Frerard Stories

19. května 2009 v 22:39 | Jannica

Čím jsou povídky níž, tím jsou starší. (A taky i horší, alepsoň co se slohové stránky týče. A o dost, to neříkám jen tak do větru, to je prostě holý fakt.) Ještě se mi nestalo, že bych nějakou nedokončila, takže se nemusíte bát, že rozečtete něco, u čeho se nedozvíte konec. Samozřejmě nedokončené jsou ty, co píšu momentálně.

Podrobnější info vždycky až po kliknutí na odkaz:)








Najednou se začal hrozně pochechtávat, chvíli jsem to vůbec nechápal. "Gerarde, vždycky jsi přece říkal, že nejdeš do nikoho pod dvacet, protože to jsou nevyspělá děcka."
Taky mi trochu cukaly koutky. No jo, je to pravda, vážně jsem to říkal. "Ale on je jiný," bránil jsem Franka. "Víš, nechová se na svůj věk, je takový chytrý. A jeho rodiče to ví. Puberťácký kamarády - kterých jsem se u mladýho tak bál - taky nemá… no, ono je to trochu složitější." Trochu jsem sklopil hlavu, přemýšlel jsem, jak to říct. Mohl bych se o tom nezmiňovat, ale až by se tu pak objevil, byl by to větší šok.


Přistoupil jsem blíž k mřížím a zahleděl se na něj. Přemýšlel jsem o jeho slovech, přebíral jsem si je v hlavě. Asi má v něčem pravdu. Každý má mít svou vlastní hlavu a vyznávat si to, co chce. Nebát se někam patřit. Ale křesťanství je posedlost. To, jak slepě následují svého Boha, to, že by pro něj byli schopni zemřít.
Ano, náš pan král ví, co dělá.
Otočil jsem se a odešel, cítil jsem, jak mi jeho pohled propaluje záda.



Nemohl jsem ho v tom nechat. Celý ten rozhovor, co vedli u dveří, jsem poslouchal za rohem a dával si dohromady jedna a dvě. Připadalo mi to všechno tak průhledné. To, jakým způsobem se Christian vetřel. Určitě bude žádat o peníze. A Gerard si samozřejmě ničeho nevšiml, láska je opravdu slepá. Mám chuť ho nakopnout do zadku a zařvat na něj, ať sakra čumí kolem sebe!



Chtěl jsem jít domů, ale zase si na mě počkala ta banda šílenců. Bezeslova jsem jim podal sedm dolarů, všechno, co mi za ten den zbylo. Chtěl jsem jít dál.
"Ale ale, tak snadno to zase nepůjde.." zarazil mě Iero. Zase mě obklopili. Jo, ať si mě zmlátí, když chtěj. Mě už je to všechno stejně jedno. Ucítil jsem ránu. A za ní další. Co z toho mají? Zábavu? Potěšení? Cítil jsem, jak mi ze rtů teče krev.



Byl jsem rád, že už není tak apatický a reaguje, zároveň jsem jeho chování nechápal. Opatrně jsem si sedl na kraj postele. On cítil, jak se prohnula matrace a namáčkl se víc na zeď. Nebylo to ale proto, že by mi chtěl udělat místo. Připadalo mi, jakoby chtěl ode mě být co nejdál.


Po shlédnutí displeye mobilu jsem zjistil, že mám devět nepřijatých hovorů od Gerarda. Povzdechl jsem si. Připadá mi, jakobych ho zradil tím, co dělám. A zároveň zrazuji i svou rodinu.
Mobil se rozdrnčel znova. Okamžitě jsem to zvedl.


Rozhlédl jsem se místností, ale nic divného jsem neviděl. Pomalu jsem tam chodil, krok od kroku jsem byl jistější tím, že tu nic není. Ani už jsem se nebál.
Zatřepal jsem hlavou. Co jsem čekal? Gerard je přece nemocný, vidí duchy nebo co to je. Já jsem zdravý. A to, že kolem mě něco chodilo jsem si jenom namlouval. Jsem zmanipulovaný.


Tak to ale není. Já moc dobře vím, čím to je. Ale tohle nehodlám nikomu říkat. Ani Andy ne... Pravda je totiž taková, že mám jistý problém. Fyzický problém. A to ten, že to, co mám v rozkroku je dlouhé pouze pět centimetrů. Jak se s tím dá žít?

Ok, takže mám dovoleno se podepisovat třeba jako Gerard Polibte-si-prdel. A to se stačilo jenom usmát. Vždyť všechno je přece podle mě. Kdybych chtěl, mohl bych být třeba i prezident. Stačilo by lusknout prsty a všichni by mi klečeli u nohou. I když - ani luskat nemusím. Oni ke mně vzhlíží stejně.


Měl jsem zrovna volnou hodinu a opravoval písemky nějaké jiné třídě. Ty, co psala má, jsem odkládal pořád dál. Každou hodinu mi připomínali, že už je chtějí opavit a já se jim stále omlouval. Jak dlouho ještě? Vstal jsem a šel na záchod. Jenže tam jsem někoho potkal. Ano, koho jinýho, než Franka.



"Zabij mě, jestli chceš..." zašeptal a nepřestával se na mě dívat. "Když ti má smrt přinese radost." Začala se mi trochu třást ruka. Ne, jeho slova mě nesmí přesvědčit. Frank se usmál. A já znova cítil ten pocit. Ruka se mi rozklepala a odvrátil jsem oči. "Tak dělej... udělej to!" Ne, já nemůžu... Zavřel jsem oči a zmáčkl spoušť. Krajinou se rozlehl zvuk výstřelu a zavládlo ticho.


Chatku jsem našel, až za tmy. Taková smůla. A to jsem chtěl stihnout dvě. Vpadl jsem dovnitř a batoh okamžitě hodil na zem. Papírek se vzkazem ale ne a ne najít. Skoro jsem si myslel, že tu nemám co dělat, ale to by bylo přece absurdní. Najednou jsem se zarazil. V rohu na posteli ležel člověk! Ihned jsem rozsvítil světlo a jeho to nejspíš probudilo.


Kroky se nebezpečně blížily. Byly slyšet už úplně blízko. Najednou se to zastavilo. Přímo před jejich stanem. Frankie se na kamaráda ještě víc natiskl a očima hypnotizoval zip od plachty, která jediná je s tím stvořením dělila. Modlil se, aby se nezačala rozepínat.


Na konci té stránky jsem dostal nápad. Mohl bych si zkontrolovat, jestli je to opravdu má budoucnost. Vyskočil jsem tedy ze židle a běžel si pro papír a tužku. Jako na schvál to nikde nebylo k nalezení. Nakonec jsem ale něco přecejen sehnal a vrátil se zpátky k počítači. Čekalo mě nemilé překvapení. Ten text zmizel!


Frankie říká, že to chyba nebyla, ale já vím, že ano. Stejně tak, jako svatba jeho a Jamii. Měl jsem si vzít jeho a žít s ním šťastně až do smrti. Zatracený ženský, jsou s nima jenom problémy. Jsem úplně zoufalý. Potřebuju zkusit něco nového. Poznat jiné lidi a možná si najít i nějaký úplně nový vztah. Samozřejmě že nic vážného, jenom na nějaký krátký úlet. Najednou jsem dostal nápad.


Ze dveří vždycky vylezl nějaký člověk a vyvolal čísi jméno. Moji vrstevníci celí vyklepaní mizeli za dveřma a buď se vraceli s brekem nebo celí rozzáření. Těch nešťastných bylo víc. Netrpělivě jsem čekal a potichu se modlil ve svůj prospěch... Hlavně, ať už to mám za sebou.


Nakloním se znova k němu a lehce se dotknu jeho rtů. Vypadá to spíš jako polibek než umělé dýchání, na tom ale nesejde. Opatrně do něj vydechnu vzduch a stále se ho dotýkám. Zopakuju to asi desetkrát a on konečně otevře oči. Usměju se na něj.


Blíží se ke mně. Ještě si ničeho nevšiml. Kouká trochu nepřítomně, lehce se usmívá, asi nějaká dobrá zpráva. To já jsem posel špatných zpráv... Jeho kulisy jsou.. eh.. jak jen to říct! V horším stavu. Lehce poškozené. Rozbité. Zpřelámané. Na padrť!!! Teď se Gee trochu zarazil, protože si všiml mého výrazu.


Zůstal jsem zticha. Jak tohle může vědět? Měl ve všem pravdu. Když mě našel Nick a Jan, tehdy dost dobrý kámoši, usoudili, že právě mě potřebjí. Já se nebránil, byla to jedinečná příležitost pomstít se světu za tu příšernou nenávist, která stále narůstala. Potřeboval jsem ventilovat svůj vztek na ostatních.


Obklíčili ho. Gerard stál u zdi a už neměl kam ustupovat. Prohlížel si jejich naštvané obličeje a ušklíbl se nad Mattovým nosem. Dobrá zlomenina, ale zasloužil by si víc. V tuhle chvíli nevěděl, co dělat. Byl v pasti.


"Chtěl jsem mu udělat radost..." vztekle zašeptal do temnoty prázdné ulice. "A...ono se mi to takhle vymstilo..." zuřivě sebral ze země jeden kámen a hodil ho po nejbližší lampě. Uslyšel řinčení skla, což mu připomnělo tu příšernou noc.


Frankie cosi zamumlal a odpochodoval se podívat, jaké škody jsou v horním patře. Mě to teda na rozdíl o Franka dost vzalo. Bezmyšlenkovitě jsem otevžel kuchyňskou skříňku a vytáhl vodku. Mezitím se ale vrátil a viděl mě, jak to do sebe leju.


"Už je tady Gee!" byl slyšet matčin nadšený hlas a po vstupu do obýváku se mi naskytl 'nádherný' pohled na rozjařenou ženskou a zoufale se tvářejícího bráchu. Ano, Mikey seděl na pohovce, ostřížím zrakem sledoval poskakující mére a nejspíš si o ní upravoval dosavadní představy.


_______________________________


What Next? - Povídka, u které si sami určujete děj


Across The World - Zřejmě nekonečná povídka, jen taková blbost pro pobavení:)
 

33 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Laivine Laivine | 19. května 2009 v 23:31 | Reagovat

Jak jsem koukla na ten rozcestn, musela jsem si přečíst pár dílů z ATW. A veř tomu nebo ne, měla jsem šílený výtlemy. I když už jsem to četla a znala. Janí, napiš další díl, já to fakt žeru. :D

2 Jannica Jannica | 20. května 2009 v 7:48 | Reagovat

Já mám už asi dva měsíce v počítači půlku jednoho... No, možná to dopíšu, ale nevim. Připadá mi, že už to prostě neni takový, jako když byly v tý jeskyni a kradli auta. Nebo to s tim psem... Prostě mi dochází nápady.
Ale tak pokusim se dát něco dohromady... Ještě přece musí dojet do tý číny:D

3 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 20. května 2009 v 20:16 | Reagovat

Hhhh krásnej přehledeček. Moooc se mi to zamlouvá xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama