Květen 2009

Last Wish 18

30. května 2009 v 19:27 | Jannica |  Last Wish
Zítra jedu se školou na něco jako zážitkový kurz. Takže budu týden pryč.

Pokračování ale stále budou přibývat, dneska jsem dohromady napsala asi třicet stránek:D Tak mě napadá, že bych mohla začít třeba knížku a do týdne bych jí měla hotovou:D

Samozřejmě nemůže přibývat What Next, na to si budete muset chvíli počkat. No, myslím, že šest dní není tolik. Možná stihnu k WN napsat alespoň jeden další díl, ale myslím, že už jsem docela upsaná.

Jo a to, že tu nebudu neznamená, že mi nenapíšete komentář! Já si to pak všechno hezky zkontroluju!:D

Tak se tu mějte hezky...


Nancy Boy 25

29. května 2009 v 14:51 | Jannica
Komentujte prosím, dneska je tak hnusně, že to prostě potřebuju:D

______


Chodil jsem svou čtvrtí jako tělo bez duše a jen podvědomně jsem vnímal ten nádherný zpěv ptáků. Šel jsem rovnou za nosem, nikam jsem nemířil. Nohy mě automaticky nesly a já měl chvílema i zavřené oči. Jen jsem si užíval čerstvý vzduch a sluneční paprsky snažící se propálit mou kůži na obličeji.

Po půl hodině ale začalo trošku poprchávat, řekl jsem si, že mi trocha deště nemůže uškodit, a šel jsem stále dál. Kapky na mě zvýšky dopadaly a já začal mít husí kůži, byla mi zima. Založil jsem tedy ruce, abych se alespoň trochu zahřál a s pohledem upřeným stále dopředu jsem míjel domy v jejichž oknech se svítilo, protože se začalo stmívat.

What Next? 21

28. května 2009 v 18:08 | Jannica |  What next?
Frank najednou zasténal tak hlasitě, až jsem na posteli nadskočil. Přivřel jsem oči a rukou jsem sklouzl dolů k naplé látce mých kalhot. Jestli toho ihned nenechá...

Podíval jsem se na něj. Hlavu měl prohlou, do spoceného čela se mu lepily vlasy. Na tváři měl úsměv, který se nedá slovy popsat. Vypadal prostě tak věrohodně, že jsem se mu musel podívat do rozkroku, jestli náhodou přece jen něco nedělá.

Nic. Nebyl ani vzrušený, bral to všechno jen jako hru. Ale já už ne.

V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že děláme show těm zkurveným gayofilním babkám, co teď jistě poslouchají za dveřmi. Vykašlal jsem se na všechen stud, na veškeré zábrany, které mě dosud svíraly, a prudce jsem po Frankovi skočil.

Povalil jsem ho na postel a zatímco jsem spojil naše rty dohromady, rozepínal jsem si kalhoty.

Last Wish 17

27. května 2009 v 9:16 | Jannica |  Last Wish


Probudil jsem se téměř za svítání. Tělo mě bolelo a když jsem se zkusil posadit, nepříjemně mi zakřupalo v zádech.

Potichu jsem zaklel a protáhl se. Všiml jsem si, že Gerard je o kus dál, klečí a něco si pro sebe říká. Ať už dělal cokoliv, rozhodl jsem se ho nevyrušovat.

Šel jsem ke koni a odvázal od něj jeden ranec s jídlem. Podíval jsem se, co jsem všechno z domu přivezl a dospěl jsem k názoru, že minimálně za dva dny budeme muset něco koupit. Jen by mě zajímalo kde. Může trvat i déle, až narazíme na nějakou vesnici.

A i kdyby byla třeba přímo tady, mohou nás najít. Bylo by lepší se zdržovat dál od společnosti.

Nancy Boy 24

25. května 2009 v 21:14 | Jannica |  Nancy Boy
Tahle povídka je z mých rozepsaných asi má nejoblíbenější. Hrozně mě to baví a zřejmě ještě dost bavit bude:)
Opravdu miluju psaní, je zvláštní, že se to pro mě ještě nestalo stereotypem...

Teď ale bohužel nemám tolik času, čekají mě zkoušky na kytaru, na klavír a ještě k tomu ten konec pololetí... No, ale čas na tohle si snad ještě najdu...


What Next? 20

24. května 2009 v 14:53 | Jannica |  What next?
Založil jsem ruce a odmítal opětovat Frankovo objetí. "Na co si to kurva hraješ?" Sykl jsem mu do ucha tak, aby to ostatní neslyšely.

"Podívejte!" zvolala Fridolína. "Oni si do ouška šeptají sladká slůvka!"

Hodil jsem po ní vražedný pohled a dál se ní nezabýval.

"Gee," Odpovídal. "Je to sranda." Mohl jsem slyšet potichý smích, který v něm bublal. "Jsou to stupidní nány, žerou mi úplně všechno."

"Sem si všiml." Odsekl jsem.

"Můžeme tady sehrát perfektní divadlo a pak na to budeme se smíchem vzpomínat. Uděláme představení, na které do smrti nezapomenou."

Začal jsem trochu váhat. Možná má malinko pravdu. Ale to nic nezmění na tom, že je to debilní exhibicionista!

I když to já možná také...

Last Wish 16

23. května 2009 v 22:22 | Jannica |  Last Wish
Trošku sladší díl... Vůbec jsem neměla náladu napsat něco depresivního, dneska toho mám už dost. Alespoň se vám bude líp spát.

Dneska mám totiž nějakou moc přemýšlivou náladu, pořád si musím pokládat životní otázky apod... no, už si skoro připadám, jakobych měla krizi středního věku nebo co:D Asi se ve své existenci moc filozoficky šťourám.

Ventilovala jsem se přes tohle, takže je to jak výňatek z červené knihovničky:D Snad nevadí...



Kapitola XXXV

21. května 2009 v 21:34 | Jannica |  Across the world
Pamatujete?:)

Pokračuju 35. dílem, začalo se mi totiž trochu stýskat a může za to Laivine, díky které jsem si to všechno zase připomněla:D

Minulý díl je kdyžtak tady, jsme u zkoušení lubrikantů. Tenhle je kratší, asi se do toho budu muset zase dostat. Ale mohlo by to možná přibývat častěji, asi podle toho, jak budu mít náladu:)

Nemusíte tuhle povídku číst od začátku, abyste pochopili děj, stejně je to celý jen taková jedna velká blbost:D


Nancy Boy 23

21. května 2009 v 19:45 | Jannica |  Nancy Boy
Gerard:

Jak… jak jenom mohl? Jak mě Christian mohl tahle podvést!

Zahodil jsem další posmrkaný kapesník a znova si opřel hlavu o kolena, která se mi samým rozrušením třásla. Bylo to všechno tak krásné… Věřil jsem mu, že mě opravdu miluje, že pro něj znamenám vše. A on mě místo toho jenom využíval. Když mi šeptal všechna ta sladká slůvka… Jen se chtěl přiblížit blíže ke svému cíli. Chtěl ze mě udělat feťáka, zničit mě.

Otřel jsem si hřbetem ruky slzu, která stekla po mém obličeji až k bradě a z úst mi vyšel roztřesený povzdech. Nemohl jsem uvěřit, že měl Frank pravdu.

Tolik jsem Christianovi věřil, připadal mi jako anděl, kterého mi seslalo samo nebe, abych mohl být konečně šťastný. Jenže se to všechno pokazilo.

What Next? 19

20. května 2009 v 7:00 | Jannica |  What next?
Mě tohle baví:D

Udělal jsem malou změnu v rubrice s povídkama, asi jste si všimli. Připadá mi přehlednější mezi to dát větší mezery a nevíc se do toho nemotá ten datum a tak...
Taky mě dost udivilo, kolik jsem toho už napsala:D Připadá mi to až neuvěřitelný. Jako že mě to pořád nepřestalo bavit a stále mám co psát... Nechápu:D

A teď si konečně můžete přečíst to, co jste si zvolili - "Vyberou si Franka jako předmět všeobecné roztomilosti a jemu se to bude líbit"



Frerard Stories

19. května 2009 v 22:39 | Jannica

Čím jsou povídky níž, tím jsou starší. (A taky i horší, alepsoň co se slohové stránky týče. A o dost, to neříkám jen tak do větru, to je prostě holý fakt.) Ještě se mi nestalo, že bych nějakou nedokončila, takže se nemusíte bát, že rozečtete něco, u čeho se nedozvíte konec. Samozřejmě nedokončené jsou ty, co píšu momentálně.

Podrobnější info vždycky až po kliknutí na odkaz:)








Najednou se začal hrozně pochechtávat, chvíli jsem to vůbec nechápal. "Gerarde, vždycky jsi přece říkal, že nejdeš do nikoho pod dvacet, protože to jsou nevyspělá děcka."
Taky mi trochu cukaly koutky. No jo, je to pravda, vážně jsem to říkal. "Ale on je jiný," bránil jsem Franka. "Víš, nechová se na svůj věk, je takový chytrý. A jeho rodiče to ví. Puberťácký kamarády - kterých jsem se u mladýho tak bál - taky nemá… no, ono je to trochu složitější." Trochu jsem sklopil hlavu, přemýšlel jsem, jak to říct. Mohl bych se o tom nezmiňovat, ale až by se tu pak objevil, byl by to větší šok.


Přistoupil jsem blíž k mřížím a zahleděl se na něj. Přemýšlel jsem o jeho slovech, přebíral jsem si je v hlavě. Asi má v něčem pravdu. Každý má mít svou vlastní hlavu a vyznávat si to, co chce. Nebát se někam patřit. Ale křesťanství je posedlost. To, jak slepě následují svého Boha, to, že by pro něj byli schopni zemřít.
Ano, náš pan král ví, co dělá.
Otočil jsem se a odešel, cítil jsem, jak mi jeho pohled propaluje záda.



Nemohl jsem ho v tom nechat. Celý ten rozhovor, co vedli u dveří, jsem poslouchal za rohem a dával si dohromady jedna a dvě. Připadalo mi to všechno tak průhledné. To, jakým způsobem se Christian vetřel. Určitě bude žádat o peníze. A Gerard si samozřejmě ničeho nevšiml, láska je opravdu slepá. Mám chuť ho nakopnout do zadku a zařvat na něj, ať sakra čumí kolem sebe!



Chtěl jsem jít domů, ale zase si na mě počkala ta banda šílenců. Bezeslova jsem jim podal sedm dolarů, všechno, co mi za ten den zbylo. Chtěl jsem jít dál.
"Ale ale, tak snadno to zase nepůjde.." zarazil mě Iero. Zase mě obklopili. Jo, ať si mě zmlátí, když chtěj. Mě už je to všechno stejně jedno. Ucítil jsem ránu. A za ní další. Co z toho mají? Zábavu? Potěšení? Cítil jsem, jak mi ze rtů teče krev.



Byl jsem rád, že už není tak apatický a reaguje, zároveň jsem jeho chování nechápal. Opatrně jsem si sedl na kraj postele. On cítil, jak se prohnula matrace a namáčkl se víc na zeď. Nebylo to ale proto, že by mi chtěl udělat místo. Připadalo mi, jakoby chtěl ode mě být co nejdál.


Po shlédnutí displeye mobilu jsem zjistil, že mám devět nepřijatých hovorů od Gerarda. Povzdechl jsem si. Připadá mi, jakobych ho zradil tím, co dělám. A zároveň zrazuji i svou rodinu.
Mobil se rozdrnčel znova. Okamžitě jsem to zvedl.


Rozhlédl jsem se místností, ale nic divného jsem neviděl. Pomalu jsem tam chodil, krok od kroku jsem byl jistější tím, že tu nic není. Ani už jsem se nebál.
Zatřepal jsem hlavou. Co jsem čekal? Gerard je přece nemocný, vidí duchy nebo co to je. Já jsem zdravý. A to, že kolem mě něco chodilo jsem si jenom namlouval. Jsem zmanipulovaný.


Tak to ale není. Já moc dobře vím, čím to je. Ale tohle nehodlám nikomu říkat. Ani Andy ne... Pravda je totiž taková, že mám jistý problém. Fyzický problém. A to ten, že to, co mám v rozkroku je dlouhé pouze pět centimetrů. Jak se s tím dá žít?

Ok, takže mám dovoleno se podepisovat třeba jako Gerard Polibte-si-prdel. A to se stačilo jenom usmát. Vždyť všechno je přece podle mě. Kdybych chtěl, mohl bych být třeba i prezident. Stačilo by lusknout prsty a všichni by mi klečeli u nohou. I když - ani luskat nemusím. Oni ke mně vzhlíží stejně.


Měl jsem zrovna volnou hodinu a opravoval písemky nějaké jiné třídě. Ty, co psala má, jsem odkládal pořád dál. Každou hodinu mi připomínali, že už je chtějí opavit a já se jim stále omlouval. Jak dlouho ještě? Vstal jsem a šel na záchod. Jenže tam jsem někoho potkal. Ano, koho jinýho, než Franka.



"Zabij mě, jestli chceš..." zašeptal a nepřestával se na mě dívat. "Když ti má smrt přinese radost." Začala se mi trochu třást ruka. Ne, jeho slova mě nesmí přesvědčit. Frank se usmál. A já znova cítil ten pocit. Ruka se mi rozklepala a odvrátil jsem oči. "Tak dělej... udělej to!" Ne, já nemůžu... Zavřel jsem oči a zmáčkl spoušť. Krajinou se rozlehl zvuk výstřelu a zavládlo ticho.


Chatku jsem našel, až za tmy. Taková smůla. A to jsem chtěl stihnout dvě. Vpadl jsem dovnitř a batoh okamžitě hodil na zem. Papírek se vzkazem ale ne a ne najít. Skoro jsem si myslel, že tu nemám co dělat, ale to by bylo přece absurdní. Najednou jsem se zarazil. V rohu na posteli ležel člověk! Ihned jsem rozsvítil světlo a jeho to nejspíš probudilo.


Kroky se nebezpečně blížily. Byly slyšet už úplně blízko. Najednou se to zastavilo. Přímo před jejich stanem. Frankie se na kamaráda ještě víc natiskl a očima hypnotizoval zip od plachty, která jediná je s tím stvořením dělila. Modlil se, aby se nezačala rozepínat.


Na konci té stránky jsem dostal nápad. Mohl bych si zkontrolovat, jestli je to opravdu má budoucnost. Vyskočil jsem tedy ze židle a běžel si pro papír a tužku. Jako na schvál to nikde nebylo k nalezení. Nakonec jsem ale něco přecejen sehnal a vrátil se zpátky k počítači. Čekalo mě nemilé překvapení. Ten text zmizel!


Frankie říká, že to chyba nebyla, ale já vím, že ano. Stejně tak, jako svatba jeho a Jamii. Měl jsem si vzít jeho a žít s ním šťastně až do smrti. Zatracený ženský, jsou s nima jenom problémy. Jsem úplně zoufalý. Potřebuju zkusit něco nového. Poznat jiné lidi a možná si najít i nějaký úplně nový vztah. Samozřejmě že nic vážného, jenom na nějaký krátký úlet. Najednou jsem dostal nápad.


Ze dveří vždycky vylezl nějaký člověk a vyvolal čísi jméno. Moji vrstevníci celí vyklepaní mizeli za dveřma a buď se vraceli s brekem nebo celí rozzáření. Těch nešťastných bylo víc. Netrpělivě jsem čekal a potichu se modlil ve svůj prospěch... Hlavně, ať už to mám za sebou.


Nakloním se znova k němu a lehce se dotknu jeho rtů. Vypadá to spíš jako polibek než umělé dýchání, na tom ale nesejde. Opatrně do něj vydechnu vzduch a stále se ho dotýkám. Zopakuju to asi desetkrát a on konečně otevře oči. Usměju se na něj.


Blíží se ke mně. Ještě si ničeho nevšiml. Kouká trochu nepřítomně, lehce se usmívá, asi nějaká dobrá zpráva. To já jsem posel špatných zpráv... Jeho kulisy jsou.. eh.. jak jen to říct! V horším stavu. Lehce poškozené. Rozbité. Zpřelámané. Na padrť!!! Teď se Gee trochu zarazil, protože si všiml mého výrazu.


Zůstal jsem zticha. Jak tohle může vědět? Měl ve všem pravdu. Když mě našel Nick a Jan, tehdy dost dobrý kámoši, usoudili, že právě mě potřebjí. Já se nebránil, byla to jedinečná příležitost pomstít se světu za tu příšernou nenávist, která stále narůstala. Potřeboval jsem ventilovat svůj vztek na ostatních.


Obklíčili ho. Gerard stál u zdi a už neměl kam ustupovat. Prohlížel si jejich naštvané obličeje a ušklíbl se nad Mattovým nosem. Dobrá zlomenina, ale zasloužil by si víc. V tuhle chvíli nevěděl, co dělat. Byl v pasti.


"Chtěl jsem mu udělat radost..." vztekle zašeptal do temnoty prázdné ulice. "A...ono se mi to takhle vymstilo..." zuřivě sebral ze země jeden kámen a hodil ho po nejbližší lampě. Uslyšel řinčení skla, což mu připomnělo tu příšernou noc.


Frankie cosi zamumlal a odpochodoval se podívat, jaké škody jsou v horním patře. Mě to teda na rozdíl o Franka dost vzalo. Bezmyšlenkovitě jsem otevžel kuchyňskou skříňku a vytáhl vodku. Mezitím se ale vrátil a viděl mě, jak to do sebe leju.


"Už je tady Gee!" byl slyšet matčin nadšený hlas a po vstupu do obýváku se mi naskytl 'nádherný' pohled na rozjařenou ženskou a zoufale se tvářejícího bráchu. Ano, Mikey seděl na pohovce, ostřížím zrakem sledoval poskakující mére a nejspíš si o ní upravoval dosavadní představy.


_______________________________


What Next? - Povídka, u které si sami určujete děj


Across The World - Zřejmě nekonečná povídka, jen taková blbost pro pobavení:)

Last Wish 15

19. května 2009 v 8:02 | Jannica |  Last Wish
Nejdřív na mě hleděl, jakobych se snad dočista zbláznil a pak se zamračením přikývl. "A jak to chceš udělat?"

"Normálně odejdeme." Pokrčil jsem rameny.

"Nikdo nehlídá?"

"Většinou ne."

Najednou obrátil oči v sloup a ztěžka si povzdechl. Neubránil se malému, pobavenému úsměvu. "A proč jsme to tedy neudělali už rovnou?" Znova se zachmuřil, když si uvědomil, že nemusel takhle trpět.

Nancy Boy 22

18. května 2009 v 9:01 | Jannica |  Nancy Boy
Vážně se omlouvám, že jste si museli počkat. Ale od pátka do neděle jsem tu nebyla. Asi bych měla přidat spíš Last Wish, ale nějak sem na to neměla náladu, místo toho jsem vám teď napsala další díl tohohle.

Lyl: Děkuju za nabídku, ale já jak tu nebyla, tak jsem jí tak trochu prošvihla... To všechno od pátka do teď totiž byly přednastavený články. Ale ten zájem o pokračování mě vážně těší, díky:)

Tak snad nebyl absťák moc silný, teď už máte tu možnost číst dál:D

What Next? 18

16. května 2009 v 8:00 | Jannica |  What next?
Sedli jsme si do obýváku, mamka zatím šla uvařit kafe. Dala nám nějaké čajové pečivo, Frank se do toho samozřejmě hned pustil a ládoval se, až mu drobky létaly od úst. Já si také vzal pár kousků, ale moc toho na mne nezbylo.

"Máš fajn mámu." Zahuhlal Frankie s plnou pusou. Něco jsem nesmyslně zamručel. "O takové by se mi mohlo jen tak zdát. Jsem rád, že má pochopení pro homosexuály a neodsuzuje nás."

"Jo, to je jedna z mála dobrých vlastností."

Víc jsme si toho nestihli říct, protože před nás postavila tři šálky kávy.

Domovní zvonek zazvonil přesně ve chvíli, když si chtěla sednout naproti.

Za pár vteřin jsme mohli ode dveří zaslechnout nadšený ženský jekot, výskání a mlaskavé pusy na tvář.

Nancy Boy 21

15. května 2009 v 7:00 | Jannica |  Nancy Boy
Prohnul jsem se v zádech, zatímco svou dlaní přejel od mého pasu výš, ke krku. Naklonil se a otřel se svý obličejem o můj hrudník, hned na to mi začal jazykem dráždit jednu bradavku.

Zasténal jsem a naplno vnímal jeho prsty, zkoumající každý kousíček mého těla. Zavřel jsem oči, abych si to všechno mohl ještě víc vychutnat a mé ruce pomalu našly okraj jeho trička.

Sám si ho nedočkavě stáhl, mezitím jsem mu stihl rozepnout kalhoty. Odhodil je na zem a mě až do mozku pronikl zvuk kovové přezky srážící se s podlahou.

Dlaněma jsem mu zajel pod boxerky a nechal je na jeho zadku, tlačil jsem jeho erekci na tu svou. Ležel na mě, hlavu stále u mého hrudníku, takže jsem na prsou mohl cítit jeho nepravidelný, přerývaný dech.

Připadalo mi to všechno dokonalé. Gerard - takový nedosažitelný cíl - a já ho konečně mám. Tak dlouho jsem musel čekat, už se mi přání konečně plní.

Last Wish 14

13. května 2009 v 7:00 | Jannica |  Last Wish
Další den brzy z rána jsem se opět vydal do práce. Pokud se tomu práce dá ještě vůbec říkat, je to spíš jistý druh teroru.

Těšil jsem se na Gerarda a zároveň jsem měl strach, protože jsem si byl až moc dobře vědom toho, že mu dnes opět ublížím.

Sáhl jsem si do tašky, abych se přesvědčil, že s sebou mám vše potřebné k očištění ran. Z hluboka jsem si povzdechl a opět se vrátil k tématu, o kterém přemýšlím už celou noc.

Můj otec.

Pomyslel jsem si, že to určitě řeknu Gerardovi hned, co dorazím. Mohlo by ho to zajímat a je to také jediný člověk, kterému se mohu svěřit.

What Next? 17

12. května 2009 v 14:16 | Jannica |  What next?
Chjo, vy jste nějaký hodný:D Já chtěla, aby je ta máma nesnášela a ono ne...

No, tohle mě taky bavilo psát, tak co:D

A mohla bych ještě říct, že možná budu někdy přidávat i víc pokráček za den, protože mě to nějak zase začalo bavit:D A někdy vám zveřejnim novou, povídku, takovou oddechovku. Ale to zatím neznámo kdy, je toho už celkem dost na jednoho člověka:D I když je pravda, že už mi leží dokončená v počítaři asi čtyři měsíce... No, uvidim, jak na mě budete hodný:)




Nancy Boy 20

11. května 2009 v 8:00 | Jannica |  Nancy Boy
Omlouvám se, že je to tak useklý. Alespoň se budete těšit na další díl:)

_________________



Frank:

Pomalu jsem přicházel ke Gerardovu domu se skvělou náladou. Možná jí způsoboval ten alkohol, co jsem stačil zkonzumovat, možná ta spousta endorfinů, které můj mozek za dnešek uvolnil.

Krátce jsem zamručel do tmy, když jsem si opět vzpomněl na toho blonďáčka. Ten byl dnes naprosto nepřekonatelný. Jak se nádherně svíjel, pod každým mým přírazem. Vždycky do mě zarýval nehty a křičel sprostá slova, rajcovalo mě to.

A nebo Nicolas, nebo jak se jmenoval. Dokonalost sama. To jsem si zase jednou vyzkoušel, jaké je to být dole.

Většina chlapů to má nějak ustálené, jestli jsou radši dominantní nebo naopak, ale já to rád střídám. Pak by mě třeba moc bolel zadek a nemohl bych si užívat tolikrát za noc. Připadá mi to výhodné.

Last Wish 13

10. května 2009 v 11:40 | Jannica |  Last Wish
Tak jsem se vám vrátila a přináším další díl.
Možná to bude trochu překvapivý, nebo očekávatelný, nevím... No, každopádně nebudu nic prozrazovat předem... :)


Oznámení

7. května 2009 v 19:45 | Jannica
Stala se taková nepříjemná přepadovka. Rodiče z ničeho nic oznámí, že teď odjíždíme na chatu. Bezva.
A víte, co z toho vyplývá? Nebudou pokráčka. Jelikož jsem nepočítala, že odjedeme dneska, nebudou ani přednastavený. Jinak bych samozřejmě díly dopředu napsala.
Takže tímto se omlouvám, snad to přežijete. Další díl bude v neděli (snad, ale nejspíš jo).
Na chatu si notebook neberu, takže tam nebudu moct psát (Sakra, co jen budu dělat?! Unudim se k smrti!)
Doufám, že se mnou soucítíte.
Tři dny bez Frerardů?! Já nechci! Vlastně jenom dva... no, to je jedno, stejně je to moc dlouhá doba:(

Tak se mějte hezky, buďte tu beze mě šťastní, mějte se rádi atd. :D