jak mohou být veselí, když jiní trpí kvůli nim? Když způsobují takovou neskutečnou bolest na těle i duši, když trestají nevinné?
Anižby si mě všimli, prošel jsem skrz místnost, abych se dostal mezi cely.
Gerard seděl na svém místě, došlo mi, že tam takhle byl nejspíš celou noc. Bylo mi ho líto, tentokrát proto, že se musí hrozně nudit.
"Ahoj…" zašeptal jsem přes mříže a on ke mně vzhlédl. Pokýval hlavou na pozdrav a zahloubal se zpět do svých myšlenek.
Ani jsem nevěděl, proč tam jsem. Prostě jsem jenom měl potřebu ho vidět.
"Ráno přivedli někoho novýho." Oznámil mi najednou, předopokládal, že mě to bude zajímat. Neunikl mi ublížený tón v jeho hlase. "Měl by ses tam jít podívat."
Uposlechl jsem ho a šel chodbou dál, tam, kam mi ukázal.
Za mřížemi seděla nějaká mladá holka, potichu plakala a naříkala. Asi vycítila mou pozornost, protože zaťala ruce v pěst a vzhlédla.
Polekal jsem se.
Měla tmavé, dlouhé a rozcuchané vlasy, které jí trčely do všech stran. Pohled měla divoký, zlý. Koukala na mě s takovou nenávistí v očích, jakou jsem snad ještě nikdy neviděl.
Vypadala jako čarodějnice.
Začala neslyšně pohybovat rty, nepřestávala se na mě dívat. Její záda byla úplně natisklá na kamennou zeď, jakoby se stěnou snažila procpat ven. Bála se mě, ale asi ne o nic víc, jako já jí.
Otřásl jsem se a radši se vydal zase zpátky. Měl jsem z ní špatný pocit.
Gerard už v žaláři nebyl. Mé srdce vynechalo pár úderů a já doufal, že už ho neodvedli.
Když jsem vstoupil do mučírny, viděl jsem, jak jeho ruce připevňují ke stěně. Pevně jsem sevřel oči a přál si, aby to tentokrát nebylo tak hrozné.
Otočil hlavu a hleděl na mě.
Kat se chopil biče a mě nezbylo nic jiného, než jít za ním. Vyškubl jsem mu nástroj z ruky, on se nejspíše dost divil, co mě to popadlo.
"Já sám," sykl jsem.
Stále jen tak zaraženě hleděl, když jsem dal Gerardovi první ránu,pokrčil rameny a šel za ostatními.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Nechtěl jsem brečet, ale přišlo mi nespravedlivé, že zrovna já musel poznat krutost světa.Kolik lidí trpí společně s Geem?
Bouhužel nemohu pomáhat všem. A ani nechci.
Myslím, že někdo si tohle i zaslouží. Zloděj. Vrah. Nebo někdo, kdo se těžce provinil.
Ale Gerard mezi ně určitě nepatří.
Sebral jsem dost odvahy a pohlédl na jeho záda. Měl na nich ostré červené čáry, rány naštěstí nebyly tak hluboké. Snažil jsem se být co nejjemnější , i když to šlo opravdu těžko.
Nechal jsem bič dopadnout k mým nohám a oddechl si. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, jestli mě sledují.
Ne, kupodivu byl v místnosti jen Marc,který se jen tak flákal s vínem v ruce a pozoroval hmyz nalepený na zatuchlých zdech.
Náhle jsem slyšel pronikavý ženský křik. Napadlo mě, že určitě musí vést tu čarodějnici.
"Odvaž ho!" poručil mi jeden z mužů, který měl co dělat, aby zmítající se mladé tělo udržel.
Přistoupil jsem ke Gerardovi a pomalu mu uvolnil ruce, jednu po druhé.
Celou svou vahou na mě spadl, zavrávoral jsem, ale naštěstí ho udržel.
Pomalu jsem ho táhl zpět do cely, nikdo mi nepomáhal, všichni byli moc zaneprázdnění zkoumáním nově příchozí.
Odemkl jsem celu a vstoupil do ní i s ním. Sedl jsem si na zem, jeho tělo bylo stále natisklé na to mé, kdybych tu nebyl, bezvládně by ležel na špinavé zemi.
Přiložil jsem svou tvář na tu jeho a vnímal jsem teplý dech, který mě šimral na krku. Byl dost přerývaný a sípavý.
Objímal jsem jeho křehké zraněné tělo, svůj nos jsem zabořil do jeho vlasů, měl jsem pocit, že mu tak mohu být blíž.
Srdce se mi zastavilo, když mi na rameno začaly dopadat kapky studených slz.
Rozechvěl jsem se a začal ho jemně hladit po vlasech, měl je ulepené a špinavé, ale to nebylo v tuhle chvíli důležité.
V břiše jsem pocítil zvláštní, ale příjemné chvění, když jsem svou hlavu posunul a krátce mu přejel rty po krku.
Měl jsem co dělat, abych ho nezačal bezmyšlenkovitě líbat, radši jsem odvrátil hlavu a místo toho pokračoval v hlazení.
Položil jsem ho na břicho, tak, aby ho to co nejméně bolelo. Jednu ruku si sám strčil pod hlavu,zavřel oči.
Naposledy jsem přejel prsty po jeho bledé kůži, pak jsem se vrátil zpět. Bylo by podezřelé, kdybych tady zůstal déle.
ohh.. Tohle mi nedělej.. takové smutné.. Mi tu málem začaly téct slzy uprostřed hodiny.. ach jo.. Chudinka..:(