close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Last Wish 13

10. května 2009 v 11:40 | Jannica |  Last Wish
Tak jsem se vám vrátila a přináším další díl.
Možná to bude trochu překvapivý, nebo očekávatelný, nevím... No, každopádně nebudu nic prozrazovat předem... :)




V jeho cele jsem byl dlouhou dobu. Vlatsně jsem odešel až v okamžiku, kdy jsem zaslechl kroky a křik, jak odváděli mladou holku zpět do žaláře.

Podíval jsem se na Gerarda a věnoval mu malou pusu do vlasů, než jsem spěšně odešel. Věděl jsem, že on bude mít v noci rozhodně o čem přemýšlet. Musí to být pro něj těžké a zřejmě se jen tak nesrovná s tím, co jsem mu dnes řekl. Bude zmatený, možná trochu smutný. Nedivím se, vždyť jsem mu v podstatě vyvrátil celou jeho teorii, překopal jsem základy jeho víry.

Ale hlavní je, že nakonec pochopil. Nesnesl bych vědomí, že mě dál zavrhuje a odmítá mou přítomnost jen kvůli tomu jednomu polibku. Zároveň doufám, že mi odpustil. Pocit viny se sice pomalu vytrácí, ale kdesi na dně srdce stále zapouští kořeny a nechce se ani hnout. Bude mě to nadosmrti provázet, nikdy se toho nezbavím. Nezapoměnu na děs v jeho očích, na zkrvavené tělo. A jak mě potom prosil… Bude mě to strašit v těch nejděsivějších nočních můrách.

Šel jsem rovnou domů, koně jsem s sebou neměl tak mi nezbylo nic jiného, než se plahočit pěšky po široké, dlážděné cestě.

Sotva jsem odemkl dveře od mého domu, slyšel jsem rychlé, uspěchané kroky, které vydávaly zvuk stejného rytmu jako přerývaný dech.

"Kdes byl?!" Vyštěkla na mě Antonietta hned, co jsem za sebou zabouchl. "Kdes do prdele byl?!"

"Já… zdržel jsem se v práci. Je toho moc, musel jsem tam přespat."

"Měla jsem o tebe takový strach!" Přitiskla si ke tváři hedvábný kapesník promočený od slz a párkrát zavzlykala. "Myslela jsem, že… že se ti n-něco stalo nebo…"

"Jsem v pořádku. Omlouvám se, vím, že to bylo dost hnusný." Sklopil jsem hlavu a bylo mi to moc líto, styděl jsem se. Avšak ne natolik, abych zapomněl na Gerarda. Jeho tvář se mi stále vynořovala v mysli a já si ho nedokázal nepředstavovat. Doslova mě pronásledoval. Jeho vzhled, jeho hlas.. chování. Všechno na mě doléhalo společně s neodbytným pocitem, že jsem se asi zamiloval.

Antonietta stále něco říkala, ale já jí neposlouchal. Ječela, křičela, nadávala. Bylo mi to jedno.

Teď jsem se hlavně potřeboval uklidnit. Na chvíli vypnout a jít pryč z tohoto světa, zasnít se do nemožných, nereálných věcí.

S lehkým povzdechem a nepřítomným pohledem jsem vyšel v před, chtěl jsem se dostat automaticky do ložnice, avšak minul jsem schody nahoru. Než jsem si uvědomil, co dělám, stál jsem před mohutnými dveřmi z červeného mahagonu. Zlatá klika jakoby svým vzhledem vybízela k doteku.

Když jsem se neovládl a stiskl jí, hlavou mi prolétla myšlenka, že je to vlastně otcova pracovna.

Tento dům mám po rodičích, matka si našla menší byt ve městě, aby to měla blízko k menšímu trhu, kde s oblibou klábosila s kamarádkami.
Nesnášel jsem ty babince, které u nás pořádala, proto jsem ji vystěhoval. Asi ne zrovna mile, ale nikdy jsme neměli moc dobrý vztah.

Zavřel jsem za sebou a zapálil petrolejovou lampu. Její světlo dokonale ozářilo všechny kouty místnosti a poukázalo na nepořádek, který otec zanechal na stole těsně předtím, než záhladně zmizel.

Nikdy jsem neměl to srdce místnost vyklidit a věci schovat do krabice nebo je prodat. I když mě k tomu Antonietta mnohokrát přemlouvala, chtěl jsem, aby vše zůstalo tak, jakoby tu s námi stále byl.

Podvědomě jsem doufal, že se tu jednoho dne objeví a bude všechno tak jako dřív.

Položil jsem svou ruku na zaprášenou opěrku židle a očima přelétl nesčetné množství věcí.

Natáhl jsem dlaň a opatrně ze stolu zvedl kulaté brýle, které nosíval na čtení.

Jakoby mi připomněly jeho osobnost, oči mi trochu zaslzely a má nálada se proměnila v nostalgickou. S povzdechem jsem přejel prsty po zaprášené desce stolku a zastavil se u jeho poznámkového bloku. Vždy si zapisoval myšlenky, věty, co ho v určitou chvíli napadly.

Rád filozofoval a četl knihy od podobných magorů, jako byl on sám.

Vždy, když jsem jako dítě zlobil nebo byl neposlušný, drzý, dokázal mě uzemnit vhodným argumentem. Neznal jsem pohotovějšího muže.

Měl rád svůj domov, zázemí. Nikdy moc nevycházel na slunce, občas jakoby se před ním skrýval. Zatahoval závěsy, prý ho rušily v práci. Byl to vůbec zvláštní člověk. Tím větší překvapení bylo, když bezestopy zmizel. Nesnášel přece cestování. Málokdy vůbec překročil práh našeho domu!

Ani slovem se nezmínil, že odchází, ze dne na den se po něm zem slehla. Nikdo z naší rodiny to nechápal. Žádné racionální vysvětlení neexistovalo.

O měsíc později nám přišel dopis. Stálo v něm jen to, že se má dobře a omlouvá se za všechny nepříjemnosti, které způsobil.

Když to četla matka, omdlela. Možná úlevou, že je naživu, možná vztekem, protože se ozval až poté, co jsme mu udělali symbolický pohřeb. Prý jenom potřeboval změnit svůj stereotypní život.

Nikdo to nechápal. Vždyť on si ve stereotypu přímo liboval! Jak tedy bylo možné, že tak rychle změnil názor?

Ano, lidé se mění, ale tohle mu zkrátka vůbec nebylo podobné.


Sedl jsem si na jeho židli, i když jsem si možná připadal trochu provinile. Chvíli jsem se rozhlížel kolem, než jsem opětrně otevřel jeden šuplík.

Vytáhl jsem jen pár kapesníků a velké, kulaté hodiny. Čas už se na nich dávno zastavil, ukazovaly přesně tři hodiny a sedm minut. Přestože byly tak staré, zlatý řetízek jakoby se stále blýskal novotou a přepychem.

Opatrně jsem na tu nádheru dýchl a začal to rukávem leštit.

Nasál jsem do plic ten vzduch, který se vířil v jeho pracovně. Voněl po starém nábytku a prachu, který se na něm za ta léta usadil.

Na chvíli jsem zavřel oči, abych si tu vůni navždy uchoval v paměti. Mělo to takové zvláštní kouzlo.

Otevřel jsem druhý šuplík. Pár zmačkaných papírů obklopovalo starou fajfku, kolem které byl pečlivě naskládaný tabák. Pod tím ležely zažloutlé noviny, úhledně složené a naskládané přesně do velikosti zásuvky.

Nechtěl jsem to všechno vyndavat, jen jsem po jeho dýmce krátce přejel prsty, než jsem všechno zase zavřel.

Třetí šuplík šel o něco více ztuha, zřejmě kvůli dřevu, které se časem mírně roztáhlo a popraskalo. Spatřil jsem velkou, tlustou knihu. Pomyslel jsem si, že to bude další filozofický blábol a opatrně jí vyprostil ven.

Otočil jsem na přední stránku a dlaní jí oprášil. V tu chvíli by se ve mně snad krve nedožezal.

Bible

Nevěřícně jsem zíral na těch pět písmen, vyrytých do tvrdých desek knihy. Dech se mi zastavil a ve spánkách mi začalo nepříjemně tepat.

Automaticky jsem se rozhlédl, asi jsem se bál, že mě někdo sleduje. Po pár vteřinách naprostého zmatku jsem knihu opět uložil na své místo a neuvěřitelnou rychlostí vyběhl ven, jakobych se snad snažil utéct před tou skutečností.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laivine Laivine | 10. května 2009 v 12:39 | Reagovat

Hmm, tatík byl samé tajemství.

Měla jsem za to, že se to odehrává v období kolem pádu římské říše, jelikož to se křesťané ještě pronásledovali. Ale brýlemi a hodinkami jsi mi to vyvrátila. Brýle byly vynalezeny až o hodně později (tak v 17. nebo 18. století, ne?), stejně tak jako malé hodinky. Takže teď opravdu nevím.

2 Laivine Laivine | 10. května 2009 v 12:40 | Reagovat

Ok, jsem hnidopich, já vím.

3 Niwy Niwy | Web | 10. května 2009 v 13:17 | Reagovat

je to super :D ale no tiež som miestami troška udivená podobnými vecami ako píše Laivine :D alebo niektoré slovné zvraty a tak podobne, čo sa sem tam nájdu mi proste k tej dobe nejak nepasujú :D ale ako to sú detaile no na ktorých v podstate nezáleží, bo sa to fakt moc dobre číta :D

4 Jannica Jannica | Web | 10. května 2009 v 13:37 | Reagovat

No jo, na to jsem tak nějak pozapomněla:D
Tak co jsem tam měla napsat, že tam bylo... šutry z doby kamenný?:D
Já vlastně ani moc nevim, kdy se to odehrává. Zřejmě opravdu v Římě, ale.. no, prostě si představujte, co chcete:)

5 M@kAyla M@kAyla | 10. května 2009 v 13:59 | Reagovat

juj! Já teda čekala, že tam někde bude mít napsaný přiznání, že je gay xD

6 Pansy.xo Pansy.xo | 10. května 2009 v 14:46 | Reagovat

oj

7 Darek Darek | Web | 10. května 2009 v 16:17 | Reagovat

Já čekal, že tam bude mít napsané Můj syn je sodomit. :D
No, každý myslel něco.

8 MySmallFrankie MySmallFrankie | Web | 10. května 2009 v 16:52 | Reagovat

Ahoj. Máš moc pěkný Frerardovky. Tak mě napadlo jestli bys ses nechtěla spřátelit??? Měj se MySmallFrankie

9 fallen angel fallen angel | Web | 10. května 2009 v 21:22 | Reagovat

no tyvole :D
končím není čas :D

10 Geewayli Geewayli | 10. května 2009 v 22:09 | Reagovat

bible? já sem si myslela že tak zmizel nevím proč ale měla jsem takovou předtuchu :D

11 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 12. května 2009 v 16:23 | Reagovat

Ta atmosféra byla dokonale popsaná. Jajku Bible.. to já nerad.. jen kvůli těm homofóbním kecům ale. Je to moc napínavé, honem dál!

12 iWusZka iWusZka | Web | 27. června 2009 v 17:14 | Reagovat

Jeho tatík byl křesťánek, heja heja hou :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama