21. dubna 2009 v 12:33 | Jannica
|
Mám pro vás jednorázovku, berte jí jako obvykle s rezervou.
Ale pozor - tentokrát to není taková hovadina! (Tím myslím, že všichni tam jsou LIDÉ, ne zvířata, NEMAJÍ nadpřirozené schopnosti, nemluví jako idioti a nesmaží si slaninu na hlavě jako v Gerard Ohnivec. Tentokrát je to REÁLNÉ.. uhm.. ale jo, a PRAVDĚPODOBNÉ) :D
A nestrkaj si do zadku paličky. Škoda.
"Gimme all your poison. And gimme all your pills. Gimme all your hopeless heart that make me ill."
Ležím na zemi a svíjím se v křeči. Hlasitá hudba se mi vtírá až do těch nejzazších koutů mozku, všechny ty decibely jakoby mě zevnitř rozežíraly. Řežu do kytary, trsátko pevně přivázané k prstům aby mi nevypadlo, jako se mi dost často stává. V kapse mám pro jistotu ještě dvě náhradní.
"You running after something that you never kill…"
Zvednu se ze země bleskovým tempem, začnu se klátit dopředu a dozadu. Občas si odfukuju vlasy ze spoceného čela, aby se mi nelepily do očí. Cítím horkou napěněnou krev, která ve mně vře, koluje mi žilách a proudí do tepajících spánků. Ruce a ramena mě bolí, avšak nic mě nemůže zastavit. Miluju pohyb.
Zrovna přichází část, kdy nemusím hrát. Sbírá se ve mně agresivita, mám chuť udělat něco naprosto šíleného.
Sundám si kytaru z krku a chvíli s ní jen tak mávám ve vzduchu, než se rozmáchnu a zahodím jí co nejdál ode sebe. Upadnu na zem a blažený úsměv mi ztuhne na rtech, když slyším v mikrofonu jeden vyděšený skřek a dál… nic.
Srdce se mi divoce rozbuší adrenalinem, když se otáčím Gerardovým směrem. Ještě stačím zaznamenat, jak jeho tělo padá k zemi.
"Ne!" zaječím a ženu se k němu. Kluci vyděšeně přestanou hrát, je slyšet jen protivný řev fanoušků. Sakra ať přestanou!
Začne opravdu rozruch. Klečím u Gerarda a bezmocně s ním třesu, cítím se opravdu hrozně. "Gee, vzbuď se sakra!" Najednou mě od něj odtrhnou něčí ruce. Jediné, co vidím, je Mikeyho napřažená pěst. Dá mi přes hubu. "Tohle si přehnal!"
Ostatní se na mě naštvaně mračí a já bych se nejradši propadl hanbou. Ne, tohle jsem vážně nechtěl.
Z tváře mi teče krev od Michaelovy rány a rozhodně nejsem jediný zraněný. Náš frontman a můj milenec je na tom o dost hůř. Červená se hrozivě vyjímá v jeho uhlově černých vlasech, stéká po pramínkách a zdá se, že je jí každou chvíli víc. Bojím se, že se pod ním za chvíli vytvoří celá louže.
Na podium naklušou nějací muži s nosítkama, ani nevím, kdo je zavolal. Nakládají ho a mě se do očí nekontrovatelně derou slzy. Nemůžu vydržet ty rozhněvané pohledy, je mi ze sebe špatně. Zkazil jsem koncert a navíc obrovská masa lidí natočila na foťák, jak jsem sejmul zpěváka.
Ale to je mi teď jedno. Hlavní je, aby se Gerard uzdravil. Ale co když…
Panebože. Snad jsem ho nezabil! Ne, ne, to prostě nemůže být pravda!!
Zkroušeně se vydám do šatny a cestou ještě rozkopu tu zkurvenou kytaru. Proč se vždycky na koncertech poddám tomu pocitu a nedávám pozor na ostatní? Proč se vždycky chovám jako naprosté hovado?!
Gerard byl v kómatu týden. Celý podělaný týden jsem seděl doma a trnul strachy! Ještě k tomu se mnou nikdo z kluků nepromluvil ani slovo, telefon mi vždy položili.
Vždyť já to udělal nerad! Copak nechápou, že mě hryže svědomí, brečím, a potřebuju nutně utěšit?
Ten, kdo mě utěšoval byl vždycky a jedině Gee. Objímal mě, když mi bylo smutno, když jsem se potřeboval vypovídat. Měl své metody, jak mě rozveselit. Ale teď… Co budu dělat, jestli to - ani na to nechci pomyslet - nepřežije?
Se svědomím vraha se těžko žije. A dokonce bych mou vinou zabil svého nejlepšího kamaráda a milence. Je to mě nejbližší člověk, nemohu být přeci bez něj!
Najednou zazvonil telefon a já ho rychle zvedl. Srdce mi poskočilo, když jsem slyšel Mikeyho hlas.
"Gerard se probudil, asi by ses měl jít omluvit," řekl suše.
Ihned jsem to položil, dokonce bez rozloučení. V tu chvíli jsem poznal, jaké to je, když spadne kámen ze srdce. Připadal jsem si najednou tak lehký, tak šťastný. Žije. Je v pořádku. Já nejsem vrah!
Popadl jsem v předsíni bundu a rychle vyběhl ven. Vzal jsem si taxi, v tomto stavu bych to asi neuřídil. Ještě jsem se chtěl zastavit pro kytku, abych ho nešel přivítat zpět mezi živé s prázdnýma rukama.
"Gee!" zařval jsem, sotva jsem vpadl do jeho pokoje. Podíval se na mě, ale pak svou hlavu odvrátil znechuceně zpět.
Nedočkavě jsem si sedl na jeho postel, bylo mi trochu trapně, ale radost mi kolovala v krvi přece jen ve větším množství. Přimněl jsem se, aby mi nezačaly téct slzy úlevy. Bylo úžasné si znovu prohlédnout jeho tvář, ani trochu neposkvrněnou krví.
"Málem jsi mě zabil," zasyčel. Pevně jsem chytil do dlaně jeho ruku, on neucukl, ale ani stisk neopětoval. "Mám pět stehů."
"Ani nevíš, jak mě to mrzí." Abych potvrdil má slova, položil jsem mu nádhernou, a také dost drahou, kytici na bílé peřiny. Neubránil jsem se a z pod víčka mi vytekla jedna malá slza. "Když si představím, co by se mohlo stát…"
Natáhl jsem ruku a krátce ho pohladil po tváři. Ležel tam s těmi květinami jako šípková růženka, jen polibek by stačil k probuzení. V mém případě k tomu, aby mi odpustil a všechno bylo jako dřív. Svou dlaň jsem nechal odpočívat v jeho vlasech. "Omlouvám se, odpustíš mi?" slyšel jsem vlastní šepot.
"Možná…" Pokynul mi, abych se přisunul blíž. Přitáhl si mě k sobě a naše rty se setkaly. Něžně mě líbal, byl to neskutečně silný okamžik. Intenzivně jsem vnímal jeho horký dech na mé tváři, uvědomoval jsem si každý náznak toho, že žije.
Tělem se mi rozlil krásný pocit štěstí a úlevy, že jsme se usmířili, náhle jsem ale byl uveden v omyl, když se odtrhl a napřáhl pěst. Uhodil mě doprostřed tváře, jak nejvíce mohl.
Ano, to je celý Gerard. Oplatí to, ale pak je vše v pořádku.
Ztrácím rovnováhu a společně s chytnutím se za bolavou tvář se celé mé tělo kácí dozadu.
"Franku!" slyším ještě, než s hlasitou ránou upadnu do něčeho tvrdého. Stačím ještě pohledem zavadit o jeho vyděšený výraz, než se mi o hlavu roztříští obrovská keramická váza. Rozplácnu se na podlaze a vzápětí upadnu do bezvědomí...
XD OMFG XD