Probudil jsem se téměř za svítání. Tělo mě bolelo a když jsem se zkusil posadit, nepříjemně mi zakřupalo v zádech.
Potichu jsem zaklel a protáhl se. Všiml jsem si, že Gerard je o kus dál, klečí a něco si pro sebe říká. Ať už dělal cokoliv, rozhodl jsem se ho nevyrušovat.
Šel jsem ke koni a odvázal od něj jeden ranec s jídlem. Podíval jsem se, co jsem všechno z domu přivezl a dospěl jsem k názoru, že minimálně za dva dny budeme muset něco koupit. Jen by mě zajímalo kde. Může trvat i déle, až narazíme na nějakou vesnici.
A i kdyby byla třeba přímo tady, mohou nás najít. Bylo by lepší se zdržovat dál od společnosti.
Zakručelo mi v břiše a já se zoufale rozhlédl kolem. Po chvilce rozhodování jsem vytáhl pecen chleba a kapesním nožíkem ho začal krájet.
Ohlédl jsem se po Gerardovi, vstával ze země a teď ke mně s úsměvem na tváři šel. Vypadal zdravě a odpočatě, mnohem lépe než ty dny předtím. Vlastně tohle byla noc, kdy se poprvé pořádně vyspal.
Za to já se poprvé nevyspal.
Odkrojil jsem kus toho chleba a podal mu ho, s díky ho vzal do dlaní a předtím, než začal jíst, mi vlepil malou pusu na tvář. "Jaká byla noc?" Položil mi předvídatelnou otázku.
"Hrozná." Ušklíbl jsem se. "Co ty?"
"Přímo báječná." Rozzářil se. To se dalo čekat.
Odešel jsem i s jídlem k vodě, abych si mohl alespoň opláchnout obličej. Pak jsem na sebe natáhl oblečení a začal jsem sedlat koně.
V tichosti jsme odjeli, oboum nám bylo nesmírně moc líto, že musíme opouštět takové skvělé místo. V hloubi duše jsem doufal, že nalezneme nějaké podobné na příští nocování, i když jsem tušil, že asi pojedeme přes noc. Musíme mít dostatečný náskok, hladají nás nejspíš opravdu všude.
V zahraničí už snad budeme v bezpečí, ale do té doby nás bude stále sžírat strach.
Jeli jsme dlouho a střídali jsme se v řízení, abychom nebyli příliš vyčerpaní.
Teď jsem odpočíval já, seděl jsem ve předu a zády se opíral o Gerarda, měl jsem zavřené oči, protože mě to houpání uspávalo.
Moc jsme nemluvili, vždyť ani pořádně nebylo o čem. Jen jsme se o samotě hrabali ve svých myšlenkách, snažili jsme se nemyslet na to, co se možná už brzy stane.
Ačkoliv jsem o našem plánu dost pochyboval, přece jen jsem ani na okamžik nezalitoval toho, že jsem s Geem utekl. Mohl jsem klidně zůstat doma, v klidu žít s Antoniettou a po večerech si chodit užívat. Pil bych víno, bavil se, dělal bych zkrátka ty samé věci, jako jsem dělal předtím, než jsem potkal Gerarda.
On mi od základu překopal život. Mohl jsem být šťastný… a teď?
Otočil jsem se na něj. Pohled měl nepřítomně upřený stále dopředu a tvářil se tak zvláštně nepřátelsky. Poposedl jsem si tak, abych na něj mohl hledět téměř zblízka a dlaní jsem ho jemně pohladil po tváři. Přitáhl jsem si jeho obličej, chtěl jsem mu dát alespoň pusu.
"Nech mě." Odbyl mě a zatřásl hlavou.
Kousl jsem se do rtu a obrátil se zpět. Tohle mi dnes řekl už nesčetně mockrát. Odmítá mě. Co mu přelítlo přes nos? Jindy je tak něžný, láskyplný.
"Gee, proč jsi tak chladný?" Potichu jsem špitl, ani jsem nevěděl, jestli to vůbec může slyšet.
Mlčel. Já se snažil být ještě menší, než jsem a naprázdno jsem polkl. Bylo mi to líto.
"Promiň." Ozval se za mnou jeho hlas. Překvapeně jsem se po něm ohlédl. "Jen… Jen mi to zase všechno došlo."
"Co?"
Povzdechl si. "Teď už vím, že mít rád kluka není hřích, ale… co když ses spletl? Co když kvůli těm věcem, co děláme, se dostanu do pekla? Nechci trpět i po smrti."
Nevěděl jsem, co na to říct.
"Ráno jsem se celou dobu modlil." Pokračoval. "Aby mi Bůh odpustil, že tě mám rád, Frankie."
Jemně jsem rukou přejel po jeho paži níž a pak jsem spojil naše dlaně dohromady. Nebránil se, naopak mě ještě víc stiskl. "Musíme si pomáhat." Hladil jsem ho prsty po zápěstí. "Utíkáme pro dobrou věc a musíme držet spolu. Na lásce není nic špatného, ať už je jakákoliv. Pokud budeme pořád věřit, doufat v naše zachránění, všechno bude zase dobrý. Jen se k sobě nesmíme chovat tak chladně." Na konec věty jsem dal větší důraz, možná to bylo trochu sobecké, ale nechtěl jsem, aby byl vůči mě odmítavý. Bylo mi hrozně krásně, když mě třeba jen pohladil po vlasech, když se na mě usmál a já mohl spatřit jiskru života v jeho očích. V takovou chvíli jsem vždy dostal chuť ho chytit za pas a vášnivě ho líbat, při té myšlence jsem většinou pocítil zvláštní chvění v břiše.
Naopak když se na mě obořil nebo stačilo jen zamračení - úplně se mi sevřelo hrdlo a bylo mi do pláče, ačkoliv to byla třeba blbost. Zkrátka jsem nesnesl to pomyšlení, že ho něčím zklamu. Že nebudu dokonalý, podle jeho představ.
Může se takhle projevovat láska? Nikdy jsem jí ještě nezažil. Na nikom mi v životě nezáleželo víc, než na Gerardovi.
Proto jsem s ním také odjel. Protože jsem ho nechtěl opustit a tak jsem se radši vzdal svého přepychu a pohodlí. Chtěl jsem mu pomoci, už od našeho prvního setkání.
Cítil jsem, jak si položil hlavu na mé rameno. Zvedl jsem ruku a jemně ho začal hladit ve vlasech, byl celý rozcuchaný. Začal se potichu smát, když si všiml, jak se mi do nich zamotávají konečky prstů, asi jsem ho trochu tahal, ale nevadilo mu to.
Najednou jsem pocítil hrozné nutkání mu říct, co k němu cítím. Podíval jsem se na jeho tvář a s mírným úsměvem na tváři jsem nepatrně zavrtěl hlavou. Neřekl jsem mu to, nebyla správná chvíle. Třeba by nebyl připravený mi říci totéž a oba bychom se zbytečně trápili.
Upřel jsem svůj pohled dopředu a zatáhl jsem za otěže tak, abych koně usměrnil na jinou cestu. Zahli jsme a jeli po té shůdnější, doufal jsem, že alespoň někam vede.


Eww.. no...jo...jako...ale...předtím...to bylo...lepší.
Tohle mě tak trochu nudí.
Doufám, že se to brzy nějak zvrtne.